V úvahách o vztahu křesťanství k jiným náboženstvím se vyskytují dvě krajnosti: na jedné straně fanatické a nesnášenlivé prosazování sebe sama (například v křížových výpravách), tedy tragické nepochopení a zneužití Kristovy zvěsti. Na straně druhé nezaujaté popisování, které ve snaze o vědeckou objektivitu sklouzává do nekonečného opakování fakt, nezávazného povídání a vědomé rezignace na životní rozhodnutí. Vždycky se však objevovali křesťané usilující o zlatou střední cestu: o poctivost na místo fanatismu a o toleranci na místo lhostejnosti. Patřil k nim i muž známý dnes spíše pro svůj vztah k přírodě: František z Assisi (1182–1226). O jeho setkání s islámem píše kapucín Anton Rotzetter (1939) žijící ve švýcarském Altdorfu. Z jeho článku v ekumenickém časopise Concilium (ročník 35/1999, sešit 2) vybíráme:
Program pokojného setkávání s nekřesťany vytyčil již Petr Venerabilis z Cluny († 1156), který začal překládat korán do latiny. Jeho dílo dokončil roku 1143 Robert z Chesteru. Ještě dále se odvážil jeho žák Petr Abélard († 1142): ten složil fiktivní dialog Filosofa, Žida a Křesťana. Vedle mírumilovného tónu však řinčely zbraně: jedna křížová výprava stíhala druhou a o Saracénech se běžně mluvilo jako o bestiích, na které platí jenom hrubá síla. („Saracéni“ byli původně jedním arabským kmenem, žijícím na severozápadě arabského poloostrova. Řekové později nazvali všechny Araby podle nich.)
Docela jiný přístup formuloval František z Assisi ve svých „pravidlech misie“:
1. Jde o ryzí přítomnost: křesťané mezi Saracény mají žít ve službě, v pokoji, v nenásilí, dokonce v poddanství: jejich křesťanská víra se má projevit v žitém bratrství a solidaritě.
2. Teprve když se objeví vnitřní impuls – poznaná vůle Boží – je čas pro svobodné zvěstování evangelia, otevřeně a beze strachu.
3. Toto zvěstování není jen úkolem kněžské hierarchie. Je prostým důsledkem křesťanské existence, a tedy v první řadě záležitostí laiků.
4. Setkání se Saracény je předznamenáno úplným odevzdáním. V tomto bodě František přechází do extaticko-mystického tónu. Bůh se nám dokonale odevzdal v Ježíši Kristu, a Kristus a jeho bratří mu na to mají odpovědět podobně. Ti, kdo se chystají k Saracénům, se proto nemají čeho bát, neboť již předtím se ve všem odevzdali Pánu, a to jim nikdo nemůže vzít. Z odevzdání (které se ve františkánské verzi děje pomocí kontemplace) vyplývá odvaha a sebezapření. To je však něco jiného nežli okázalá snaha o mučednictví!
František toužil po tom, zvěstovat Saracénům evangelium. Roku 1212 se chtěl přeplavit do Sýrie, ale zabránila mu v tom bouře. Podruhé, roku 1213 došel pěšky až „na konec světa“ (Santiago de Compostela), ale musel se vrátit pro nemoc. Teprve napotřetí se mu podařilo proniknout společně s bratrem Illuminatem za bojové linie v Egyptě k samotnému sultánovi. Melekel-Kamel, moudrý a vzdělaný muslim se k Františkovi zachoval uctivě: po několik dní s ním vedl rozhovory, umožnil mu návštěvu svatých míst a nakonec ho nechal doprovodit zpět do křesťanského tábora. Podle legendy mu dokonce daroval roh, na který pak František troubil, když vysílal bratry na cestu zvěstování evangelia.
Možná se František sám nechal inspirovat zbožností islámu. V jednom dopise například píše: „Když zaslechnete Boží jméno, modlete se k němu s bázní a úctou a klanějte se hluboko, až k zemi…“ Také muslimové se modlí čelem k zemi. – Jinde František vyjadřuje znepokojení nad tím, že se víra stahuje do ústraní a „světské starosti mohou vést k zapomínání na Boha“. Proto vybízí vládce lidu (například starosty obcí): „Postarejte se tedy o to, aby lid vzdával Pánu čest: ať se každý večer všem lidem připomene, buď s pomocí hlasatele nebo jiného znamení, že nyní všichni mají chválit Boha… Ať všechen lid na celé zemi vzdává Bohu chválu a díky, kdykoli a kdekoli se rozezní zvony.“ – Podobně ovšem i v islámských zemích muezzinové zpěvem z vysokých minaretů vyzývají věřící k modlitbě.
Ne všichni Františkovi žáci následovali jeho program pokojné a pokorné misie. Například bratr Egidius z Assisi se roku 1219 vydal do Tunisu s předem formulovaným úmyslem dosáhnout tam mučednické koruny; avšak sami křesťané, kteří tam byli usazení, ho násilím posadili na loď a poslali zpět do Itálie. Teprve bratr Berard a jeho společníci se svou provokací „uspěli“, a stali se tak roku 1220 v Maroku prvními františkánskými mučedníky.
Na druhé straně Roger Bacon (zemřel po roce 1292) se na papeže Klementa IV. obrátil s návrhem, založit misii na moudrosti (sapientia): násilné obracení či podmanění pohanů totiž může mít úspěch jen náhodný a krátkodobý, a nakonec povede jen k zatvrzelosti. „O křesťanské pravdě je možné přesvědčit nevěřící jen dvojím způsobem: zázraky nebo rozumem. Zázraky nemáme ve své moci, ani my, ani pohané; na tuto cestu se tedy nelze předem spolehnout. Druhá cesta je však otevřená oběma: po té můžeme kráčet všichni, a ani nevěřící to nebudou moci popřít. Je to cesta rozumového dokazování a filosofie.“
Partnerem v dialogu s křesťanstvím se mohla stát i islámská mystika – súfismus, s nímž byl seznámen scholastik Ramon Lull. (Ten uměl arabsky a vyžadoval totéž po všech zájemcích o misii mezi Saracény. V arabštině, a potom v katalánštině napsal knihu „O pohanu a třech mudrcích“. – Roku 1316 podstoupil mučednickou smrt ukamenováním v Alžíru.)
Súfijci se vyznačovali askezí a vypjatou spiritualitou; nezřídka provokovali své pravověrné okolí spekulacemi o splynutí boha s člověkem. Významný mystik Husajn Mansúr al-Halládž, který byl roku 922 ukřižován za rouhání Alláhovi, prý před smrtí zvolal: „Pohleďte na mě, pohleďte na můj kříž! … Tady jsem, na kříži, jako Ježíš! Ti nevědí nic. … Tak jako Ježíš, jsem na vrcholu kříže, abych vyvýšil lásku a spravedlnost, stejně jako on. Na kříži lásky, stejně jako on, jsem novým příslibem lásky!“
Již před Ramonem Lullem se se súfijci mohl setkat sám František na dvoře sultánově. Mohlo mu být už na první pohled nápadné a sympatické, že súfijci se oblékají jako on, do prostého pláště z hrubé vlny („súf“). Přestože o Františkově rozhovoru se súfijci neexistují přímé historické doklady, Rotzetter jej považuje za možný. Zato odmítá hypotézy, které kladou do souvislosti náboženskou zkušenost samotného proroka Mohameda (pocit skrytosti a nedokonalosti) a mystické prožitky Františkovy (pocit otevřenosti a naplnění).
Vybral a přeložil Jan A. Dus
Doporučená literatura: Luboš Kropáček, Duchovní cesty islámu, Praha-Vyšehrad 1993.