takto mne 2l. srpna 1968 budila maminka. Neměla docela pravdu, náš region – rodiče tehdy bydleli v České Skalici – obsadili Poláci. Tanky ovšem měli stejné a když jsem se druhý den mezi nimi proplétal na kole do Hradce Králové, neměl jsem z jejich pohledů – velmi nepříjemný byl ten skrz hledáček kulometu – pocit, že by se od okupačního Rusa chtěli nějak odlišovat. Ovšem český cykloturista, který se právě vracel z Polska, mne ujišťoval, že polští civilové si s ním krásně poplakali a vodkou jej štědře pohostili, přičemž na něm bylo patrné, že si nevymýšlí. A pak chtějte najít historickou pravdu o 21. srpnu a jiných veledůležitých událostech, když přímí svědkové trvají na svém značně protichůdném autentickém zážitku!
Do Hradce, na naléhavou rozhlasovou výzvu krajské nemocnice, jsem jel darovat krev. Snad ta naléhavost a slalom mezi tanky způsobily, že jsem si cestou sebe sama představoval jako poněkud heroického, tím pádem osamoceného zachránce, kterého už zdálky na té transfůzní stanici vyhlížejí. Nevyhlíželi, neboť skrze tak hustou a dlouhou frontu, jakou ten den tvořili dobrovolní dárci krve, vyhlížet nešlo. Zajímavé, že údiv nad tím, že nepřicházejí dát krev ani zdaleka sami, byl patrný na všech příchozích. Možná v tom byla i trocha zklamání (copak „aj já, pošli mne“ může vyslovit někdo jiný než já?), ale pocit, že se svou krví jaksi kolektivně podílíme na dobré a vznešené věci, byl silnější. A byl minimálně v mém případě trvalý, krev dávám dodnes.
Městský rozhlas v České Skalici přenášel vysílání pražské a v něm promluvila Dr. Erika Kadlecová, tehdy vlastně vrchní církevní tajemnice. Připomněla, že v hektických časech by se mohlo zapomenout na lidi staré, nemocné a opuštěné a vyzvala křesťany, aby na ně pamatovali. Jednoznačně schválila nenásilný protiokupační odpor a kromě jiného řekla „Nebudete-li svobodní jako občané, nebudete svobodní ani jako křesťané“. Krátce na to jsem tuto prorockou výpověď mohl porovnat s jiným přístupem. Staršovstvo sboru CB se po biblické hodině rozhodlo, že bude lepší černou smuteční pásku ze státní vlajky na průčelí církevní budovy sundat: není dobré na sebe moc upozorňovat, mohlo by to do budoucna poškodit sborovou práci.
Možná, že i tato konfrontace dvou přístupů ve chvílích tísně mne přivedla k přesvědčení, že svobody vyznání se křesťané mají domáhat pouze v širším rámci svobod občanských, jak to později činila Charta 77.