Zpracovat biblickou látku do jevištní či filmové podoby bývá obtížné. Jen málokdo z tvůrců, kteří se o to pokoušejí, dokáže úspěšně zvládnout nástrahy, plynoucí ze zvláštní zvěstné povahy biblických textů a specifického způsobu jejich vyprávění. Rozhodne-li se autor pro víceméně doslovný přepis příběhu, převede-li pouze text do vizuální podoby, míjí se téměř zákonitě s jeho poselstvím a ulpívá na mlčící, nejednou odpudivé formě religiozity bez rezonance vnitřního obsahu. To je případ většiny filmových přepisů evangelijního příběhu Ježíšova, podle mého názoru nevyjímaje ani ten nejslavnější Pasolliniho. Opačným úskalím bývá naopak snaha co nejvíce aktualizovat, text rozvolnit, uchopit jej v jakési apokryfní blahovůli a zacházet s ním po svém. Tento přístup samozřejmě nevylučuje vznik pozoruhodných uměleckých děl, ale samotné poselství textu přijde pak většinou zkrátka a opět nemluví.
Inscenace HaDivadla Job je skvělá především z toho důvodu, že se vynikajícím způsobem vyhnula oběma těmto úskalím a předává s mohutnou silou opravdu poselství biblického příběhu. Dramaturgie nás neobtěžuje zobrazováním starověkých reálií ani s námi nehraje postmoderní hru na zábavnost náboženství. Skrze hudbu a příběh podle románu Josepha Rotha mluví tu biblický text sám, nejde tu o nic menšího než o Boží Slovo, a přesto (právě proto?) se publikum soustředěně noří do jobovských otázek a je svědkem, ba účastníkem palčivého zápasu víry. Dobrovolně, s potěšením, dokonce si za to i zaplatí vstupné. Kdo by dnes vydržel v kostele tři a čtvrt hodiny?
Neobvyklý zážitek je dán jednak vzácně hlubokým duchovním ponorem autorského týmu, který se tu ekumenicky spojil v úctě k židovství (libreto Miloš Černoušek alias Milan Czerny, hudba Martin Dohnal, dramaturgie Josef Kovalčuk), a jednak pokornou virtuozitou režiséra J. A. Pitínského, který (zejména v první polovině představení) dovedl současný soubor HaDivadla k jednomu z jeho vrcholů (hrají Miloslav Maršálek, Iva Volánková, Mariana Chmelařová, Marek Daniel, Tomáš Matonoha, Pavel Liška, Josef Polášek, Marie Ludvíková, Naďa Kovářová, Miroslav Kumhala, Vít Mareček, Wolf Spitzbart a Miloš Černoušek alias Cyril Drozda).
Příprava tohoto „oratoria pro činoherce“ trvala tři roky. Hudba Martina Dohnala je slavnostní a křehká, příjemná a závažná. Nejen profesionální hudebníci pod jeho vedením (Petr Růžička, Pavel Ciprys, Vojta Novák, Lubor Pokluda, Hana Kreclová, Josef Fojta, Ctibor Bártek), zpěvák (Zoltán Korda) a zpěvačka (Eva Svobodová), ale i zpívající členové souboru HaDivadla podávají výborné výkony. V úvodních pasážích (se zpěvy na text kralického překladu) pocítil jsem tak dlouhé mrazení v zádech, jako snad nikdy dřív. Obraz židovské rodiny před první světovou válkou je propracován do detailů, žádný diletantismus (odborná konzultace Wolf Spitzbart). Pavel Liška hraje epileptického syna takovým způsobem, že to budí hrůzu a obavy, zda není opravdu nemocen (odborná konzultace MUDr Ladislav Ondroušek a MUDr Jiří Ventruba). Měl by dostat cenu za herecký výkon, když už ji nedostane inscenace jako taková.
Dramaturg Josef Kovalčuk se tímto představením rozloučil s HaDivadlem. Před dílem, které vytvořili Miloš Černoušek, Martin Dohnal a J. A. Pitínský, nezbývá než smeknout. Nejvyšší buď pochválen!