(o stávce 15. 2. 1999 v Jeruzalémě)
Šli opačným směrem. Černobíle ustrojeni podle módy z dob cara Mikuláše, charidim, ultraortodoxní zbožní židé, věční studenti talmudistických ješiv. Staří, mladí, vousatí, pejzatí. Kráčeli sevřeně a rychle v uzavřených hloučcích. Rovní jako školní pravítko klátili se v kolenou. Po stovkách mířili k budově Nejvyššího soudu na ulici Jaffa. Na protilehlém chodníku je střetávali a pohledem odměřovali jejich oponenti: studenti středních a vysokých škol, střední generace. Říkali si chilonim, sekularizovaní nebo jednoduše demokraté. Mířili k Sacherově parku. Opálení, svobodní, zdraví, smáli se. Ke třetí hodině jich tam stálo již na padesát tisíc. Slunce tu neděli silně hřálo. Demonstrující charidim ho ignorovali, protidemonstrující chilonim mu obnažili hnědá těla. Nebe nad hlavou se hemžilo armádními vrtulníky, na nenásilný běh akce dohlížela policie. Nejdříve jsem se postavil do středu shromážděných charidim. Muži a ženy tu stáli odděleni od sebe imaginární mechicou, zástěnou dělící obě pohlaví tak jako v synagoze podle svatosti stavu. Digitální oznamovač odsignalizoval na displeji na hodinkách třetí. Rabínův hlas otevřel vstupní ašre odpolední minchu. Místo plamenných projevů se modlili. Motto ohlášené demonstrace znělo: „Modlitba za posílení jednoty“. Obráceni směrem k místu chrámu se corpus čtvrt milionu shromážděných spojil jak jeden muž jedněch úst. Symbolický efekt jednoty docílený modlitbou byl dosažen. Nepolitickou cestou modlitby se spojili sefardští s aškenázskými, ultraortodoxní s ortodoxními, jeruzalémští s příchozími, muži, ženy a děti, aby vyjádřili nesouhlas s výrokem předsedy Nejvyššího soudu Arona Baraka a tím demonstrovali svůj vztah k této sekulární instituci vůbec. Nad klobouky na hlavách kývajících se v rytmu slov odříkávané modlitby se vlnivě napínala hesla na plakátech: „Nemáme jiný zákon než tóru.“
Je tomu tak?
Izrael je parlamentní demokracie založená na britském modelu parlamentární suverenity. Mezi ním, vládou a nejvyšším soudem se dělí veškerá politická moc státu, jehož ekonomické, právní, politické a kulturní oblasti správy postihují celou zemi; obyvatelstvo židovské i nežidovské, náboženské i sekularizované. Jinou legislativní institucí v zemi je bet din rabani, Rabínský soudní dvůr, charakterem teologickoprávní orgán, jehož legislativními normami jsou přikázání halachy.
Právním systémem země není halacha, ale ústava. Z hlediska historicity, tj. prvotnosti a národnosti je tento zákon zákonem Izraele. Je rozpracovanou verzí Dekalogu, nese pečeť zjevení, zrcadlí cestu vůle a řádu transcendentální autority. Avšak z hlediska pragmatičnosti, funkčnosti a flexibility jsou všechny nehalachické zákony země zákony „užitečnější“.
Poslanci Knesetu nejsou jen demokratičtí politici, ale i datim, zbožní, jichž je zde kolem dvaceti procent. Zastupují hned několik pravicových politických stran: Šas, Netivot šalom, Maškal degel hatora, Agodat Jisrael… Jsou nekompromisním korelátem levicových stran, které chápou historickou nutnost právní existence nezávislého palestinského státu.
Nejvyšší soud je národní, legislativní institucí a jeho slabostí je, že nedisponuje zákony pro všechny ideologické skupiny země. Chtě nechtě musí řešit záležitosti chilonim i datim a svými verdikty způsobuje napětí na obou stranách. Požadavek zřízení zvláštního soudního dvora, který by se zabýval otázkami náboženského života odděleně, předseda Nejvyššího soudu zamítl.
Nejvlastnější příčinou svolání nedělní demonstrace byl následující Barakův výnos: Nejvyšší soud umožnil vstup liberálním židům do regionálních náboženských rad, v nichž do té doby směli výlučně zasedat jen ortodoxní rabíni. Odmítají je, protože pochybují o jejich teologickém profilu: za snadných okolností umožňují konverzi, rozvod a sňatek s nežidovským partnerem. V této kause se jejich hněv obrátil na Nejvyšší soud s obviněním, že coby světská instituce rozhoduje o otázkách náboženství. Protiví se tak tóře, odmítá tradici, devastuje židovství a vystupuje antisemitsky.
Útok na vlastní životní styl poznávají i chilonim. Interventy do jejich svobody jsou nicméně datim s jejich nárokem na život normovaný halachou. Chilonim, sekularizovaní, nejsou a priori ateisté. Víra a norma jsou dvě cesty k realitě a transcendenci. Demokracie jim umožňuje útěk od micvot, norem. Berou na sebe povinnosti státu, chodí do armády, mají civilní profese. Caridim sedí v ješivách a studují talmud. nechodí do řádných škol, neslouží v armádě. Ekonomicky je vydržuje stát. Kdo tedy? Chilonim.