Motto: Jenom zvolna, pomaloučku,
se mnou tančit smíš jen trošku.
Nejsem sic už mláda,
ale půjdu ráda,
když tak švarný hoch přišel
pro bábinku svou.
Osmdesátiletou bábinku Českobratrskou církev evangelickou – ponechme teď stranou její zdraví, svěžest, životaschopnost – si švarný hoch posadí nejprve do „lepší“ teologické společnosti, a poté ji osloví programově-bilanční zdravicí.
Doufejme, že oslavenkyně neusne samou nudou nad následujícími dvěma odstavci, opřenými o teze teologů Künga a Moltmanna.
Hans Küng přišel s ideou tzv. paradigmat (modelů či vzorců), které se postupně měnily v dějinách teologie a církve. Tato paradigmata Küng periodizuje do historických epoch minulosti takto: Paradigma 1. prvokřesťansko-apokalyptické, 2. starokřesťansko-helenistické, 3. středověce-římskokatolické, 4. reformačně-protestantské, 5. novodobě-osvícenské (modernistické), 6. současně ekumenické (pluralitně-postmoderní). V každém jednotlivém paradigmatu dějin jde o specifické zasazení zvěsti i svědectví evangelia do epochálního kontextu a každá jednotlivá paradigmatická situace je výzvou teologii a církvi k přiměřenému reagování a k novému formulování vlastních obsahů.
Jürgen Moltmann představuje tři epochy formování evangelické víry a protestantského pojetí svobody: 1. reformace 16. století, kdy šlo o svobodu víry a základ svobody církve. 2. protestantismus 18. století, kdy šlo o „náboženskou svobodu“ a její osobní dimenzi. 3. ekumenismus 20. století, kdy jde o „svobodu společenství“ a o sociální dimenzi svobody.
Z Küngových paradigmat vyplývá, že ačkoliv se jako evangelíci hlásíme k reformaci a protestantismu, naše paradigma už není ani reformační, ani protestantské, nýbrž je současné. Z Moltmannovy periodizace vyplývá, že reformace je reformací, protestantismus je protestantismem a současnost je současností, a to vždy ve své jedinečnosti, odlišnosti a nezaměnitelnosti. Zatímco konstantou Küngových paradigmat je „evangelium“ sledované po dobu dvou tisíců let, konstantou Moltmannovy periodizace je „evangelictví“ sledované po dobu posledních pěti staletí. Zatímco Küng nám pomáhá při sebezasazení do celku křesťanské tradice, Moltmann nám pomáhá k sebereflexi v dílčí evangelické tradici. A záměrem bilanční zdravice k osmdesátinám ČCE by měla být moltmannovská sebereflexe evangelictví prováděná na pozadí küngovských paradigmat.
V roce 1918 se právě narozená ČCE mohla přihlásit k reformaci jako k paradigmatickému simulování svého „evangelictví“ a protestantismus mohla akceptovat v jeho paradigmatickém doznívání jako „konec protestantské éry“. Historická diskontinuita vůči vlastnímu reformačnímu paradigmatu z 15. a 16. století a paradigmatická kontinuita s protestantskou érou 19. a počátku 20. století způsobily to, že duchovní profilování ČCE bylo utvářeno „evangelickou teologií“ a nikoli původně reformační konfesí či katechismem. Dodnes se lišíme svou mentalitou od jiných evangelických církví ve směru severovýchodním a jihovýchodním nejen tím, že jakožto unionovaní nejsme ani reformovaní, ani luterští, nýbrž ze své podstaty tím, že nejsme konfesijní, katechismoví, nýbrž „teologičtí“. I dnešní mezinárodní ekumenická setkávání pořád ještě naznačují, že ČCE byla a je spíše otevřená než uzavřená vůči aktuální teologii jiných koutů světa. Tady je však dlužno zároveň dodat, že tato teologická otevřenost, reflexe i kreativita, kterou v ČCE svého času pěstovaly postavy jako Hromádka, Souček, Daněk a jejich přímí žáci, se bohužel začala z našich řad vytrácet v posledních desetiletích, takže i my se pomalu, ale jistě přibližujeme onomu – jak říkám – „neteologickému zakonzervování severovýchodně od Dunaje“.
Vycházejme z toho a držme se toho, že „evangelictví“ je naší ideovou konstantou, zatímco reformace, protestantismus a současnost jsou jeho historickými (paradigmatickými) variantami. Všimněme si, jaký historický kontext provází tuto evangelickou konstantu ve zmíněných třech periodách:
1. V reformačním paradigmatu 15. a 16. století se evangelictví vymezuje vůči římskému katolictví a protireformaci.
2. V protestantském paradigmatu 18. a 19. století se evangelictví vymezuje vůči modernismu, který má podobu sekularismu, ateismu, vědeckého empirismu.
3. Adresnou otázkou pro nás zůstává, vůči čemu se musí vymezovat soudobé evangelictví. Je jasné, že jeho paradigmatickými tématy a problémy už nemohou být ani protireformační katolictví a modernistické starožitnosti. Prvým počinem při tomto ohledávání by mělo být patrně to, že vědomě chceme vnímat své soudobé paradigma, že na ně hodláme reagovat a že si ho přejeme ovlivňovat i spoluvytvářet.
Zdá se, že můžeme zobecnit a shrnout:
1. Paradigmatickým kontextem reformace byla teologie.
2. Paradigmatickým kontextem protestantismu byla věda.
3. Paradigmatickým kontextem postmoderny se stává náboženství, jež se projevuje jako osobní spiritualita u jednotlivce a jako směrodatné náboženské útvary ve světě.
Bylo by poučné i podmětné důkladně vysledovat, jakou proměnlivostí (variabilitou) procházela původní „evangelická témata“ od reformace (za A) přes protestantismus (za B) až po dnešek (za C). Například: „Autorita Písma svatého“ se vymezuje vůči církevní tradici (A), vůči vědeckému bádání (B), vůči fundamentalismu či hermeneutice (C). „Víra v Boha“ se posouvá na horizontu obecné samozřejmosti (A), v napětí mezi historicitou a mýtem (B), v balancování mezi partikularitou a universalitou (C). Atd, atd…
Tím, že se v ČCE vytvořila tradice „evangelické teologie“, lze její pozici zřetelně vymezit vůči pozicím konfesionalismu a fundamentalismu. Konfesionalismus znamená formální ulpění na paradigmatu reformačním. Fundamentalismus je neméně formálním a navíc komicky absurdním lpěním na paradigmatu biblickém. Princip „sola scriptura“ nebyl reformací zamýšlen jako mechanické přenášení biblického paradigmatu do jiných historických paradigmat. „Sola scriptura“ je pro nás dnes platná zejména proto, že můžeme sledovat a zkoumat paradigmatickou proměnu v nitru bible samé. To pak nechť je trvalou pobídkou i pro nás!
A. Paradigmatický proces v bibli:
– od paradigmatu hebrejského ke křesťanskému
– od paradigmatu židovskokřesťanského k pohanskokřesťanskému
– od paradigmatu palestinského k helenistickému.
B. Soudobý paradigmatický proces:
– od paradigmatu jednokonfesijního (církevního) k všekřesťanskému (ekumenickému)
– od paradigmatu monoreligiozního (jediné náboženství) k multireligioznímu (více náboženství)
– od paradigmatu exlusivního (výlučného) k pluralitnímu (rozrůzněnému).
Českobratrské církvi evangelické by slušelo, kdyby se osvobodila od fundamentalismu biblistiky a konfesionalismu novoorthodoxie. Co to znamená?
1. Tzv. českobratrské písmáctví přežívá jednak v podobě evidentního biblického fundamentalismu, pro nějž je Písmo svaté totožné se slovem Božím, a jednak v podobě exegetického fundamentalismu, podle něhož lze objektivní metodou analýzy dospět k objektivní zvěsti textu.
2. Hlavní linie českobratrské teologie většinou dosud splývá s dogmatickou novoorthodoxií K. Bartha či J. L. Hromádky, což ji svádí i zavádí k soběstačné monologičnosti a neschopnosti komunikovat s duchovní jinakostí.
Pozdravuji ČCE při jejím jubileu s přáním i výzvou, aby znovu začala pěstovat „evangelickou teologii“ (na farách i na fakultě). Měla by to být teologie, která by akceptovala paradigma soudobé epochy. O obsahu a charakteru dnešního paradigmatu lze úporně diskutovat, ale paradigma samo nelze ignorovat. Ohánět se donekonečna reformací nebo protestantismem, to by přinášelo ztuhnutí do neblahého osudu Lotovy ženy. Podléhat biblickému fundamentalismu a novoorthodoxnímu konfesionalismu jako spásným únikům, to by přivodilo zaslepení na způsob otupělosti proroka Baláma. Pokud jde o můj příspěvek k pojímání soudobého paradigmatu, pak shledávám, že před naší evangelickou teologií se vine cesta od ekumenické spirituality přes mnohonáboženskou a mnohokulturní pluralitu k místnímu konkrétnímu kontextu: neboli věřit niterně – myslet globálně – jednat lokálně.
Z dosud uvedeného může vyplynout i jeden okrajový nápad. Nefundamentalistická a nekonfesijní ČCE by mohla zůstat u svého zúženého pojmenování „evangelická církev“. Pojem „českobratrská“ v názvu církve se už jeví jako anachronismus. V roce 1918 bylo patrně oprávněné akcentovat rysy nacionální a patriarchální. V dnešní evangelické církvi přece nejde o to, aby byla „česká“, ani o to, že zcela pomíjí „sestry“. Vypuštěním „českobratrská“ ze svého názvu bychom dobře vyjádřili svůj paradigmatický posun.
Jestliže letos pozdravujeme osmdesátiletou bábinku ČCE, která stále ještě vystačí s dechem volajícím vzhůru „Abba-Taťko“, pak kdo by chtěl za dvacet let oslavovat bezzubou a senilní bábu ČCE! „Evangelictví“ jako takové, které se narodilo a bylo vychováno v dětském věku reformace, které potom procházelo bouřlivou pubertou protestantského modernismu, může mít před sebou zralou a úctyhodnou dospělost.
Naše dospělá „evangelická církev“ ať se stane „dámou, kterou čekají ta nejlepší léta“!