Ferdinand Seibt je znám nejen svou znalostí českých dějin, nýbrž i svým porozuměním pro ně. Pochopitelně i pak zůstává historikem německým, vidí události v našich zemích z jiného zorného úhlu, než jak jsme sami na to nejen zvyklí, ale i jak jsme jimi prošli. Právě proto může být konfrontace těchto pohledů obohacením našeho poznání, ať již povede k revisi či k utvrzení stanovisek.
Asi základní námitky se budou vztahovat k autorovu pojetí historie druhé poloviny 19. století. Píše: Nic nebylo platno. K žádnému kompromisu nedošlo, protože každý z obou národů chtěl ten druhý majorisovat. (203) A: Pod záminkou „historického státního práva“ byl požadován samostatný český národní stát. (200)
Za Rakouska, pokud neexistovalo všeobecné a rovné volební právo, navíc nerovnoměrným rozdělením volebních obvodů a nepoměrným přidělením mandátů jednotlivým zemím, majorisovala německá menšina v českých zemích Čechy. Odmítala vzdát se této majorisace a stavěla se proti obnovení českého státu s odůvodněním, že v tomto státě by Němci samozřejmě byli ve věčné menšině. (Poslanec Říšské rady Max Menger z Krnova, 1892.)
Uvážímeli, že šlo o český stát v rámci podunajské monarchie, pak mohlo být zřejmé, že zde byla možnost českoněmeckého vyrovnání za podmínek pro Němce nejpříhodnějších. Výstižněji tedy situaci asi popsal Emil Franzel (Tschechen und Deutsche in anderthalb Jahrtausenden, 1937):
(Sudetští Němci) mezi léty 1866 a 1917 mohli pokojně a dobrovolně sebe učinit spolutvůrci českého státu a stát se vedle Čechů rovnoprávným státním národem. Místo toho byli v Rakousku nejvášnivějšími a často jedinými stoupenci … pruskoimperialistických sil…
Obecně se Seibt zabývá mnohem více vztahy mezi Čechy a Němci v českých zemích než, jak by titul napovídal, vztahy s Německem. Tak chybí rozbory tak stěžejních událostí jako byly volby do frankfurtského sněmu roku 1848 a vypuknutí první světové války.
Z faktických námitek bude asi nepodstatnější se týkat pražského povstání. Nezačalo jako hon na Němce, jejich vraždění přišlo na řadu až po kapitulaci. Před ní by asi bylo na místě mluvit o řádění SSmanů.
Naproti tomu je třeba ocenit autorův soud: Němci v Čechách a na Moravě se během (první světové) války velmi vehementně zasazovali o monarchii, v představě vlastního vedoucího postavení v ní a zároveň s nadějí, že ve vítězné habsburské říši si svou převahu zajistí. (242)
Na rozdíl od obvyklého německého pohledu nepokládá za počátek Hitlerovy agrese až 15. březen, nýbrž hned Mnichov: Nikoliv okrajová území, nýbrž životně důležité nervy Československa byly odděleny od těla státu a další krok, naprosté podrobení mocnějšímu sousedu, byl po svíravém chvatu z října 1938 skutečně už jen otázkou času. (221)
Případně jsou drobné boje v pohraničí za vpádu sudetoněmeckých Freikorps od 21. 9. 1938 označeny za počátek druhé světové války.
Pro českého čtenáře je podnětné číst Seibtovy charakteristiky Masaryka a Beneše. Jde však vůbec o postižení české situace národa nejen malého, ale i osudově přiřazeného k velkému sousedu. (29)