Čtení: Jr 50,1–7
Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se chléb vzít dětem a hodit jej psům.“ A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů“. Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.
Evangelium podle Matouše 15,21–28
Ježíš se vydal od Genezaretského jezera směrem na sever. Jako by směřoval do pohanských krajin, do krajin se špatnou historickou pověstí, do krajin, odkud pocházeli ze starozákonních vyprávění známí Filištíni, Kenaánci. Do okolí proslule opevněných měst Týru a Sidónu. Jich se často týkalo slovo proroků, a většinou jim prorokovalo nedobrou budoucnost. Ježíš byl ještě v Galileji, ale už na okraji pohanského světa, v příhraniční oblasti.
A druhým směrem než Ježíš vyšla jedna žena. Kananejská žena. Z popisu našeho příběhu vypadá, jako by prošli mimo sebe, jako by se minuli, a až tehdy začíná rozhovor mezi jednou kananejskou ženou, Ježíšem a jeho učedníky. Zdálo by se, že se Ježíš musí se ženou z pohanských krajin minout. Že se nemohou setkat. Nemají mezi sebou styčný bod. Že to, co je spojuje, je nanejvýš právě to míjení, cesta na sever a na jih, cesta v opačných směrech. Nemají nic společného, nic, na co by mohl navázat rozhovor. Že je jim to souzeno, je to jejich úděl, osud, a tedy se s tím nedá nic dělat.
Náš příběh to vyvrací.
Kananejská žena Ježíše minula, ale teď volá. Volá za ním. „Smiluj se nade mnou…“ Prosí o smilování, křičí o slitování. A přitom ho nazývá Pánem, Synem Davidovým. Ví, koho potkala. Neobrací se na každého. Její prosba o smilování je adresná, určená přímo Ježíšovi. S dobrým zdůvodněním. Tato pohanská žena považuje Ježíše za Pána. Považuje ho za nástupce Davida krále. To jistě byla historická narážka. David, který s jejími předky bojoval, je pro ni příkladem pro smilování. Prosí o královskou velkorysost, o královskou amnestii. A tohoto syna Davidova považuje za svého Pána, který má v své pravomoci smilovat se nad ní. A hned vysvětlí, co konkrétního má na mysli. Její dcera je zle posedlá. Matka posedlé dcery prosí o smilování syna Davida.
A hned od začátku je Ježíšův postoj jasný. Nebo spíše vyhraněný. On jí neodpověděl ani slovo. Od Ježíše bychom čekali, že matce s velkým trápením pomůže. To by odpovídalo našim představám o tom, kdo Ježíš je. Jsme nakloněni vidět v Ježíšovi dobroděje, který takovéto matky vyhledává. Který bojuje s trápením tohoto světa všude, kde se s ním setká. Že takovéto ztrápené osoby vyhledává. Ale zde, matka nemocné dcery prosí o smilování. A Ježíš jí neodpoví ani slovo. Zarytě mlčí. Nic neříká. Nevstupuje ani do rozhovoru. Nic nevysvětluje a mlčí. Slyšíme tu z této věty hustou atmosféru, která by se dala krájet. Očekávání milosrdenství – a oproti němu jen ticho. Jen mlčení. Z Ježíšových úst nevyjde ani slovo.
Učedníci to nemohou vydržet: Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ Je zajímavé, že pod čarou v ekumenickém překladu čteme: Vyhov jí. Zdálo by se, že oba tyto překlady jsou v protikladu. Ale učedníci naléhají na svého mistra, aby prolomil své mlčení. Aby ukončil svou nepřístupnost, aby něco udělal, něco řekl. Jen aby nemlčel.
On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ježíš odpovídá, neodpovídá však kananejské ženě, odpovídá učedníkům. Připomíná tu své poslání. To „jsem poslán“ je způsob vyjádření, které odkazuje na Boha. Pán Bůh mě poslal, dal mi úkol. A ten je vymezen. Je vymezen slůvkem jen, pouze. Jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. I tak je to úkol široký a náročný. Ale zde vylučuje určitou, konkrétní ženu. Ta zcela jasně nepatří k Izraeli. Ale je tomu skutečně tak? Vždyť se hlásí k izraelskému očekávání Mesiáše, když Ježíše oslovuje mesiášským titulem Synu Davidův, běžným pro lidovou zbožnost Izraele. Ta kananejská žena se přihlásila k Ježíšovi jako k Pánovi, a Ježíš svým učedníkům říká, že je poslán jen k ztraceným ovcím z lidu izraelského. Proč ji vylučuje, proč s ní nechce nic mít?
Požehnání určené Izraeli patřilo jako požehnání od Hospodina pro všechny národy. Požehnání přes Izrael celému světu. Jenomže Izrael se změnil ve ztracené ovce. Aby tyto ovce byly nalezeny, byl Ježíš poslán. V této chvíli zápasí sám v sobě, komu všemu je jeho život určen. Ke komu všemu je poslán. A ještě v této chvíli říká: Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím lidu izraelského. Takto odpovídá svým učedníkům. Jeho odpověď však slyší i pohanská kananejská žena.
Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ Nejdříve mlčení, potom odpověď učedníkům, která tuto ženu vylučuje ze společenství s Ježíšem. Ona se však nevzdává. Ač od něho vzdálena, přistoupí k němu a klaní se mu. A znovu prosí o pomoc. Už dvakrát byla odmítnuta, ale ona Ježíšovi rozumí jinak. Vidí v něm toho, kdo jí může pomoci.
Nyní odpoví Ježíš přímo jí: On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ To nás musí zarazit. Šokovat. Proč použil tak hanlivého výrazu, který byl běžný v nenávistné mluvě mezi Izraelci a Kananejci. Také my to známe z různých westernových příběhů nebo mayovek, kde se mluví o pohanských psech. Ježíš už nemlčí, nevysvětluje svým učedníkům, ale odmítá tak, že o tom není pochyb. Po této větě by ta žena měla pochopit, že jí Ježíš nepomůže. Mělo by jí to být nad slunce jasné.
A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.“ Ta kananejská žena se nenechala odradit. Po dvojí prosbě o smilování a o pomoc se chopí přímo Ježíšovy věty. Chytne ho za jazyk. Vidíme, že má vyřídilku. Dokonce přijme Ježíšův obraz pohanů jako psů. Přijme toto hanlivé označení a z tohoto obrazu utvoří nový obraz. Obraz domácnosti, kde jsou děti, pánové, psi. Kde se mluví a jí. Tam i padají drobty ze stolů, a je dost i pro psy. Pojme ten obraz jako obraz světa, obraz domácnosti, do které patří jak Izraelci, tak pohané. Obraz domácnosti, do které byl poslán Ježíš. Aby zachránil nejen ztracené ovce, ale i pohanské psy. Aby se vešli do té domácnosti Izraele, domu izraelského.
I když té ženě bylo jasné, že je odmítnuta, odmítnout se nenechala. Pochopila Ježíšovo poslání, které v té chvíli Ježíš u sebe probojovával. Pochopila to poslání dobře a nenechala si to pro sebe. Uměla to vyjádřit velmi obratně a jadrně. Svou touhu o Ježíšovu pomoc prosadila vynalézavě. Domohla se Ježíše samého oproti Ježíšovu odmítnutí.
Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A Ježíš tu ženu přijal do rodiny víry, protože její víra byla veliká. Její víra dokázala vzdorovat jeho odmítání a odpírání. Jako ta žena pochopila v Ježíšovi jeho poslání, tak Ježíš v té ženě přijal její víru v něho samého. Ta žena se stala příkladem víry, která ve světě vzdoruje, vynalézavě tvoří, dovede mluvit, myslet a obrazně mluvit. Víra, která se nezalekne překážek, i kdyby to byly překážky postavené samotným Ježíšem. Ta žena se svou vírou rozšiřuje Ježíšovo působení i na pohanský svět. Toho můžeme být dokladem i my. Máme přece co do svého historického pohanství blíže k té ženě než k ztraceným ovcím lidu izraelského. A díky té ženě se i my můžeme stát těmi ztracenými ovcemi. Ovcemi, které jejich pastýř hledá a nenechá je bloudit po horách.
A od té hodiny byla její dcera zdráva. Na konci tu máme potvrzeno, že ženino úsilí nevyšlo naprázdno. Nejenže jedna kananejská žena vstoupila do obecenství s Ježíšem, ale i její prosba o smilování a pomoc pro její zle posedlou dceru byla vyslyšena. Prosba o vyslyšení je těžká a namáhavá; je třeba vynalézavost, boj o zachování naděje a očekávání toho, co nevidíme. Amen