Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal „Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: „Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ Řekl: „Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“
L 16,19–31
Zprvu to vypadá, jako by tento příběh ani snad nemohl vyprávět sám Ježíš. Tak podivné, „neježíšovy“, lidově bájeslovné znaky nese. Automatismus bohatý = špatný a musí se smažit v pekle, chudý = dobrý a patří do nebe – něco tak zjednodušeného je přece pod úroveň Ježíšova myšlení i jeho praktických činů. A vůbec celá ta záhrobní scéna s Abrahamem prozrazuje nějaké jiné zdroje a motivy, než bývá u Ježíšova nakládání se Starým zákonem obvyklé. Znalci a badatelé stopují tyto zdroje a motivy přes lidová vyprávění pozdního židovství až někam k egyptským pohádkám. A jazykovědný rozbor textu prý dokonce ukazuje, že příběh nenese známky Lukášovy redakční práce, jak je jinde v jeho evangeliu patrná.
To všechno znamená, že tu máme co do činění s krajně podezřelým textem, který se do bible dostal nejspíš nějakou – jak se dnes říká a jak je dnes v módě – nestandardní cestou, a při jehož výkladu je tedy třeba velké obezřetnosti. A přece, čím více se budeme do obsahu tohoto příběhu hroužit, tím více nám z něho začne sám Ježíš vystupovat.
Tak tedy: před sebou máme dva typy lidí. První je bohatý, zvyklý na všelijaký luxus. Druhý je chudý, ubohý a bral by aspoň drobty ze stolu člověka bohatého. První má, co chce, druhý nemá nic.
Už tady pozor: My Češi, okouzleni národními pohádkami, taky Jánošíkem, vycvičeni sociálními tradicemi české literatury a v neposlední řadě zmasírováni komunismem, jsme náchylní předčasně vidět v bohatém darebáka, zloděje, vydřiducha, sobce a hlavně lakomce; hned jsou naše sympatie na straně chudáka, hned se v nás ozývá volání po sociální spravedlnosti – jak je toto možné, takové rozdíly, apod.
To takový Američan vidí tyto dva typy lidí nejspíš jinak: jeho sympatie jsou možná na straně bohatého, neboť on je úspěšný, něco dokázal, nějak se vypracoval, či aspoň zdědil – a tedy už jeho rodiče byli schopní, podnikaví, pracovití, aktivní. Chudák? To je zřejmě lempl, kterému se nechce pracovat, nic se nenaučil, u ničeho nevydrží, nic nevydělá nebo všechno probendil, zkrátka politováníhodné nemehlo. Proto se v kanadskoamerické hokejové lize od nepaměti zveřejňují příjmy hokejistů, protože čím více dostává hokejista peněz, tím více si ho fanoušci váží, tím více ho uznávají a tleskají mu – zatímco u nás jsou platy hokejistů tajné, protože malý český člověk by v zavilé závisti své hokejisty za ty sumy začal nenávidět.
Jinak Češi, jinak Američané. A Židé v době Ježíšově? Na bohatého se dívali jako na toho, komu Hospodin žehná. To je i ve Starém zákoně vidět jasně: bohatství znamená Boží přízeň, Boží požehnání. Abraham, Jákob, David atd. A naopak – být chudý, zchudnout – to naznačovalo nějaké problémy s Hospodinem, ten člověk neměl hojnost Božího požehnání. Je to běžné náboženské schéma, proti kterému už tu a tam i Starý zákon vystupuje, či aspoň je oslabuje. A právě v tomto novozákonním příběhu je toto schéma napadnuto frontálním útokem. O to tu jde: rozbít toto schéma.
Už jenom to, že bohatý v textu nemá jméno, zatímco chudý je znám jménem, chce nám naznačit, že i ubožák má svou individualitu, svou cenu, že Hospodin ho dobře zná; a navíc se ten člověk jmenuje Lazar, což je zkratka jména Eleazar, a to znamená „Bůh pomáhá“. Už tato drobnost ukazuje: i chudák má před Bohem svou cenu; s Božím požehnáním to bude asi složitější, než že by se dalo měřit komfortem a mírou luxusu. I kdybys byl na tom tak bídně, že bys neměl nic, jen bys ležel plný vředů – další obraz domnělé ošklivosti před Bohem, neboť podle tehdejšího mínění nemoc signalizovala chybu – a psi tě olizovali (zvířata prašivá a nečistá), přesto ještě nejsi Bohem zavržen, přesto tvá individualita, tvá lidskost je nezpochybnitelná. Bohatství a hojnost nerovná se jednoduše Božímu požehnání; frontální útok proti této zažité náboženské domněnce nabývá na síle v dalších verších: I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni (v. 22–24).
Připomeňme, co jsme řekli na začátku, a odmysleme si pohádkovost té scény – jistě tu nejde o to, jak vypadá život po smrti, o líčení pekla či nebe v záhrobí. Mnohem přiměřenější bude uvědomit si, že smrt častokrát otvírá pravdu lidského života; mnohem přiměřenější a užitečnější než spekulovat o záhrobních zákonitostech bude vzít za bernou minci výroky filosofů 20. století, z nichž jeden řekl – „peklo jsou ti druzí“ a jiný řekl – „peklo jsme my sami“. V těchto situacích, kdy nastává zásadní zvrat, kdy smrt otvírá nám oči, kdy se začneme zmítat v mukách pekelných, trápit se v tom plameni, tehdy dochází k tříbení a k prohlédnutí.
Ten, kdo se domníval být v životě s Bohem zadobře, kdo si užíval Božích darů a hřál se na výsluní jeho přízně, ten pod tíhou posledních a nejzávažnějších okamžiků může najednou spatřit děsivou pravdu, že to vše bylo jen zdání, jen chiméra, že ve skutečnosti je všechno úplně jinak, že můj život byl prázdný, že záleželo na čemsi úplně jiném, než jsem si myslel. V tom jsou pekelná muka toho boháče: když pozná zdrcující pravdu, že život byl – a tady ta fráze sedí – o něčem jiném, že náplň lidského počínání a hodnota lidské individuality se měří podle jiných pravidel a jiných měřítek, než se běžně a dobře nábožensky předpokládalo. Neboť ten chudý a odporný Lazar, nečistý a pohrdaný, může ve skutečnosti stanout až na vrcholu lidství, být postaven na roveň otci víry Abrahamovi.
Existenciální muka těch, kteří se celoživotně zmýlili, jsou hrozná, je to plamen, je to žízeň zoufalství. A člověk nerad a pomalu prohlédá. Ještě si chce člověk udělat z Lazara sluhu, ještě chce použít ty domněle bezvýznamné pro své cíle, ještě si chce dokázat, že je něco víc než ti, které nevnímal nebo jimi pohrdal. Pošli Lazara, ať aspoň svlaží mé rty.
Ale pravda je tvrdá. Nejde to. Už si nedokážeš, že jsi důležitý. Když sis celý život myslel, že jsi pán, teď vidíš, že jiní se radují, zatímco ty trpíš. Boží přízeň, Boží požehnání, projevuje se jinak, než by se ti hodilo – a v okamžiku pravdy nijak to neošálíš. Svůj plamen, svou žízeň musíš si vytrpět. Propast, která se vyjeví v okamžiku pravdy; propast mezi těmi, kteří navzdory opovržení a utrpení jsou přijati, a těmi, kteří si samolibě žili a bezstarostně se mýlili, je bezedná. Tu propast, i kdybys stokrát chtěl, nemůžeš zrušit. Musíš ji zakusit.
Teprve tímto tříbením, teprve v hrůze z promarněného života, teprve v rozpoznání, že rozedraní, nečistí a pohrdaní a třeba bezdomovci, mohou být Bohu přijatelnější než my, spořádaní, zajištění a dobře živení, vážení občané, teprve tehdy a tak začne se rodit láska, začne se rodit nová odpovědnost: Řekl: Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk (v. 27–28).
Člověk, který v okamžiku pravdy nahlédne tragickou propast mezi tím, co myslel a co je, začíná pak přece jen myslet též na druhé lidi: aspoň je varovat! Zachránit, co se dá, upozornit bratry! Nedopustit jejich neštěstí! Naznačit, že Boží požehnání není čitelné jen z komfortu, hmotných statků či dobrého jídla! Že ještě něco jiného hraje roli! Že lidství před Bohem měří se nějak jinak!
Ale teď, v závěrečných verších příběhu, dochází k pointě, z níž jako by už mluvil sám Ježíš. Varovat? Jak je chceš varovat? Je jim pomoci, když jim není rady? Mají přece Mojžíše a proroky, ať je tedy poslouchají! Tady se ukazuje, jak Bůh měří člověku, chudému i bohatému! Tady se rozhoduje, co je to lidství, co je to požehnání, co třeba činit. Z Písma berte poučení, tam hledejte, co je podstatou, co je smyslem života. Mojžíš a proroci – tedy tóra, zákon, a jeho smysl, jeho uplatnění. Proč ještě jinak varovat, když to nejlepší je dáno? Když nechcete vidět to, na čem záleží? Mojžíš a proroci – z jiných míst evangelia víme, že Ježíš za podstatu a hlavní obsah považoval tzv. dvojpřikázání lásky. Miluj Boha svého z celého srdce a miluj bližního svého jako sám sebe, v tom je celý zákon i proroci. To je dáno, to je psáno! Stačí to znát, přijmout a žít! Proč ještě jinak varovat ostatní?
Ale člověku to nestačí, něco tak banálního jako Písmo, přesvědčilo by ho něco extra, nadpřirozený zásah, hlas ze záhrobí. Proč myslíte, že lidi vyvolávají duchy, věří v převtělování apod? Kdyby tak k nám promluvil někdo mrtvý, kdybychom tak navázali spojení se záhrobím, to by pak lidi činili pokání!
Ale závěrečný verš je krutě ironický: neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých! To je biblický skvost, nádherně střízlivá, realistická, až výsměšná a trochu i sebevýsměšná věta. Závěrem můžeme z ní vzít trojí poučení:
1. Čekat pomoc ze záhrobí je zbytečné. Vyvolávání duchů, okultismus, čekání na slovo mrtvého sourozence, dědečka apod, nemá smysl, pravda se tak vůbec neděje, změna lidského smýšlení a jednání tak nenastane. Spasení se neděje tak, že se záhrobí vlomí do našeho života, nýbrž obráceně: že se život vlomí do záhrobí. Že Kristus sestoupí do pekel, že strhne závory bran železných a mrtvým duchům ve vězení vyhlásí milost a svobodu. Jinými slovy – evangelium není žádné strašení peklem. Evangelium je likvidace pekla láskou.
2. Mojžíš a proroci, Písmo svaté, je důležitější než co jiného. Neboť tam je ukryta pravda, pravda o Bohu i člověku. Kdo nemiluje a neposlouchá slova Písma, nepomůže mu, ani kdyby kolem něj vstávala z hrobu jedna mrtvola denně. Koho nezajímá obsah Písma, fixovaný dvojpřikázáním lásky, uvrhá sám sebe do sucha a žízně. Kdo nevěří, že právě milosrdenství je ten nejlepší obsah života, pro chudé i bohaté, ten se propadá k nelidskosti. Směřuje k propasti, z níž ho nevytrhne ani poselství mrtvých.
3. Ironie se nakonec obrací i proti samému zmrtvýchvstání Kristovu. Jako by se tu dávalo na vědomí – ani vzkříšení Ježíše Krista s lidmi nehne, jestliže jim bude lhostejné svědectví Písma. Kdo nezná obsah zákona a proroků, vzkříšení mu vůbec nic neřekne. Kdo nežije v lásce k Bohu a lidem, netuší, že nastal nový věk.
Tak tedy – ať chudý či bohatý, hledej pravdu zákona Božího a jeho proroků, miluj pravdu v Kristu, žij v jeho milosrdenství, a pravda tě vysvobodí – od hříchu i smrti věčné. Amen