Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ Řekl jim: „Vidìl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk. Hle, dal jsem vám šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“
Evangelium podle Lukáše 10,17–20
I my, vyslaní na cestu svědectví víry, vracíme se ke Kristu. Přinejmenším každou neděli, to když cítíme výjimečnost bohoslužebného shromáždění proti běhu týdne, ale možná i každého dne, třeba ve večerní modlitbě, anebo ještě častěji – to když máme vypěstován zvyk poměřovat Kristem svá rozhodnutí a jednání téměř vzápětí, hned, v průběhu dne. Někdo dříve, někdo později, vracíme se ke Kristu – neboť on je základ naší víry; zdroj, z něhož čerpáme; on dává smysl našemu zápolení, jsme jeho vyslanci.
Vracíme se ke Kristu a skládáme mu účty, sebe mu odevzdáváme, svěřujeme se mu, chceme slyšet jeho verdikt, slovo pravdy, které vše dobře posoudí, a tak nás posílí a lépe nasměruje. Zpět ke Kristu! Nezabředněme jinde, nezůstaňme trčet ve svých profesionálních, mediálních či soukromě poživačných deformacích, ale vracejme se ke Kristu – jako k tomu, který nás poslal, kterému se zodpovídáme a který vše dobře zhodnotí. Vracejme se ke Kristu s radostí.
Není nás tu sice zrovna sedmdesát, jak by mi hrálo do noty, ale i tak jsme starší a správci božího lidu, kteří jsou ustanoveni a posláni Mojžíšem, aby nesli břímě lidu spolu s ním (Nu 11,16–17), jsme učedníci, kteří ustanoveni a posláni Ježíšem, mají úkol a odpovědnost vyřizovat radostnou zvěst v každém městě a v každé vsi horáckého seniorátu: Přiblížilo se k vám království Boží!
Jestliže se držíme tohoto poslání – a skládali jsme v té věci určité sliby (faráři i presbyteři) – pak naše návraty ke Kristu jsou radostné. Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu! Tu radost známe a toužíme po ní a budiž nám přána. Kdo z nás by se neradoval, když evangelium tak zapůsobí, že třeba rozhádaní manželé se smíří, když rodiče odpustí dětem, když děti se chovají k rodičům s úctou, když z nemocného je sejmuta aspoň trocha bolesti a strachu, když člověk závislý na něčem škodlivém zbaví se své závislosti, když temnota je prozářena světlem. Kdo by se neradoval, když milosrdenství zapudí hněv, když rozum přemůže nenávist, když naděje vítězí nad zármutkem! Nepatří to k nejkrásnějším momentům našeho povolání, našeho poslání?
I démoni – a že jich je, a jak jsme na ně krátcí – i démoni vrávorají, melou z posledního, a někdy i prchají, když zazní slovo pravdy ve jménu Ježíše Krista. A nejen zazní slovo, ale když jsou tu lidé, kteří za to slovo ručí a sami sebe pro ně nasazují. Je to radost, když se děje dílo spásy, a my smíme být při tom.
Ježíš naši radost chápe, je to skutečně velká věc, něco takového prožívat. Řekl jim: Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk. Satan se svými démony už nevládne, byl svržen s nebe; jenom teď neskutečně otravuje život na zemi, maří dobré věci, zatemňuje, falšuje, rozdmychává, lže. Je to potvora drak, sviňák udavač, had našeptávač. Nevládne, ale sílu má ještě velkou. Je to nepřítel Kristův a lidé mu často sedají na lep. Je svržen na stranu do jámy podle Izaiáše. Je svržen na zem a k moři podle knihy Zjevení. Nevládne, ale zuří. Záludně, zákeřně stahuje tě k sobě dolů, aby tě pohltil. Rozsévá nenávist, závist, pohrdání člověkem; podněcuje bezpráví, ale také lhostejnost vůči němu; podněcuje tyranii, znásilňování, vyhánění a vraždění, ale také zbabělost postavit se proti. Je to zločinec. A zločinec může a má být přemožen, spoután silou a zbaven své zvrácené moci.
Vy, starší a správci církve, už nemáte být lhostejní, ale máte nést břímě božího lidu. Vy, učedníci a vyslanci Kristovi, už nemusíte být zbabělí, vždyť máte o co opřít svou odvahu: Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Je vám dána moc přemáhat zlo, vítězit nad démony. Je vám dána větší síla, než je veškerá síla nepřítele. Není zločin, kterému byste nemohli šlápnout za krk. Není síla nepřítele, která by nebyla k poražení.
To samozřejmě neznamená, že církev se má chopit zbraní a bojovat za Krista násilím. Schovej, Petře, svůj meč. To je přece starost vrchnosti, aby trestala zločince (1 P 2,14); světská, vládnoucí moc je tu od toho, je v Boží službě, když se takto drží svého úkolu a vykonává trest nad tím, kdo činí zlo (Ř 13,4.6).
Jaká je tedy ta moc, která byla dána učedníkům? Jak máme šlapat po hadech a štírech my, starší a správcové božího lidu, když ne násilím? Jaká je to síla, kterou my, delegáti konventu, můžeme šlápnout za krk každému zlu? Co máme dělat? Co je to za sílu kristovskou, že nám zločinec satan už v ničem neublíží?
Moc, kterou nám Kristus dává a která je větší než veškerá síla nepřítele, je v slově–činu, v činu–slově, majícím dvojí povahu: jednak je to moc slova a činu milosrdenství, a jednak moc slova a činu soudu. Řekl jim: Jestliže vás přijmou… uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: přiblížilo se k vám království Boží… Jestliže vás nepřijmou, řekněte: Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, ale to vězte: přiblížilo se království Boží – a Sodomě bude v onen den lehčeji než tomu městu. Tedy: milosrdenství a soud – to je naše kristovská síla proti zlu. Milosrdenství tam, kde lidé touží po pokoji, kde jsou otevření, lidští, pohostinní, kde si váží přicházejícího člověka a nabídnou mu svůj dům. Ale soud tam, kde lidé žijí jen pro sebe, kde se uzavírají do svých kmenů, třeba rodinných, třeba kastovních, třeba národních. Soud tam, kde jsou lidé rasističtí, xenofobní, nepřátelští vůči příchozím atd. Milosrdenství a soud – toto slovočin je síla kristovská, která nám byla dána a která (jak už SZ svědčí) je boží, Hospodinova. Nad tím ďábelníkem pekelným, drakem otravným vítězí vyhlašování a žití milosrdenství a soudu, uzdravování a práva, nebo ještě populárněji: lásky a pravdy. Toho se satan nejvíc bojí a proti tomu nejvíc brojí: propagandou, ekonomicky, zbraněmi – všelijak. Jestliže oporou naší odvahy a základem našich zápasů je milosrdenství a právo, jestliže z tohoto úhlu vidíme celé spásné dílo Kristovo, jeho kříž i vzkříšení, jestliže věříme v boží království jakožto vítězství lásky a pravdy, pak nám zlo se vší silou už opravdu v ničem neuškodí, i kdyby nás mučili. „Přijde-li na zmatek, čest, hrdlo, statek, nechť sobě mají, nic tím nezískají.“
A přece naši radost, že to lze, že se tak děje, že i démoni se nám podrobují, nakonec Ježíš trochu překvapivě zchladí. Jako by ještě trochu pootočí naši radost jiným směrem: Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.
Jak tomu rozumět? Copak nejde především o vítězství nad zlem? Jde snad víc o to, co bude s námi, než co bude se světem? Mají nakonec pravdu pietisté, když jim jde hlavně o spásu vlastní duše, zatímco svět s jeho bezprávím ponechávají jeho osudu? „Nám srdce hoří, svět ať se zboří!“? To snad ne! Bylo by přece úplně proti logice předchozích vět, kdyby nás Ježíš tímto závěrečným veršem vyzýval k nějaké privátní zbožnosti, k nějakému soukromému spojení s nebesy bez ohledu na trýzeň světa…
Mám za to, že Ježíš chladí naši radost, abychom v boji se zlem nepřeceňovali vlastní úspěchy. Abychom se necítili my jako vítězové a nečekali za to uznání a slávu. Zřejmě Ježíš slyší v naší radosti někdy i tóny trochu falešné: Když zvěstujeme evangelium a podaří se něco dobrého – oslovit, pomoci, uzdravit – neradujeme se přece jen z toho, jak se nám daří, jak jsme my dobří? Jak nám, pravděpodobně tedy věrným, obdarovaným a všelijak schopným učedníkům podrobují se duchové? Není v naší radosti z působení evangelia taky trochu tento falešný tón farářského či presbyterského zadostiučinění, či dokonce rovnou ješitnosti a možná i pýchy?
Je to těžké – když se dílo Páně děje, když se věci daří – nepodlehnout tomuto pokušení, nezabrnkat si na tuto falešnou strunu. Vaše radost tedy nechť není z úspěchu, z toho, jak vám to funguje (vaše teologie či váš styl); neradujte se z toho, jak dokážete skvěle svým obdarováním podrobovat duchy. Radujte se z toho, že jste služebníky pravdy, ať vás za to lidi chválí nebo ne; z toho, že žijete v milosrdenství spíš nezištně a nenápadně; z toho, že jste učedníky království Božího, ať se vám od pohledu daří či nikoliv.
Když tedy nezabředneme jinde, když se rádi vracíme ke Kristu, pak on sdílí naši radost, ale nově ji nasměrovává a prohlubuje: Více než z vlastních výsledků radujme se z nebeské milosti, v níž smíme žít a konat, ďábly spoutávat. Amen.
Kázání na konventu horáckého seniorátu 17. 4. 1999