je název posledního dílu Spisů Boženy Komárkové. Podmínkou života se stává tolerance pochopená nikoli jako technický výrobní parametr či důsledek únavy a rezignace, nýbrž jako plod hledání a uskutečňování pravdy. S mysliteli podobného zaměření (J. A. Komenský, E. Rádl, T. G. Masaryk či dosud žijící M. Bednář) autorku spojuje snaha po rozpoznání a uskutečňování pravdy, nikoli jen její odhalování či pouhé teoretické nahlédnutí. Odtud je srozumitelné její souznívání a inspirace v biblické tradici, i důraz na etický rozměr lidského života, v němž lidská práva nehrají roli poslední. Proto sleduje stupně a předstupně evropského zápasu o lidskou důstojnost. Rozpoznává osudová selhání jednotlivců, církevních společenství i celých národů právě tam, kde ostatní jen „nezaujatě“ popisují, popř. zaujatě omlouvají.
Filosoficky nezařaditelná a nesrozumitelná se stává tomu, kdo setrvává pouze u „sókratovské“ linie filosofie a nevnímá, jak evropské myšlení ovlivnily biblická témata a intelektuální návyky (Augustin aj.). Jako nejvýraznější rys biblicky směrovaného myšlení se prokazuje neutuchající výzva k uskutečňování pravdy, nikoli však její stoprocentní zesvětštění a inkarnace, to není v lidských silách. Nicméně díky biblickému myšlení ani sekularizace nemusí mít pouze negativní předznamenání. Proto také ovšem za vše destruktivní v lidských dějinách a v lidské duši nemůže výhradně evropský ateismus. Stejným dílem se na destrukci podílejí zpronevěřilá křesťanská společenství.
Nerozeznáváme-li totalitní rysy některých křesťanských institucí minulosti, pak nedoceníme ani bolestný zápas o toleranci a navzdory „nezaujaté popisnosti“ vynášíme unáhlené soudy a nezvažujeme podíl viny jednotlivců i národů v jednotlivých dějinných obdobích. Zkarikujeme si pak i autorčinu otázku spojenou s odsunem Němců: „Jak bychom po tom, co se stalo, mohli spolu žít? Věděla jsem jedno: Bylo by to možné jen společným pokáním. Bohužel, pokání nepatří mezi kategorie světových dějin. Proto se naše cesty rozešly. Vina zůstává na obou stranách, i když není rozložena rovnoměrně.“ (s. 98)
Autorka přináší svébytný vklad do ekumenického rozhovoru utopickou vizí chudého papeže v texaskách s kytarou (s. 168) a odmítnutím projektu křesťanského státu (s. 150n). Kritikou Pithartova článku „Pokus o vlast“ (s. 122n) autorka odhalila morální nešvar, kterému P. Pithart podléhá zřejmě i dnes (viz např. LtN 33/1999). Článek z počátku padesátých let „Moderní doba a náboženství“ předjímá některé důrazy H. Künga let devadesátých a jistě zaujme účastníky mezináboženského dialogu. Setkáváme se zde s poznámkami k tezím prof. J. Patočky o filosofii českých dějin (s. 87n), se statí již několikrát publikovanou „‚Česká otázka‘ v průběhu století“ (s. 169n). Období 17. a 18. století, včetně josefinismu, autorka hodnotí z hlediska respektování či odmítání tolerance vůči jinak smýšlejícím, obzvláště byloli již určité mezní hodnoty dosaženo – přijmutím Rudolfova majestátu z roku 1609. Autorka tím nevnáší do diskuse měřítka 20. století, nýbrž toleranci a důstojnost jedince vidí jako hodnotu vyrůstající organicky z podloží křesťanských hodnot, byť rozmanitě formulovaných v dějinném rozpětí euroamerické civilizace.
Božena Komárková, Tolerance jako podmínka života, EMAN Heršpice 1999