Genesis 40,1–23
I stalo se po těch událostech, že číšník egyptského krále a pekař se prohřešili proti svému pánu, egyptskému králi. Farao se na oba své dvořany rozlítil, na nejvyššího číšníka a na nejvyššího pekaře, a dal je do vazby v domě velitele tělesné stráže při pevnosti, kde byl uvězněn Josef. ... Stalo se pak třetího dne, v den faraónových narozenin, že farao vystrojil hody pro všechny své služebníky. Uprostřed svých služebníků povýšil hlavu nejvyššího číšníka a hlavu nejvyššího pekaře: nejvyššího číšníka znovu dosadil do jeho číšnického úřadu, aby podával faraónovi do ruky číši, a nejvyššího pekaře oběsil, jak jim to vyložil Josef. Nejvyšší číšník si však na Josefa nevzpomněl; zapomněl na něho.
„Dobré jitro, vyspali jste se dobře?“
Nastal nový den, i když to v podzemním faraónově vězení sotva zpozoruješ – tam panuje egyptská tma. Nicméně, je to nový den, a naděje umírá poslední.
„Vyspali jste se dobře?“
Josef roznáší jídlo, i když se to dá sotva nazvat jídlem – trocha vody a zplesnivělý chleba. Nicméně, je to jídlo, a naděje umírá poslední.
Faraónovi služebníci, číšník a pekař, spoluvězni Josefovi vypadají, že už naději ztratili, a Josef se je snaží trochu povzbudit.
„Vy budete jistě umět ocenit tento vybraný pokrm a nápoj.“
Jenže číšník s pekařem nemají zrovna smysl pro šibeniční humor izraelského otroka. „Vyspali jste se dobře?“ Ne, nevyspali. Oba měli sen. Zmocnil se jich zmatek. „Nemáme nikoho, kdo by nám naše sny vyložil.“
„Vykládat sny?“ řekne Josef, mistr snů, „vykládat sny, není to věc Boží? Jen mi je povězte!“
Ale počkat, jeli vykládání snů Boží věc, proč se o to Josef stará? Copak je Bůh? Doma o tom sice ve své pýše sníval, že všechno a všichni jsou mu podřízeni, ale z toho se snad už uzdravil?
Ano, z toho se uzdravil. Nyní si nehraje na Boha. Hraje spolu s Bohem. Není správné myslet si o sobě příliš mnoho, ale také není správné se podceňovat. Jen se neponižuj („moje maličkost“)! Nejsi Bůh, ale také nejsi nula.
Josefa hodili do cisterny a prodali za hrst stříbrných, pak ho za dvě hrstě stříbrných prodali dál a hodili do vězení, ale on zůstal věrný svému poslání. Jistě, mohl se cítit ukřivděný, mohl posadit Boha na lavici obžalovaných a nakonec se ulitovat k smrti. Ale on vzal svůj kříž, zvládl to. Ten malý hebrejský vyhnanec nikdy nezapomněl sen, který Bůh dal snít svému lidu, a tak nebyl ztracen pro mesiánství. Ať ve své zemi, ať v cizí, jsi Božím požehnaným, jsi povolán, abys byl k požehnání. Na zemi, a v případě nouze i pod zemí. Ve vězení získal Josef důvěru jak nadřízených, tak spoluvězňů, mocných i zavržených země. Josef byl jako obilné zrno, jež pod zemí znovu vyklíčilo, k požehnání všem, kteří tam byli.
„Dobré ráno, dobře jste se vyspali?“
Ne, číšník a pekař nespali dobře. Vlastně se ani dobře neprobudili. Oba měli svůj sen, ale nevědí, co má znamenat. Vypadají zmateni. Co jim proboha visí nad hlavou? „Kdo nám vyloží naše sny?“
„Vyložit sny?“ říká Josef, „není to věc Boží? Jen mi vyprávějte své sny!“
Co všechno už musel Josef v životě zinkasovat! Ale teď jako by získal podíl na čemsi věčném, jakýsi zvláštní druh nezranitelnosti. Někdo jiný by zhrubl nebo zahořkl. Ale Josefovi se dostalo něčeho vyššího, něčeho takového, že teď už ho nikdo nemůže ožebračit ani ponížit. Nese ho pomyšlení, že nic, ani život ani smrt, nás nemohou odloučit od toho jediného, na čem záleží – a i když my už ničemu nerozumíme, Bůh zná vysvětlení.
Takový člověk umí povědět nejkrásnější věci, a většinou umí také dobře naslouchat.
„Vyprávějte mi přeci své sny!“
„Měl jsem sen,“ vyprávěl číšník, „měl jsem sen, a hle, přede mnou stála vinná réva. Na té révě byly tři výhonky a ty začaly pučet, vykvetly a dozrály na nich hrozny. A v ruce jsem držel faraónovu číši a bral jsem hrozny, vytlačoval je do faraónovy číše a podával mu ji do ruky.“
Josef řekl: „Toto je výklad tvého snu. Tři výhonky, to jsou tři dny. Ještě tři dny, a faraón povýší tvou hlavu a tvou hodnost ti vrátí. Budeš faraónovi podávat do ruky jeho číši, jaks to dříve dělával, když jsi byl jeho číšníkem.“
„Měl jsem sen,“ vyprávěl pekař, „měl jsem sen, a hle, měl jsem na hlavě tři košíky chleba. V nejhořejším košíku byly všelijaké pokrmy pro faraóna, jak je připravuje pekař. Ale z košíku na mé hlavě jedli ptáci.“
Josef řekl: „Toto je výklad tvého snu. Tři košíky jsou tři dny. Ještě tři dny, a faraón povýší tvou hlavu nad tebe, oběsí tě na dřevě a ptáci z tebe budou rvát maso.“
Proč smí číšník zůstat naživu a proč musí pekař zemřít? To nikdo neví a ani bychom se neměli pokoušet hádat. Stejně by to byla jen spekulace. Tak například profesor De Hartog (otec spisovatele Jana de Hartoga) vykládal z kazatelny jednoho amsterdamského kostela, že číšník dostal milost proto, že to je někdo, kdo druhým štědře nalévá číše, sám sebe z lásky vydává, zatímco pekař prý je prototypem hříšníka, člověka neslaného nemastného, který si hraje na vlastním písečku. Ach, ti pekaři! Profesor ono ráno zakončil kázání slovy, z nichž se stala slova okřídlená: „Ó, Pane, pověs všechny pekaře“ – načež staršovstvu jen pršely stížnosti pekařů, kteří se cítili uraženi na cti a dobrém jménu.
Oba pánové budou povýšeni. Třetího dne. To je známý biblický motiv. „Třetího dne“ se vždy rozhoduje o velkých věcech, o věcech života a smrti.
A stalo se třetího dne, že faraón vystrojil v den svých narozenin hody, a povýšil číšníkovu hlavu a povýšil i pekařovu hlavu. Číšník naléval faraónovi, pekař nakrmil ptáky. Ať dlouho žije faraón, mnoga ljeta živijó!
Tady se docela hodí říci, že v bibli jsou jen dvě zmínky o narozeninách. Ve Starém zákoně slaví narozeniny náš faraón, v Novém zákoně Herodes. Z toho by se dalo vyvodit, že podle bible slaví narozeniny jen lotři, což vedlo církevního otce Órigena k tomu, že napomínal věřící, aby neslavili své narozeniny; ani Svědci Jehovovi dodnes narozeniny neslaví. (To všechno jsem zjistil pár dní před narozeninami naší kostelnice. Hned jsem ji zčerstva varoval, ať od oslav upustí, ale když jsem tam v onen den zašel, všude plno gratulantů! Ach, ty kostelnice…)
Šenkýř šenkoval jako dříve. „Ale nemyslel už na Josefa. Zapomněl na něho.“
To je nanejvýš trapné. Vždyť Josef ho přece tolik prosil, aby na něj nezapomněl, až bude zase na svobodě.
„Vzpomeň si na mne, až se ti dobře povede, prokaž, že jsi můj přítel, upozorni na mne krále a pomoz mi dostat se odtud. Vždyť jsem byl ukraden, ukraden z hebrejské země, a ani zde jsem se nedopustil ničeho, zač by mě měli vsadit do jámy. Vzpomeň si na mě!“
Stálo by to za nafilmování, neostříhaní chlapi, kteří vzdorují chátrání, kamarádi v průšvihu. Zdaleka k nim doléhají zvuky ulice, život, svobodný život. Jak dlouho ještě? Jsou tu nadobro zapomenuti? Myslí na ně ještě vůbec někde někdo? A pak, pak se otevřou dveře, dovnitř vpadne pruh oslepujícího světla, a jeden smí ven. Co všechno to nevyvolá u těch, kteří musí zůstat! „Vezmi s sebou tenhle lístek pro…“ „Vyřiď pozdrav…“ „Zajdi, prosím tě, za…“ A Josef řekne: „Vzpomeň si na mě, nezapomeň na mě, zapamatuj si mě.“ Ale pamatovat neznamená pouze „tu a tam na chvíli pomyslet“, ne, pamatovat je něco, co tě uvede do pohybu, určí tvé chování, cosi z minulosti, co tě právě dnes motivuje k činu. To znamená pamatovat. Tak musíš například pamatovat na šabat. A na mnoho jiných věcí.
Ale číšník na Josefa nepamatuje. Zapomene na něj.
Proč? Chce snad co nejrychleji zapomenout na svou jízdu do pekel? Chce ze své mysli vyhnat všechno, co by mu ji připomínalo? Copak nemá srdce? Nebo má strach? Strach, že kvůli druhému upadne opět do nemilosti? Vždyť na dvoře panuje naprostá zvůle, existuješ jenom z milosti a zítra můžeš zase viset. A tak jazyk za zuby, a pěkně zdvořile: ano, králi, ne, králi, smím vám ještě nalít, králi?
Je to odporný svět. Nelidský. Svět, ve kterém Hebrejec bude vždycky trpět. Číšník už na Josefa nemyslel. Zapomněl na něj.
Tak končí tento příběh. Naštěstí ne celý. Však ještě uslyšíme, jak Josef, Hebrejec s minulostí, prodaný za hrst stříbrných, jenž zemřel a byl pohřben a sestoupil do pekel ve vězení – uslyšíme ještě, jak vstal z mrtvých a vystoupal do paláce a sedí po pravici krále.
A ještě později uslyšíme příběh o jiném Hebrejovi, Josefovu synu, jenž také trpěl cestou křížovou, ale také vytrval ve víře, že jeho zlý sen má u Boha vysvětlení. Tento vpravdě mesiánský muž také trpěl s psanci země, s nimi byl pověšen, a tomu, který visel vedle něj, poskytl útěchu ve smrti, aby věděl, že nic ho nemůže odloučit od Boha. „Pamatuj na mne, až přijdeš do svého Království, nezapomeň na mne, vzpomeň si na mne, až budeš povýšen.“
„Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ řekl a skonal.
Povídá se, že Bůh se ho zastal, a v něm i celého světa, který ho zavrhl. Povídá se, že jej Bůh třetího dne přivedl domů a posadil po své pravici. Povídá se, že Bůh jednou přivede domů všechny vyhnance. Tam nahoře na trůnu nesedí despota, tam nevládne naprostá svévole, která neví nic o nouzi malých lidí. A my na tom dvoře máme přítele, jenž na nás pamatuje.
Nico ter Linden: Josef. Přeložila Hana Nováková, upravil Jan A. Dus. K vydání připravuje EMAN.