Letmé ohlédnutí: Počátkem dubna se i v Česku připomínalo tragické 40. výročí dodnes trvajícího čínského násilí v Tibetu. Fakta jsou obecně dostupná, v posledních letech byla vydána řada souvisejících knih, zrodilo se několik aktivit. Plné náruče důvodů vyslovit se k tomu má i křesťanský teolog – a bylo by ostudné, kdyby se nevyslovil.
Spříznění: Při bližším nahlédnutí (nejen) do Tibetu mohou křesťana překvapit pozoruhodné, nijak řídké a nijak banální spřízněnosti mezi jeho náboženstvím a buddhismem (jehož obraz Tibet zachovává ve zvláštní syntéze), které jsou živnou půdou mezináboženského dialogu. Ovšem přečetné a hluboké evidentní – jistěže nejen kulturní – diference jsou nesmírnou obtíží tomu, kdo se chce bezpečně rozhodnout nad otázkou, zda transcendence, kterou křesťané nazývají Bohem, a kterou rozličnými způsoby chápou buddhisté různých směrů („nirvána“ podle jógačárové školy či „[absolutní] nic“ v kjótské škole Kitara Nišidy a Keita Nišitaniho) je jednou a toutéž transcendencí (na jedné straně je dnešní situace v mnohém jiná než situace za staroizraelských zápasů o náboženskou čistotu, na straně druhé je příliš jednoduché a nekritické tvrdit, že „všichni nakonec věříme v téhož Boha“, když např. postava Krista je pro buddhistu trpce pohoršlivá). Pokusy o hledání konvergencí nedospěly zdaleka k závěru, avšak: křesťanovi může být buddhista blízký – za prvé – tím, že pohled obou se zaměřuje k transcendenci, i když v každém náboženství je tento pohled různými způsoby vytvarován i zatížen (v křesťanství např. antropomorfizací a personalismem, v buddhismu sklonem k nihilismu a nebo polytheismu), a rovněž – za druhé – v oné vážnosti, s níž buddhismus podobně jako křesťanství požaduje, na pozadí výhledu k vykoupení, praktické utváření lidského života (ovšem například s odlišnými důrazy na lidskou aktivitu a přispění). Tato dvě ohniska vzájemného spříznění, zahrnující pochopitelně řadu konkrétních analogií, jsou dosti závažná, než aby byla z některé strany přehlížena, oslabována či znevažována (jak se oboustranně děje) – i vzhledem ke značným diferencím.
Dvojí atak: Ony dva styčné body jsou totiž zpochybněním nároku, který vznáší komunistická reprezentace Číny vůči světu: nároku na nevměšování do cizích záležitostí. Citlivost na takové formulace by měla být v postkomunistických zemích obzvláště vysoká. Zaprvé tedy – tento nárok vznáší mocnost „komunistického absolutna“, která v praxi nesnese vyšší nárok božství činíc božstvem sebe sama, věrnost sobě povyšujíc nad věrnost náboženskou (buddhistický mnich to často nemůže snést a emigruje). Vzato do důsledku v křesťanské perspektivě je takový nárok na nevměšování blasfémií nejhrubšího zrna. Zadruhé pak – ona mocnost považuje občany své země a okupovaného Tibetu za své totální vlastnictví a tím mj. brání mezilidské solidaritě, která má něco do činění s politikou proto, že se zpěčuje představám komunistické garnitury. Ony dvě linie spojitostí mezi křesťanstvím a buddhismem a dvojí čínský atak směřující proti vlastním poddaným a proti mezinárodní solidaritě se tak jeví jako výzva ke křesťanství, v němž je přítomna (ačkoli tak či onak nedostatečně) tradice mezilidské solidarity překračující hranice zemí.
Blízký úděl: Komunistická moc v Číně potlačuje nejen – s nedohlednými oběťmi na životech – buddhistický Tibet, ale i čínské křesťanství, od Maa až do dnešních dnů. To je další spojitost, jistě ne náhodná. O čínském křesťanství (ve vztahu k čínským náboženstvím) se záhy budeme moci dočíst v připravované knize H. Künga a J. Chingové „Křesťanství a náboženství Číny“. Jakkoli tu nonkonformní katolický teolog soustavně zvažuje blízkosti a odlišnostmi mezi křesťanstvím a náboženstvími Číny (podobně jako ve vztahu k hinduismu, buddhismu a islámu v publikacích téže řady), hlubokým nedostatkem jeho líčení je apolitičnost v pohledu na vztah čínské moci k lidským právům a též na čínskou okupaci Tibetu. Obojí Küng – záměrně? – opomíjí (ač vedle toho nešetří kritikou vatikánské politiky vůči Číně). A přitom: pohled křesťana k transcendenci a ke své praktické existenci si žádá opravdovou a vyjevující se důslednost (kontrastující například i s oportunismem J. L. Hromádky ve stati „Čínská otázka“ z r. 1959 – sr. sborník „…kdo věří, dívá se dopředu“, Praha 1989, s. 168–182).
Vzkaz: Po čtyřech desetiletích genocidy, útlaku, mučení, pokořování a lží se při pohledu na stav věcí jako by ani neslušelo mluvit o naději. K naději však nevedou stezky zdaleka jen studenými úvahami; naděje často bývá pošetilá, bez předem daných jistot – a přece bez falše. Naděje pošetilá jako ta, s níž předstupoval hebrejec Móše před rádobybožského faraona se slovy, jimiž se Bůh Izraele „vměšoval“ do vnitřních záležitostí Egypta: „Hospodin, Bůh Hebrejů, mě k tobě posílá se vzkazem – Propusť můj lid, aby mi na poušti sloužil.“ Protože v naději se skrývá tázání na pravý čas hledaného a čekaného, nezbývá než uprostřed času bez výhledu – nelpět jen na výročích.