„Nějací pisálci si myslí, že tady zlomí socialistický řád, ale to jsou na omylu…“, cituje S. Karásek ve svém bestselleru Víno tvé výborné (str. 62) J. L. Hromádku, který toto mj. údajně vyřkl na konvokaci ev. bohoslovecké fakulty na jaře 1968. P. Rejchrt prý pak „první bouchl dveřma“. Omyl. Na této konvokaci jsem vůbec nebyl. Není divu. Diskuse kolem „obrodného procesu“ mi byly natolik cizí, že jsem se jim všude důsledně vyhýbal. Naopak je pravdou, což kniha zamlčuje, že jsem demonstrativně opustil konvokaci k 50. výročí VŘSR na podzim 1967, o níž je v knize zmínka hned dále. A to kvůli jednomu blasfemickému Hromádkovu výroku, na nějž naráží, ovšem až příliš kuse, i formulace Karáskových tazatelů. Mnohokrát jsem onen výrok i celou událost dosvědčil. Nemíním se tím zde opět zabývat. Jenom se divím, jak se všude do omrzení věci i situace nesprávně vykládají a vzájemně pletou a Karáskova kniha, alespoň v místě, kde sám figuruji, není pohříchu kýženou výjimkou.
Nesdílel jsem tedy a dosud nesdílím Karáskův jásot nad jarem 1968: „to byla krása, svobodné projevy v kultuře a spisovatelé na sjezdu se odvázali…“ (str. 61). Naopak jsem tehdy cítil ve společnosti cosi zlověstného. Děsilo mne zpolitizování všeho, invaze žurnalismu do práce se slovem, zničení poezie publicistikou. Dnešní společenská likvidace poezie (její koncentrace, bezbranné tápavosti, uvážlivé strohosti, přísnosti až mučednické) bezuzdným tokem mediální nabídky i poptávky započala v českém národě podle mého názoru již v „obrodném procesu“.
Na doklad, jak jsem tehdy pro své národní okolí atypicky smýšlel, zveřejňuji po třiceti letech svou dosud asi jedinou politickou báseň. Napsal jsem ji 1. září 1968. Dva tři dny předtím někteří moji generační druhové, ne-li přátelé, o nichž jsem věřil, že žijí podobným vnitřním soustředěním jako já, frnkli ještě zácpami tanků kamsi za „demokracií a svobodou“. Má beztoho nevelká víra ve slova tak bezostyšně široká, tím klesla k čisté nule.
Přátelé,
nebylo nikdy porážek takových,
aby v nich nebyl počátek, zrod
a vůbec první poznání života,
aťsi strašlivé. Zapomeňte svobod,
v kterých jste hnízdili jak vši.
Ne vlnění lánů, ne zčeření vod
šlo s vaší krví, s krví nešel dech
vanoucí travou. To všechno mimo
žilo a žije po svém. Život jste skryli
do kožichu šelmy stažené. Čemu se divit.
Před postelí monarchy jen noc střežila váš klid.
Ne myšlenka, ne bytí, ne přísaha na marnou lásku.
Toho jste neznali. Tenkrát ještě ne.
Teď k ránu železo sežehlo ryšavé chlupy.
Hebkou podnoží jsou tyranu silnice naše, města a parky.
Tak krásné! – a přece ne víc
než vydělaná kůže někdejší bestie.
Jak dlouho jste v bleších hrách trávili čas!
Mezi vámi se pohybovat milujícímu
nebylo o nic snadnější než mezi hlavněmi.
Teď z nenávisti viníte železo a žoldnéře stíháte
okoukanými kletbami. Nenávidíte stále po staru,
bez lásky, bez noblesy. Bez souznění
s květinou, která nepochopila, v které že říši
vadne. Vadne horoucněji
než mnohý umírá. A pro nic. Vy pro
všechno, ztrácíte všechno. A schválně. Samá slova,
znesvěcená natřikrát tyátrem hrdinství,
že i opravdu mrtvé skupujete pro své
tlachy. Krev mládenců prolitá,
neznalá zchytralostí, v jejíž pěnu jste z jara káleli,
vám na podzim už slouží k obhajobě!
Až ani matky, zhořklé, sklerotické, synů nevzpomenou,
vaše jména snad v análech budou halekat
do třetího tisíciletí! Zapomeňte svobod,
v kterých jste hnízdili jak vši.
Milujte první den,
který vám do tváře naplil.
Nebylo nikdy porážek takových,
aby v nich nebyl počátek, zrod
a vůbec první poznání života,
aťsi strašlivé.
Nebyli jste hodni nižádné naděje.
Teď, beznadějní, začínáte chápat. Snad!
Když vidím vás na útěku,
nemohu si pomoct:
Zdá se mi, že vyměňujete jen pastvu,
vy blechy, stále stejné.
Železa se bojím a jíst mi méně chutná.
Ale vás nenávidím pro LÁSKU, řekl bych, KRISTOVU.
Vás,
přátele…