Jak vypadala prvotní církev? V průběhu četby knihy Bernarda Gillierona „Církev právě zrozená“ (Mlýn 1996, přel. Abigail Kozlíková, Vojen Syrovátka) se tato otázka přetváří v novou: Jak vypadaly počátky církví? Otevírá se před námi pluralita, jak o ní svědčí samo Písmo.
Autor nás zavede mezi galilejské misionáře, věřící inspirované židovskou apokalyptikou (s. 13), do jeruzalémského sboru (s. 14), k němuž se galilejští předáci, zejm. Petr, Jakub a Jan, záhy připojili (s. 14). Jeruzalémští jsou od počátku rozděleni na křesťany ze Židů „hebrejských“ a „helénistických“. Po Štěpánově smrti dochází k „sjednocení“ vyhnáním tzv. helenistů z Jeruzaléma. Vyhnanci působí v Samaří, dostávají se až do Antiochie a v tomto druhém největším městě té doby vzniká významný sbor, jehož členové jsou svému okolí natolik čitelní, že jsou poprvé nazváni po Kristu – kristovci (Sk 11,26).
Jeruzalémský vůdčí představitel Jakub, bratr Páně, je vykreslen jako autoritativní konzervativec, který vypudil z Jeruzaléma i Petra (s. 59). Připomínají se také „janovské sbory“ (s. 17) a sbory založené misionářem Pavlem (18n). Souhrnně můžeme říci, že duchovně byly sbory velmi rozmanité, dogmaticky nesešněrované jednou doktrínou (s. 20) – zejména díky apoštolu Pavlovi a jeho žákům. Teprve evangelista Lukáš nám nasazuje brýle s optikou vykazující výrazné tendence k harmonizující jednotě. Jeho pokračovatelé vyzdvihnou právě tento jednotící rys, a tehdy začíná vznikat „mýtus“ o prvotní ideální církvi.
Díky autorovi sledujeme zrod institucionálních principů: apoštolství (s. 61), apoštolské posloupnosti (s. 61) a základních úřadů: apoštolský, prorocký a učitelský (s. 63); diakonát (s. 64); starší (s. 65); biskup-správce (s. 66). Jedna kapitola je věnována postavení ženy (69n). Některé ženy apoštol Pavel nazývá apoštoly – nemají tedy druhořadé místo, jak tvrdí ti, kteří stereotypně připomínají „mlčení žen ve shromáždění“, vytrhujíce Pavlovu radu z dobových i textových souvislostí.
Mapování počátků končí úvahami o „etice napodobování Krista“. Více než na doslovném opakování výroků se máme orientovat na Kristových činech, které odkazují ke svobodě a odpovědnosti v každodenním životě. Ke slovu se dostávají témata: ohled na slabší ve víře (s. 77n); sexualita (s. 78n); svatba a celibát (s. 79n); páni a otroci (81n); loajalita ke státu (s. 84n); potřeba zdravého učení (s. 84); ctnosti a neřesti (s. 85n).
Na závěr jsme upozorněni na „dospělost církví“ (s. 93), která se projevuje schopností nepokládat to, co rozděluje, za krach, ale za vítanou příležitost k ryzejší poslušnosti Božímu plánu (s. 93). Prvotní sbory k této dospělosti víry směřovaly, a stávají se výzvou pro církev, to jest pro křesťany zrozené ze Slova (s. 91).