nakladatelství Vyšehrad 1997, ve čtivém překladu Jiřího Hoblíka a Dušana Zbavitele. Nakladatelství vydá celý projekt, takže v dohledné době se setkáme s dalšími dialogicky koncipovanými díly (Křesťanství a buddhismus, Křesťanství a islám, Křesťanství a náboženství Číny).
Autoři hledají společnou řeč ve věroučných otázkách. Největší prostor pro budoucí vzájemnou spolupráci nakonec nacházejí v etické oblasti – v praktické toleranci, politické vstřícnosti jednotlivých členů a představitelů uprostřed mezinárodního společenství i uvnitř jednotlivých národů, politicky i nábožensky znesvářených (Vietnam: buddhističtí mniši a katolický režim; Indie a Pákistán: hinduisté a muslimové, aj.)
H. von Stietencron odhaluje mnohé naše předsudky o hinduistických náboženských směrech. H. Küng kritizuje evropské „neporozumění“ mýtům, naracím, symbolům, mystice. Některé postavy jsou přirovnávány k významným evropským myslitelům. Dozvídáme se o podobnostech lidového hinduismu a katolické lidové zbožnosti, zejm. středověké a barokní ražby (s. 178). Proto se Küng obrací proti protestantismu, zda to není právě on, kdo nese vinu za ztrátu lidovosti, odumření svátostí… odmítání všeho smyslového, emocionálního… za intelektualizaci církví a proces zmenšování křesťanských společenství (s. 183). V rámci této schematizace se obrací na adresu katolíků a ptá se, zda vysoký stupeň lidovosti s sebou nenese rozbujení svátostí, odmítání prorockého živlu, podcenění racionální kritiky a odchod četných kriticky smýšlejících lidí z řad církví (s. 184). Küng zůstává na pozici zastávané četnými religionisty, kteří nevidí nebo neuznávají starozákonněnovozákonní přístup k problematice náboženství, který vystupuje s komplementárním nárokem jedinečnosti i universalismu. Tento přístup neztrácí ze zřetele jedinečnost Jména (Boží), nebezpečí modlářství i toleranci a universalistickou vstřícnost vůči jiným. Proto Küngův dialog o věroučných problémech nakonec končí závažným konstatováním, že hinduističtí myslitelé si nejvíce váží etického přínosu Ježíšova kázání na hoře a křesťanům doporučuje skromný program inkulturace a kontextuální teologie. Hlavní těžiště jeho pokusu o dialog se přesouvá z věroučných otázek k etickým a irenickým (mírovým) snahám. Není tak nakonec zpochybněno – dnes módní – hledání návazných bodů ve východní mystice? Posun důrazu – od věrouky k etice – vyjádřil Küng počátkem devadesátých let v díle, do češtiny již přeloženém: Světový étos – projekt. „Není přežití bez světového étosu. Není světový mír bez míru mezi náboženstvími. Není mír mezi náboženstvími bez mezináboženského dialogu.“
„Pryč od intolerance a zdráhání se uznat náboženskou svobodu. Nutný je ekumenický světový řád!“