Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil vnitřní člověk, a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!
Efezským 3,14–21;
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
1. Korintským 13,12
Nezřetelné vidění, rozostřené poznání, jako když koukáš do naleštěného plechu; nedosažitelná moudrost, kterou nelze papouškovat ani vyčíst; láska, která přesahuje každé poznání, tedy i to, kterým ji poznávám – a zase mám prázdné ruce. To podstatné, to bytostně důležité nechápu, nemám, nemohu s tím disponovat, neumím to vysvětlit a obhájit, pořád mi to utíká. A když začnu používat velkých náboženských slov a ona začínají zapadat jedno do druhého a já s tím už umím zacházet a dává to smysl a mohu s tím žít – zjistím náhle, že se zase koukám do naleštěného plechu, do vlnek na vodě, která odráží zas a zas jenom mě, jenom mou nezřetelnou podobu, že je to jen mé splácané dílo a zůstává mi v dlaních jen ta tekoucí voda, které se nezachytím, která vše obteče a zmizí v hlíně – jako já.
Řeknete si třeba – o čem to mluví? Jsme snad na pohřbu nebo co? Z toho slyšíme skepsi, ale dnes chceme řeč naděje a odvahy. Právě proto jsem tak začal. Aby bylo zřejmé, na čem ta dlouhodechost víry a naděje založena být nemůže. Že nestojíme a nepadáme s tím, co právě teď vidíme, nahmatáme, jak sami sebe hodnotíme, jak nám do sebe zapadá naše náboženská stavebnice.
Ale to vy přitom všichni dobře víte, že na vodě se nedá stavět. Že voda vtahuje. Vy všichni dobře víte, že kdo sám sebe poznává jen podle odrazu v zrcadle, poznává právě jen odraz svého já. Ne sebe. A také dobře víte, že Bůh je vždycky mnohem víc než Bůh našeho chápání. A to tak víc, že je docela jiný – Bůh je o tolik víc než ten náš ‚starý známý‘e Bůh, že je tou obsáhlostí, svatostí jiný.
Když to tedy víme, proč to připomínám? Je to vlastně stejné, jako každou neděli. Kolikrát si můžeme po kázání říci: to jsme nevěděli? Nejde přeci o krasořečnění, o vědění, o poučení informací. Jde o posílení kroků, o prozkoušení toho, oč se opíráme, o společné otevření Hlasu, který s námi svázal své bytí a chce v nás ožít.
Když tedy chceme oslavit toho, jehož jméno je nad každé vyslovitelné jméno, chválíme jej právě s tím, že náš způsob chválení je jedním z mnoha; naše poznání je velice omezené a proto se rádi poučíme od druhých, křesťanů jiného vyznání, od jinověrců i od nevěrců – od nich se lze skvěle poučovat, jaký Bůh není. Hlavně ale – a tím celý ten oddílek začíná: Bůh je otec a všechno a každý od něho pochází, resp. má od něho své jméno (tak v řečtině – svou jedinečnou důstojnost, ta nepochází z nikohoničeho jiného). Jestliže my sami, původem pohané, neuchopitelného Boha nepoznáváme a on se nám přesto sdělil v Ježíši Kristu jako společný Otec nás všech, Židů i pohanů, znamená to, že se máme ve světě orientovat právě s tímto nakloněním, s tímto obzorem. To jest – do světa, v němž žije, se víra zásadně obrací s žehnáním, s blahoslavením odlišností a růzností. Otec vyšel hledat ve světě své zahynulé – ne aby je okázale pohřbil, nýbrž oživil. Tomuto vycházení ze sebe s cílem zachránit, zahojit pravdou, porozumíme jenom tak, že budeme sami vycházet jako nalezenci, ne jako majitelé a distributoři pravdy a dobra, nýbrž jako hříšníci, dotčení boží radostí ze setkání.
Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne, to jsou slova Pavlova. Důraz a východisko víry je na tom konci – už dnes mne zná Bůh plně. Tak plně, že to já sám ani nemohu vědět. Sám sebe tak nemohu znát. Ale Bůh, ten nepochopitelný počátek, směr a cíl našeho putování, on každého z nás zná plně, protože k nám přistupuje s plnou a nezaplašitelnou láskou. Mohl by vůbec skutečně poznat, kdyby nejdřív nemiloval?
Text na oznámení dnešní instalace mluvil o tom samém. Pochází z tzv. listu Efezským, což byl dopis, obíhající po sborech Malé Asie a patrně až svou kopii si Efezané dodatečně označili tak, že jsou právě oni jeho adresáty. Ovšem apoštol tu píše i těm, které nemohl znát. A také za ně se modlí. Věřím, že Duch Svatý pronáší tuto prastarou modlitbu tak, že jsme do ní zahrnuti i my dnes. Odpovědnost za budoucí generace není žádný nový objev: apoštol v této odpovědnosti stál, když se po vzoru Ježíšově i za nás přimlouval.
Jednak aby se náš „vnitřní člověk“ posílil mocí Ducha. To naše schované já bude asi tím, co nezahlédneme v zrcadle, co není vůbec patrné. Je to jako s nerostným bohatstvím, uloženým pod zemí: existuje, i když o něm nevíme nebo si ho nevšímáme a šlapeme po něm. I to naše skryté bohatství v nás je, dříme. Jsou to hluboké osobní zdroje, které ovšem nedokážeme aktivovat, čekají na těžbu. Setkání s Kristem v jeho Duchu představuje tu rozbušku, která pak uvolňuje energii, dosud skrytou a čekající. Za obnovu našeho vnitřního já, do něhož se až mysticky stěhuje Kristus jako nájemník a střed našeho pravého já, za to se modlí apoštol.
A přidává k tomu: abyste zakořeněni a zakotveni v lásce (v Kristu) se všemi bratřími mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností boží. V originále ovšem nejsou bratří, ale svatí – se všemi svatými, s celým božím lidem poznat to, co se vymyká plnému uchopení, o čem nelze říci, je to jenom tak nebo zase tak. Máme chápat společně – ne jako shluk roztroušených jedinců, ale jako organismus, bohatý ve své rozmanitosti. Právě jako různě oslovené nás Pán církve sjednocuje v jednom konkrétním těle, v jednom sboru, abychom společně nahlíželi, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka. Láska samozřejmě není měřitelná fyzikálně, ale přece ten obraz dává smysl: láska Kristova nezná žádné hranice. Ani hranice našich představ. Neváže se ani na minulost, nevyčerpává se v určité době, určité tradici, s určitým farářem. Proniká tam, kde sama chce a jak chce. Bez omezení. Před námi se otvírá nekonečné zkoumání možností boží tvůrčí lásky. Poznat lásku Kristovu, která přesahuje každé poznání, tento paradox, „poznat nepoznatelné“, nám pomáhá nabrat dech. Jako lidé víry totiž víme, že to všechno, co známe o síle lásky, o jejím nasazení, je neustále podrobováno revizi. Že se naše poznávání lásky může stále rozšiřovat, může být bohatší, protože zdroje této lásky jsou nevyčerpatelné a nevystopovatelné.
A když říkám nahlížení, zkoumání – ať nás to nesvádí k představě nějakého studia či chemických, rozumějte, pocitových pokusů. Vždyť poznat, pochopit lásku znamená milovat, ne o lásce mluvit a cítit bušení srdce – i když i to k tomu může patřit (ale pozor na infarkt ducha).
Nakonec se vracím k Pavlově nadějnému východisku: Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. Bůh mě zná plně, protože mě plně miluje, naprosto a bez zadních vrátek svou milující blízkostí se mnou riskuje, investuje do mne, i když podle mých občasně soudných propočtů je to naprosté mrhání. Zní to troufale, když to říkám v 1. osobě? Zavání to nabubřelou a nebezpečnou sebejistotou? Nebo by to chtělo vyhlásit na boží aktivity nucenou správu? Podrobit kontrole?
Odpověď ode mne nečekejte. To se radši schovám za slova, která v epištole následují: Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva. A tomu, kdo pořád čeká na odpověď, napovím: je mi to nepochopitelné a opravdu tomu moc nerozumím, že by Bůh přistupoval ke mně v plnosti své lásky – ale zas tak skromný nejsem, abych boží přízeň odháněl; jenže pak jsem na rozpacích z toho, že by právě proto, z této lásky, měl zrovna ke mně takové nároky, které z lásky vždycky plynou. Navíc – že bych zrovna já měl v církvi svědčit o trvající přítomnosti Svatého. Ale. Protože věřím v Boha, který je jednak naprosto nezměrná šířka a délka, výška i hloubka a zároveň se našim změřitelným zrakům, uším a naslouchátkům dal poznat jako zcela konkrétně dlouhý, široký a vysoký tesař z Nazareta, jako našinec; protože je mi to sice málo pochopitelné, ale nějak mi to vadí stále méně – proto chci spolu s vámi dál čerpat sílu u toho, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než co si dovedeme představit. A protože jeho moc se naplňuje v lásce, v milosrdenství, v dávání, ve svobodě ode všech daných zotročujících šířek, délek, výšek i hloubek, volám spolu s apoštolem, a věřím, že i s vámi, radostně, nikým nenucen a přece pošťuchován Duchem, který je dnešním oslavencem církve: Jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.
Instalační kázání 18. 5. 1997, Praha-Jarov