Kdo rozdává, ať dává upřímně.
epištola Římanům 12,8b
Jednou z částí pravého křesťanského života je umění dávat, rozdávat.
Jde o peníze, a to je velice choulostivá věc. Vždycky to tak bylo, a asi i bude. Člověk něco vydělá, řekněme že poctivě. (Nepoctivými způsoby se teď zabývat nebudem.) Vydře si usilovnou prací nebo dobrými nápady nějaké jmění. Za ně si pak může zpříjemnit život. To je v pořádku, je to jeho odměna, to mu patří. Může si koupit – hezké šaty, dům, auto, jet na dovolenou, zaplatit dětem dobrou školu… atd. A tu se najednou objeví někdo nebo něco, co si dělá nárok na část mých peněz. Společnost vybírá daně, aby za ně mohla vybudovat silnice, veřejné osvětlení, nemocnice, armádu. Budiž. Tomu rozumíme. I prostý rozum nám řekne, že se to vyplatí. Dáme sice na jedné straně něco ze svého, ale na druhé to dostaneme zpátky. Pak by přišla na řadu kultura, sport, ochrana životního prostředí apod. To už je trochu složitější, ale nakonec si i tady každý vybere, co ho těší, co mu připadá důležité a užitečné.
A pak je tu něco, co skutečně výhodné není. Rozhodně ne na první pohled. Dětský domov, útulek pro mentálně postižené… a to ještě docela jde, ale pak přijde bezdomovec nebo nezaměstnaný nebo někdo, koho postihla nějaká nesnáz (povodeň!) – a samozřejmě taky církev. Co pak? Vyplatí se mi sáhnout do svého, anebo nevyplatí? A když, tak jak hluboko?
Ta úvaha, jestli se nám to vyplatí, je naprosto přirozená a nemůžeme se jí docela zbavit. V určitém směru může být dobročinnost i zištná. Okatou dobročinností si politik může získat popularitu, která mu později vynese i slušný hmotný prospěch. Ten, kdo se pídí po slávě, může si ji takto alespoň trochu koupit. Dá se tak koupit i lepší svědomí – např. když někdo dá část nepoctivě vydělaných peněz na ušlechtilou věc. A mohli bychom dále vyjmenovávat příklady falešné a zneužívané dobročinnosti. Jistě by se našlo dost ohavných příkladů i v církvi. Zkusme to však promyslet z té lepší stránky a nehledat všude jen všivárnu. K čemu je dobré dát něco ze svého a dát to tam, kde se mi to nijak nevrátí?
Apoštol Pavel k tomu přímo vybízí. Kdo dává, ať dává upřímně. Tzn. bez postranních úmyslů, ne zištně, ne falešně. Když dávání, tak dávání, ne obchod. V celém kontextu dobrých Božích darů a užitečných schopností dar dávat patří k novému životu, k novému způsobu lidské existence, k mezilidským vztahům podle Boží vůle. Patří to k životu církve podle Pavlových představ. A Pavel sám si to nevymyslel. Známe dost Ježíšových výroků o tom, že jakékoli pokrytectví nejde dohromady s pravou vírou. Že se má pomáhat nezištně, že to člověk nemá moc propočítávat – ať neví levice, co činí pravice. A večeře a hostina se má dávat těm, co to nemohou nijak oplatit. To je dobročinnost podle Boží vůle, to je způsob života, který je Bohu milý.
To ostatní je obchod. Ani ten ovšem nemusí být jen špatný. Když někdo někomu něco dá a má přitom jakési očekávání, že se mu to nějak vrátí a vyplatí – to není špatné. Ale už to není dobročinnost, dávání, o kterém píše Pavel. Je to spíš jako placení daní nebo sponzorství. Každé má své, jen to nemíchat dohromady.
Nezištná pomoc potřebným, účast s těmi, kteří jsou nějak poškozeni – to patří k samotným základům křesťanského náboženství, a po pravdě řečeno, nejen křesťanského. Kdyby nic jiného, je to důležité upozornění, že lhostejnost, sobectví a vychytralost jsou způsoby života, který nemá naději, který je cizí Boží vůli.
Když pak budeme přemýšlet – kolik? Kolik na dobročinnost? – jsme u dalšího problému. Ježíš chválí vdovu, že dala posledních pár haléřů a žádá na bohatém mládenci, aby rozdal vše, co má. Je to asi věc svědomí a hlavně víry. Myslím, že myšlenka desátku, jakožto částky, která nepatří mně, ale Bohu, není špatná.
Začali jsme u peněz. Text se jich týká. Nemusíme však u nich skončit. Křesťanské rozdávání se netočí jen kolem peněz. Čtení z knihy Skutků apoštolských vypráví, že za určitých okolností lze potřebným dát víc než stříbro a zlato. To je také úkol církve, na který by se v záplavě charitativních činností a velkolepé obětavosti nemělo zapomínat. Dělit se o radost, jakou dává víra, o naději a sílu, kterou přijímáme od svého Pána. Almužnu může a má dávat kdokoli (a umí to každý lepší pohan, když je hnut milosrdenstvím). Nikdo však nemůže dát to, co nemá. Jsmeli schopni existovat nanejvýš sami pro sebe, jsme solí zmařenou. Jsmeli však schopni upřímně rozdávat ze svého a bez postranních úmyslů podporovat nemající, je to krok správným směrem. Dovedemeli se ještě k tomu dělit o svou víru a naději a zahánět všechny možné neduhy – pak se teprve stáváme církví, jak si ji představoval apoštol Pavel, pak se stáváme lidem podle Ježíšovy vůle. Amen