Tak máme výročí Charty 77, což je příležitost ohlédnout se zpět do doby takzvaného reálného socializmu. Zejména mladší generace má často zkreslené informace o životě ve státě, kde byla ústavou zaručena vedoucí úloha komunistické strany. Mám dojem, že kromě občanů s komunistickým přesvědčením většina lidí souhlasí, že se dnes žije lépe než v době totality, ale co tehdy bylo vlastně špatně, je nejasné. Nejhorším zlem za socializmu jistě nebyly fronty na banány nebo toaletní papír.
Československá republika patřila před druhou světovou válkou mezi bohaté a průmyslově vyspělé evropské státy. Světovou proslulost získal například Tomáš Baťa. Pak ovšem přišel díky fašizmu a komunizmu nucený ochod elit, kdo se nechtěl podrobit té či oné totalitě, byl nucen emigrovat. Nicméně ještě v roce 1947, kdy bylo v Praze mistrovství světa v ledním hokeji, se stali naši hokejisté mistry světa, mimo jiné díky senzačnímu vítězství Rakouska nad Švédskem 2:1. Od pamětníků té doby vím, že československá vláda jako přátelské gesto za výkon rakouských hokejistů darovala Rakousku vlak uhlí a Rakousko jej vděčné přijalo, protože bylo mnohem chudší zemí než Československo. Pak ovšem přišlo 41 let budování socializmu, kdy komunisté rozdělili společnost na: dělnickou třídu, rolnickou třídu, pracující inteligenci, buržoazii a velkostatkáře.
A začal třídní boj. Pod vedením komunistické strany, která byla zcela ovládána sovětskou stalinistickou a později brežněvovskou komunistickou stranou a tajnou službou NKVD, později KGB, byla provedena socializace zemědělství a zdevastován československý průmysl. (Kdo nesouhlasí, ať mi vysvětlí, proč v roce 1989 měli rakouští důchodci vyšší důchody, než měli platy například lékaři v Československu.)
Nejhorší zkázu ale nezpůsobili komunisté v hospodářství, ale v hlavách lidí v oblasti formování lidí z hlediska životních priorit, z hlediska respektování práva, morálního chování, pohrdání tradicemi a zesměšňování věřících lidí, obecně zneužití propagandy ve stylu sofistikovaného míchání pravdy a lži, zrelativizování pravdy.
Připomeňme si několik jevů a pojmů z doby budování socializmu:
Vědecký světový názor – nad školními tabulemi visel obvykle obrázkový časový harmonogram, který začínal prvoky a končil člověkem, kde jako nejvyšší evoluční stupeň vývoje člověka byl zobrazen takzvaný sovětský člověk.
Dobrovolně povinně. Toto sousloví označovalo tichý souhlas občana s politikou komunistické strany. Touto formou probíhala například účast při politických schůzích, oslavách komunistických výročí, členství v pionýru, členství ČSM nebo poději SSM (socialistický svaz mládeže), tzv. politická angažovanost, socialistické závazky, Brigády socialistické práce, Svaz československo-sovětského přátelství, Revoluční odborové hnutí atd. Obecné smíření s faktem, že to, co hlásají představitelé státu a vedoucí pracovníci škol a podniků, je sice lživá propaganda, ale hlavou zeď neprorazíš.
Vědecký komunizmus. Vyučovací předmět na vysokých školách. Pro ilustraci citace výroku lektora vědeckého komunizmu na VUT Brno z roku 1973: „Soudruzi, nemyslete si, že v komunizmu bude zametač zametat ulice ručně koštětem. Zametač bude mít vysokoškolské vzdělání, on zmáčkne knoflík a nad městem bude obrovský výfuk, a ten ty papírky všechny naráz vysaje.“
Kádrování. Kdo chtěl mít vedoucí funkci, musel být z pravidla v KSČ, někdy stačilo absolvování Večerní univerzity Marxizmu leninizmu (VUML). Vedoucí, kteří tyto podmínky nesplňovali, se sice vyskytovali také, ale naprosto výjimečně.
Lidé, kteří se veřejně postavili proti komunistickému režimu, zejména z řad umělců, ale i vědců, pedagogů, duchovních, byli perzekuování podle míry závažnosti svého odporu. Běžné bylo propuštění ze zaměstnání se zákazem vykonávat dále profesi, zákaz studia na vysokých školách pro dotčené osoby a jejich rodinné příslušníky.
Kontrola církví. Komunističtí církevní tajemníci rozhodovali o tom, kdo může být kazatelem ve farních sborech církví. Kdo ztratil souhlas, mohl jít třeba topit do městské výtopny.
Cenzura. Když vyšlo 1. ledna 1977 prohlášení Charty 77, bylo šířena tajně tzv. samizdatem a pomocí zahraničního rozhlasového vysílání. To, že by oficiální tiskovina KSČ Rudé Právo nebo jakýkoli jiný deník či časopis otiskl text dokumentu Prohlášení Charty 77, bylo zcela nemyslitelné. Ideologové KSČ se báli, že by neměli žádné argumenty, kterými by se mohli po zveřejnění textu bránit. (Prohlášení požadovalo, aby ČSSR dodržovala lidská práva v souhlasu se Závěrečným aktem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách, k čemuž se ČSSR zavázala podpisem tohoto aktu.)
Reakcí byl kultovní článek Jaroslava Kojzara na první stránce Rudého práva, nazvaný Ztroskotanci a samozvanci. V dnešní době tento styl používá na adresu svých odpůrců například pan ing. Miroslav Kalousek.
Kdo nekrade, okrádá rodinu. Tím se myslí, že krást ze státního nebo společného majetku je normální. Hluboce zakořeněné mezi lidmi i v dnešní době.
Mohl bych pokračovat dál, ale chtěl bych se vrátit k výročí Charty 77. Rád bych k tématu uvedl citát z knihy Jako zabít ptáčka od Harper Lee. Jednou hlavních postav knihy je Atikus Finch, americký advokát, který u soudu v 30. letech hájí černocha křivě obviněného ze znásilnění. Atikus vychovává dvě děti a svému synovi říká: „Chtěl jsem, abys poznal, co to je opravdová statečnost, abys neměl představu, že statečnost znamená člověka s puškou v ruce. Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do toho dáš, a dovedeš to až do konce, ať se děje co se děje. Málo kdy zvítězíš, ale někdy se ti to podaří.“ Chci tím říci, že mám obrovský respekt k těm, kteří věděli, že za to, že se připojí k Chartě 77, je stihne tvrdá odplata ze strany režimu. Propuštění ze zaměstnání, zákaz činnosti v profesi, možná i vězení, děti v rodině budou vyhozeny ze škol. A přesto do toho šli.
Charta 77 byla jednou z mála možností, jak se postavit proti zrůdnému režimu, který nás nutil říkat „Se Sovětským svazem na věčné časy“ a tvářit se přitom jako budovatelé ideální komunistické společnosti. To, že po roce 1989 se někteří čeští politici v čele s Václavem Klausem vyjadřovali pohrdavě o disidentech a prohlašovali, že to ne disidenti, chartisté, ale my nestatečná mlčící většina jsme porazili komunistický režim, považuji za naprosto skandální. Ze strany pravicových politiků jsem čekal kritické hodnocení období od roku 1948 až 1989. Je potřeba jasně říkat a opakovat mladší generaci, která totalitní režim nezažila, v čem je jeho zvrácenost, co vlastně tento režim způsobil. Vždyť rozvrátit morálku občanů, zrelativizovat pravdu a lež, zesměšnit věřící lidi, vyvolat nenávist a strach je mnohem jednodušší, než vybudovat fungující společenství států a kultur. Hloubku devastace morálky v našem státě vyjadřuje posměch inženýrů moci, jejichž představitelem je Václav Klaus, posměch kterým komentují heslo Václava Havla, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. (V. Klaus se vyjádřil, že to je nejfalešnější heslo, které bylo vysloveno po listopadu 1989). V. Klaus a jeho nohsledi si nemyslí, že je třeba, aby společnost měla vytyčený nějaký ideál, ke kterému se má blížit, byť kroky pomalými a někdy i s občasným blouděním. Pán Bůh nás ochraňuj před pragmatickými vládci, kteří bez skrupulí podřídí vše volnému trhu bez ohledu na lidská práva a jiné ideály.