Nastavené zrcadlo
Pro Klímův román o evangelickém faráři, který přestane věřit a má milenku“ (tak jej charakterizuje první věta poznámek Pavla Kašpara v Protestantu č. 3) navrhuji jinou charakteristiku: kniha o člověku, který nebyl autentický a nechtěně a nečekaně se autentickým stal.
Považuji Klímův román za silné dílo. Podle slov autora v něm jde o obecně lidské otázky, hlavní postava a její prostředí jsou jenom prostředky pro vyjádření těch otázek. Mám za to, že autor přesto prokazuje podrobnou znalost reálií naší církve (ČCE), povah a teologického myšlení jejích farářů. Ale ať už oznámkujeme Klímovu znalost evangelíků lépe nebo hůře, zůstává faktem, že jde o jednoho z největších současných českých spisovatelů. Tím, že o nás píše, nám nastavuje zrcadlo. Když se do toho zrcadla podíváme, můžeme jenom získat. Jakkoli nemusíme ve všem, a dokonce třeba vůbec v ničem souhlasit. Škoda, že Pavel Kašpar svým zjednodušeným a zvulgarizovaným vypsáním celého děje odňal čtenáři svých poznámek možnost, aby se do zrcadla díval tak, jak je nastaveno. Román je promyšleně komponovaný, čtenář do děje proniká skrze čtyři různé typy textů (líčení děje, dopisy, Vedrovy deníkové záznamy, medailony jednotlivých postav), vnitřní dramatičnost děje postupně prosvítá skrze jakoby rozvleklý záznam každodenní šedi. Kdo zná děj až po vyústění předem, musí se rozloučit s tím, že na něj román zapůsobí zamýšleným účinkem.
Mimomanželský vztah faráře Daniela Vedry – je opravdu „východiskem z nouze… cítit barvotiskem, protkán sexuálními scénami“ (P. Kašpar)? Jednoduchá je odpověď na třetí část otázky: tzv. sexuálních scén není mnoho a zůstávají u kultivovaného a cudného náznaku. Pro její další části zkusme uvažovat, zda ten vztah nemá jinou funkci než východisko z nouze (jaké nouze?). Jaký je Daniel Vedra člověk? Jaký je farář? Takový, který vnímá silně ve svém životě rozměr povinnosti. Je velmi zodpovědný. Snaží se dělat to, co je správné. Snaží se věřit to, co je správné. Snaží se překonat v sobě motivy a myšlenky, které nejsou správné. Zapomenout na ně, popřít je, oddělit se od nich.
Takoví jsme my evangeličtí faráři mnozí. Není tomu jinak u kněží a pastorálních asistentů. Ve výzkumu, který mezi nimi provedl teolog a pastorální psycholog Isidor Baumgartner, se ukázalo, že častěji než je průměr v populaci, mají tělesné potíže, které bývají podmíněny psychicky, mají strach z chyby, z kritiky, v kontaktu je pro ně těžké říkat „ne“. Jejich komunikace je často na distanci: poučování, konfrontování s objektivními skutečnostmi, vnucování řešení… Je pro ně těžké vnímat u sebe malé slabosti a chyby a otevřeně je sdělovat, mívají potíže s očním kontaktem… Myslím, že nás řadu takových v evangelické církvi Ivan Klíma potkal. Máme „vypůjčenou identitu“, jsme (jakoby) to, co bychom měli být. To, co jsme, co v hloubi cítíme, myslíme, nezmizelo. Projevuje se nepřímo, třeba v tělesných potížích. Nebo v neosobním způsobu kontaktu s druhými. To, že se Daniel Vedra zamiloval do architektky Báry, byl průraz do kůry, která oddělovala „mám být“ od „chci taky být“. Odpusťme Klímovi, že užil pro to svého osudového literárního tématu, nevěry. Ona prostě otevřela Vedrovým pochybnostem a přáním zase cestu do jeho vědomí.
Mohli bychom třeba nad Posledním stupněm důvěrnosti přemýšlet o naší autenticitě. To neznamená vzdát vrcholné biblické ideály s resignovaným „já jsem prostě takový“. Znamená to přijmout ten ideál i sebe sama, jaký jsem, v eschatologickém napětí – už a ještě ne.
Co to bylo u Vedrovy milenky za moc, která dokázala tak dokonale vychýlit jeho dlouhodobou rovnováhu ? Čte nepozorně, kdo vnímá jenom banální „muž v pátém desetiletí svého života si našel mladší“. Autor vystihl, že to bývá právě onen typ citově labilních, soběstředných žen, přímočaře konajících to, co cítí (s malým smyslem pro povinnost), který uvolňuje strnulost mužů povinnosti. V mnohém manželském vztahu po léta ku prospěchu obou i okolí. Jindy ovšem to znamená takovou destrukci a katarzi, jako v Klímově příběhu.
A dále: důvěrnost k Báře je také oživením důvěrnosti vztahu k první ženě, která zemřela (Bára je jí v mnohém podobná). To je hluboká souvislost našeho lidského bytí – v nynějších vztazích se odehrává něco ze vztahů minulých. Pokud nový vztah je sycen minulým vztahem raněným či nenaplněným, může nabýt síly, která zaskočí, která jde napříč ustálenými strukturami. Soudím, že Klíma zobrazil ten vztah stejně mistrovsky a s hlubokým pochopením lidských bytostí, jako v jiných svých knihách. A Vedrova ztráta víry je všecko jiné než zlomyslné „přestal věřit, protože se zamiloval“. Je to zhroucení neautentické víry. Nemůže se v „druhém dílu“ Vedrova příběhu (a všech podobných) zrodit víra autentická?
Jak je to s „neštěstím“ Vedrova bohosloveckého myšlení? I já tam spatřuji neštěstí, ale tím je skutečnost, že nebylo autentické. Pokud jde o jeho obsah, úroveň argumentace, spektrum kladených otázek, způsob kázání, pak to všechno zachycuje dobrý evangelický standard. Jestliže P. Kašpar hodnotí Vedrova kázání jako „suchou, ortodoxní, prkennou dogmatiku k neposlouchání“, pak stojí za to vzít v úvahu, že v podstatě stejnými slovy hodnotil nedávno prof. Heller kázání, která slýchá z evangelických kazatelen. Otázky soudobého obrazu světa a víry řeší D. Vedra způsobem, který přesahuje standard naší církve. Je to způsob myšlení, jaký nacházíme např. v knihách Hanse Künga – současné kladení otázek a poučené odpovídání. Rovněž religionistické poznatky o obětování boha a jedení boha v řadě starých náboženství (od Řecka přes Babylón po Mexiko) naše teologická tradice nezpracovávala a my můžeme být vděčni těm svým kolegům, kteří naši farářskou obec představovali Ivanu Klímovi s tak velkými znalostmi.
Ivan Klíma napsal v jednom dopisu, který se týkal sledovaného románu: „… můj pohled je zvenčí do té míry jako pohled na každého člověka, protože do duše druhého člověka nikdy nedohlédneme“. Stejně tento můj pohled do knížky je zvenčí, spíš přemýšlení o nás, zobrazených v zrcadle, než o zrcadle samém. Ale k tomu zrcadlo je.