(K příspěvku Pavla Říčana v Protestantu 1/97 a v KR 1/97 str. 16–17)
I. Odluky se nebojme, ale ani ji nepřivolávejme
Směrnici ve věci státních příspěvků na celkovou odbornou činnost církví (tedy i na jejich činnost „vnitřní kultovní“ a dokonce i na jejich činnost misijní, „propagační“) by mělo být českým evangelíkům Pavlovo „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost“ (Filipským 4,12).
Dotlačíli proti církvím zaujatá část veřejnosti (jejíž početní sílu i reálný vliv Říčan možná přeceňuje) vedoucí politiky skutečně k tomu, že odejmou církvím dosavadní finanční pomoc v plném rozsahu a v krátké době, bude nutno vyrovnat se s nastálou nouzí důstojně a v důvěře v Boží pomoc, také ve smyslu toho, več Říčan doufá ve svých sedmi bodech.
Avšak přítomnému tlaku na odluku je správné čelit, ovšem v solidaritě s katolíky, kteří by byli důslednou odlukou postiženi ještě mnohem hůř než evangelíci, a to i v případě, že jim vláda konečně už podle práva a slušnosti vrátí komunisty ukradené lesy.
Najde katolická církev pro své lesy, pokud jí vůbec budou vráceny, armádu správců nejen odborně zdatných, nýbrž také poctivých? Pakli se jí to nepodaří, budou pro ni lesy, jistě několik desítek let, zdrojem nikoli příjmů, nýbrž vysilujících potíží. Ovšem také zdrojem dalších mediálních afér.
Namítání proti odluce by ovšem mělo být důstojné, spíš skromné. Cituji Ladislava Pokorného z KR 10/96 str. 276:
„Jde jen o to, aby církve na státní podporu příliš nespoléhaly a aby si ji na moderní sekulární společnosti a neideologickém státu jako jejich svého druhu morální povinnost nevynucovaly. Více pokory bylo by, myslím, na místě.“
Zdá se, že synodní senior Smetana našel v solidarizování s katolíky správný způsob, tj. správnou míru.
Katolická církev s někdy dožaduje pokračování státních dotací nešikovně až arogantně. Moderní sekulární republiku by měla vnímat jako svobodného sponzora, který by k poskytnutí nemalého příspěvku neměl být veřejně vybízen s takovou neomaleností, že by dobrovolnost udělené finanční pomoci byla předem uvedena v pochybnost. Na sponzory je ovšem dovoleno morálně tlačit, avšak jen do určité míry.
Hierarchie se měla držet v této věci vzadu tím spíš, že uměla neřešit po mnoho měsíců obě mediálně vděčné aféry, které Říčan zmiňuje, s voršilkami na Národní a s katedrálou. Svou vlastní zdrženlivostí měla poskytnout prostor laikům, katolickým i nekatolickým, především politikům a osobnostem kulturního života, aby raději oni připomínali vládě i veřejnosti, že by katolická církev svým pozitivním působením průběžně vracela společnosti hmotnou pomoc od ní přijímanou a že jsou k tomuto optimistickému předpokladu dobré důvody nejen z minulosti vzdálenější, nýbrž i nedávné. Od mnoha laiků, i katolických, se hierarchie takové podpory už nedočká jen proto, že začala upozorňovat na společenskou užitečnost své církve ona sama.
Ale obávám se, že se Říčan nechal strhnout některými nedávnými omyly katolické hierarchie k zbrklým a nesprávným závěrům. Jako by se nechal přímo fascinovat novinovými články spoluobčanů, kteří jsou zápornými stránkami katolické církve zaujati do té míry, že nejsou schopni ani vidět ani ocenit její nesporná pozitiva. Říčan možná přehlíží a podceňuje „mlčící“, popř. méně hlasitou část společnosti, zvlášť její kulturní elity, která chápe, že pozitiva katolické církve jsou závažnější než některé zápory jejího dnešního působení, a která by proto vládě a poslancům vůbec nevytýkala, jestliže by s odlukou církví (tedy především církve katolické) od státu nepospíchali.
I kdyby agentury pro výzkum veřejného mínění zjistily, že se většina obyvatelstva vyslovuje pro úplnou a rychlou odluku církví od státu, mohli by ministři a poslanci zachovat rozvahu a nevyhovět tomu, co by si přála většina. V některých západních demokraciích se už dlouho vyjadřuje většina populace pro znovuzavedení trestu smrti, ale vlády a parlamenty si přesto zachovávají nezávislou soudnost. Názory a nálady veřejnosti se ostatně mění. Dospějeli česká vláda konečně už k závěru, že unáhlená odluka by společnost a stát poškodila, mohla by většina veřejnosti se zpožděním dospět k témuž stanovisku.
Řadu důvodů pro odložení odluky jsem uvedl ve svém příspěvku v KR 9/96. Nebudu je zde opakovat. Říčan žádný z nich nevyvrátil.
II. Nepodceňujme soudnost veřejnosti
Veřejnost je možná tak soudná, že katolická církev u ní zdaleka ještě neztratila morální prestiž, získanou během čtyř desetiletí vlády režimu, který pravdivě byl zákonem č. 198/93 Sb. označen za „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“.
Vysoký představitel českých katolíků, kardinál Tomášek, kritizoval komunistický režim za nedodržování lidských práv veřejně a tak výrazně, že si k němu mluvčí Charty 77 začali chodit pro požehnání a zpravovali o tom československou veřejnost prostřednictvím zahraničního rozhlasového vysílání. V té době byla katolická církev mocnou morální oporou všem, kdo se v Československu trápili tím, že společnost je zotročena zločinným režimem, a kdo se ptali po východisku z národního neštěstí. Na to možná prozíravější část veřejnosti nezapomněla. Možná se na to rozpomenou také ministři a poslanci a odloží odluku na pozdější dobu.
Ne že by měla katolická církev dostat za svůj morální postoj z doby totality zaplaceno věčnou penzí a že by se také menší církve, nekatolické, měly na jejích zásluhách přiživit. Nemělo by se však zůstat bez povšimnutí, že katolická církev, které věnovala Masarykova republika důvěru a neodepřela jí, k nespokojenosti mnohých, finanční podporu, nezklamala důvěru ani v padesátých letech, době nejtvrdšího komunistického teroru u nás, ani v období tzv. normalizace. Tato pozitivní historická zkušenost by měla posílit naději, že by další finanční pomoc poskytovaná katolické církvi byla pro společnost spíš dobrou investicí než jakousi odměnou za někdejší zásluhy.
Synodnímu senioru českobratrské církve evangelické patří dík za to, že nepodlehl pokušení zaujmout líbivý, ale povrchní a lehkomyslný postoj a nepodtrhl katolického kolegu tím, že by prohlásil: Má církev nechce žít z daní, zapravovaných také ateisty a agnostiky. Synodní senior ostatně ví, že by takové gesto už za několik let těžko vysvětloval venkovským i městským sborům ČCE, které by rychle ztratily svého duchovního a svou budovu po vyhlášení radikální odluky, uspíšení postojem synodního seniora.
III. Ke kritizování katolíků nemáme nejlepší pozici
Říčan se na odluku těší. Zdá se mu zřejmě kvůli „hostilitě“ veřejnosti k církvím neodvratná a mrzí ho jen to, že českobratrská evangelická církev o ni sama nežádá. Slibuje si od odluky za sedmé: „Nebudu se muset bát, že mi někdo řekne ‚Tvoje církev se mě snaží získat pro Krista za moje vlastní peníze, děkuju!‘e“
Jako by nebylo možné odpovědět: Pane, mé církvi tak záleží na Vašem duchovním prospěchu, že ráda přijímá větší i menší finanční příspěvky na svou celkovou a ovšem také kazatelskou a misijní činnost ze zdroje tak legálního, jakým jsou státní pokladna, kontrolovaná přímo vládou a parlamentem a nepřímo všemi občany s volebním právem. Kéž by Vám částka, kterou každoročně nedobrovolně věnujete mé církvi, byla k duchovnímu užitku!
Spíš by se měl Říčan bát něčeho jiného než zmíněné otázky. Toho, že si normální člověk „ze světa“ koupí a přečte jedno číslo Křesťanské revue nebo Protestanta a tam si přečte tyto jeho věty:
„Římskokatolická denominace si při prosazování a zdůvodňování svých majetkových nároků počíná tak, že to ve veřejnosti nutně budí hostilitu a posměch, věrohodnost tím ztrácejí všechny denominace. Jednání ve věci omylem restituované části Národního divadla (ten symbol!) je těžké výstižně označit spisovným slovem. …c Za těchto okolností je odluka věcí nejvyšší naléhavosti a je třeba se od katolíků v těchto záležitostech distancovat.“
Zde by totiž autor snadno mohl uslyšet: Co ty, evangelický křesťane, „vidíš třísku“ (Mat. 7,3) v oku svého katolického bratra a upozorňuješ na několik majetkových skandálů, z kterých si katolická církev bezpochyby vezme poučení a už se dalším vyhne, a vyvozuješ dalekosáhlé závěry („věrohodnost tím ztrácejí všechny denominace“! „za těchto okolností je odluka věcí nejvyšší naléhavosti a je třeba se od katolíků v těchto záležitostech distancovat“!) z bagatel, na které veřejnost za několik let zapomene, zatímco „trám ve vlastním oku nepozoruješ“?
Vždyť Hus, husité, čeští bratři, kterých se vy evangelíci dovoláváte (leckterý člověk „ze světa“ naštěstí neví, že mnoho evangelíků se programově zajímá pouze o to, co je v bibli, a nikoli také o to, co věřili a životem dosvědčovali nějaký Hus a nějací čeští bratří!), stáli s totalitními institucemi své doby v otevřeném sporu, zatímco vaše synodní rada a vůbec vaše církevní elita dala přednost jakés takés nekonfliktní koexistenci s očividně násilnickým a lživým režimem za tu cenu, že bezpáteřně mlčela i k tomu, co bylo na komunistické teorii a praxi zločinné, nelegitimní a zavrženíhodné. Zatímco oba katoličtí pražští arcibiskupové totalitního období byli v těžké době národu morální oporou, byla vaše církevní elita jen jedním z mnoha smutných varovných příkladů života ve lži.
Neřekneli „světský“ člověk i to poslední slovy takto jasnými, bude to jen proto, že se o dějiny českých evangelíků z let 1948 až 1989 nezajímal a nezajímá a není tedy s nimi blíže seznámen.
Dnes je veškerá kritika majetkové politiky katolické církve z úst evangelíků nemístná, a to nejen kritika tvrdá, nýbrž i kritika docela mírná. Katolíci jsou dnes totiž v této věci pod palbou kritiky ze všech stran, ovšem také od svých vlastních lidí, kritiky seriózní i kritiky nepřátelsky zaujaté. Proč bychom si tedy měli my evangelíci rovněž přisazovat, byť sebemírněji? Proč bychom měli pokládat svou specielně evangelickou kritiku katolických majetkových nároků i skandálů za nezastupitelnou, nezbytnou, nesmlčitelnou? Nalezlali katolická církev např. v Třeštíkovi a Zaoralovi (viz. LN z 25. 2.), ale i v nesčetných dalších publicistech kritiky bezpochyby zdatné, proč by se měli mezi ně tlačit také evangelíci?
Nadto evangelíci přece nevidí v katolících nepřátele či protivníky, nýbrž bratry a sestry. Tím méně by měli kritizovat jejich církev ve věci, v níž o kritiky, také velmi seriózní kritiky katolické, není vůbec nouze.
Úplně upustit od kritiky dnešních katolických majetkových poměrů i skandálů by však měli evangelíci ještě z jiného důvodu než vzhledem k tomu, že církevní elita ČCE selhala za bývalého režimu ve věci základní morální integrity a základního křesťanského svědectví neomluvitelně a nejvýš trapně, takže evangelíci dnes nemají morální pozici k tomu, aby kritizovali kvůli bagatelám katolíky, jejichž vysocí představitelé (a nejen oni) se v těžké době národa mimořádně osvědčili.
Ten další důvod je, že dnes katolíci potřebují kritické upozornění od nás evangelíků ve věcech daleko důležitějších než v majetkových záležitostech, a to takových, v kterých je dosud nekritizuje nikdo a oni sebe samy nejméně. Přísnou sebekázní v kritizování dílem málo důvodném a dílem dokonce nedůvodném (navíc poškozujeme-li takovým kritizováním své vlastní zájmy, které jsou neméně legitimní než zájmy katolíků) zjednáme větší věrohodnost kritice, kterou jsme dnes dlužni katolické intelektuální elitě ve věcech skutečně závažných. O tom však jindy.