se (poněkud nepřípadně?) jmenuje druhé číslo českonizozemského sborníku Rozpravy / Samenspraak, jehož tématem je liturgie v průsečíku biblické teologie a evangelických bohoslužeb. Vydalo EMAN, Heršpice 1998, 80 stran.
Úvodní článek amsterodamského teologa Karla Deurloo připomíná provázanost biblické teologie a liturgie církve. Nejenže je pro církev prospěšné vždy znovu se vracet k „ušlechtilé olivě“, na niž je sama naroubována – tj. nechávat zaznívat starozákonní žalmy v jejich vlastním poselství, bez rychlé křesťanské anexe –, ale i obráceně: je třeba vnímat, že bible je knihou liturgickou, knihou, jež se čte ve shromáždění sboru. I kánonem se Písmo stalo v liturgické praxi synagogy; stejně tak tomu bylo s evangeliem, resp. apoštolskými spisy v rané církvi. Skutečnost, že je bible liturgickou knihou, však neznamená, že běží o sakrální řeč. Naopak, tato liturgická kniha působí výslovně proti sakralizaci řeči a kultury, proti vytváření idolů a ideologií. Právě v tomto rozpoznání vidí Deurloo duchovní spříznění liturgického pohybu v Nizozemí s českou teologií biblistů a básníků, jak mu ji reprezentují J. Trojan, M. Balabán, P. Rejchrt a M. Prudký.
Co se liturgickým pohybem v Nizozemí přesně rozumí, popisuje článek dvou autorů, Sytze de Vriese, kazatele v Oude Kerk (Starém kostele) v Amsterodamu a Christiaana Wintera, kantora tamtéž. S poválečným oceněním židovských kořenů křesťanství (K. H. Miskotte) dochází také k probuzení zájmu o židovské kořeny bohoslužeb. V roce 1954 byla založena Nadace prof. dr. G. van der Leeuwa, známého fenomenologa náboženství, který zdůrazňoval, že člověk je více než jen posluchač Slova. Oblastí pro setkání s Bohem se mohou stát různé formy umění, hudba, liturgie, zkrátka celá šíře lidské zkušenosti. Tato nadace se stala základnou obnovného liturgického hnutí: hledají se pokud možno původní formy bohoslužeb rané církve, jak se vyvinuly z bohoslužby židovské, vznikají „nové biblické písně“, nově se přebásňují žalmy, vznikají sborníčky písní i nový Církevní zpěvník. Tento pohyb se nezastavil, zakrátko má vyjít už šestý díl zpěvníčku „Věřit se zpěvem“, v příštích letech bude zahájena práce na dalším Církevním zpěvníku, který se pokusí vše nové utřídit a vytěžit to nejlepší. Jak autoři naznačují, vše vyrůstá ze stále větší potřeby vytvářet společenství, nebo právo na existenci církve se zdá stále méně samozřejmé.
Redaktorka zpěvníčků „Věřit se zpěvem“ a autorka některých nápěvů Marijke Bleij se pokouší zprostředkovat nám alespoň první dojem z Církevního zpěvníku (1973), který přijalo za svůj pět velkých protestantských církví v Nizozemí. Seznamuje nás se jmény některých autorů a uvádí ukázky některých písní.
Z české strany starozákoník Martin Prudký zkoumá stěžejní biblický termín zkr (být pamětliv) a na různých textech přesvědčivě ukazuje, jak právě zvěst vyjádřená tímto slovem integruje biblickou teologii s liturgickou praxí církve a je tak podstatnou složkou víry.
Farář Jiří P. Štorek vzpomíná na své experimenty s bohoslužbami, především na zápas o časté vysluhování večeře Páně a hlubší pojetí ohlášek. Je přesvědčen, že bohoslužba už pak nebyla pouze setkáním sboru v neděli, ale stala se skutečným středem života sboru.
Farář Luděk Rejchrt se vyznává ze své radosti a vděčnosti nad dvěma zpěvníčky pro děti, které v minulých letech připravil – Buď tobě sláva a Zpívejte s námi. Článek chce jen trochu přiblížit zákulisí tvorby jednoho žánru evangelické písně v současné době.
Farář Pavel Keřkovský upozorňuje, že v českém prostředí vznikly nové písně prorocké, jejichž charakteristickými znaky jsou „dvoupólovost“ chválení a každodennosti, napětí mezi starým a novým, dialogičnost, vděčnost, výzvy k odpovědnosti a otevřenosti. Právě tyto prorocké písně jsou autorovi příkladem dobré možnosti současné bohoslužby, kde smíme zakoušet přítomnost vzkříšeného Krista.
Pro české čtenáře jsou nizozemské příspěvky dobře informativní, více vzruchu však asi vzbudí rozdílný pohled Štorka a Keřkovského. Domnívám se, že sborník nijak neodstraní náš despekt, který se snaží pojmenovat Peter Morée v předmluvě – navzdory mínění Karla Deurloo zdají se nám být nadále liturgické snahy určitého typu spíše protipohybem civilní interpretace. Holandské nové písně (alespoň podle vybraných ukázek) z našeho pohledu nijak zvl nové nejsou. Mám za to, že autorské písničky, napájející se z autentických poloh gospelu, blues či rock’n’rollu, shromážděné v samizdatovém zpěvníku Nová píseň (méně už to pro jeho rozptýlenou kvalitu platí o zpěvníku Svítá), vyznávají biblická vyznání řečí nesrovnatelně současnější. Jsou originálním pokladem, zemitým a vyznavačským, jemuž vděčíme za to, že mládež v „normalizačním“ období mohla uvěřit v Krista a oblíbit si například – přes „propast věků“ příbuzné – staré písně bratrské.
Pochopitelně, vše zůstává otevřeno: nevíme, co a jak se zpívá po čtyřiceti letech svobody (bude-li nám dopřána).