církve a státu se pro nezúčastněného diváka zúžila do problému, kdo, koho a co má financovat. Ti méně trpěliví se už začínají ptát: proč? Proč by někdo měl finančně podporovat náboženské organizace? Protože jsou prověřené věky a mají nehynoucí zásluhy – na čem?
Církve, které využívají pro svůj kultický provoz starobylé chrámy, očekávají příliv financí od památkářů, tj. od daňových poplatníků prostřednictvím státních úřadů. Římskokatolická církev prezentuje vrácení majetku jako položku právně-společenského procesu, který by měl zjednat nápravu zločinů komunismu. Zdá se, jako by se odluka církve a státu týkala jen peněz a damoklovsky hrozící časové lhůty, která odřízne penězovodní pupeční šňůru. Tak to vnímají mnozí věřící a sympatizanti.
V evangelickém vydání je odluka častokrát viděna jako problém finanční. „Blížící“ se datum odluky vzkřísilo samozáchovné reflexy. Jejich každoroční plody si můžeme přečíst v přehledně a pečlivě sestavených statistických údajích o sbírce na personální fond a sbírce solidarity sborů. Kladnou stránkou tohoto „finančního řešení“ odluky je prý to, že s každoročně se zvyšujícími odvody do ústředního fondu dochází k nárůstu obětavosti jednotlivých sborů. Méně nemovité sbory si již začínají přivykat na „horší časy“ odluky. Naše přestrašená optika vidění je poznamenána tím, co vyčítáme církvím handrkujícím se o majetek a co nám „nevidoucí“ média zřejmě nijak nepřipomenou – strach, že z finančních důvodů mnohé sbory zaniknou, protože nebudou mít na faráře.
Starosti kolem financí zakrývají onu sféru, která se za odlukou, popř. za propleteností církve a státu, vždycky skrývala: vymezení duchovní a politické působnosti křesťanských a státních institucí. Evropa objevila, že státní moc potřebuje kontrolu pomocí rozdělení na několik nezávislých složek – o to se pokouší demokratické systémy. Dále, že žádná církevní, ani jiná lidská duchovní moc nesmí svými mocensko-institučními prostředky znásilňovat lidské svědomí nebo diktovat, jak přesně máme myslet a jaký konfesní či světový názor musíme vyznávat. Pokud se tak děje, nezbývá než se odvolat ke Kristu a vyhlásit občanskou i věroučnou neposlušnost zpronevěřile jednajícím institucím a jejich zástupcům. V pozadí diskuse o odluce tyto problémy jsou neustále přítomné. V odluce nejde v prvé řadě o financování farářů. Jde o existenci dvou odlišných sfér – státních a církevních institucí – tedy o okruh jejich působnosti. Mají konat to, k čemu tu jsou. Spor se vede o to, k čemu a jak to mají provádět. Nelze se vymlouvat a vyvazovat z odpovědnosti, i menšinové církve mají vliv na veřejnost. Učedníci jsou posláni do celého světa – Vzkříšeným (Mt 28,20). V mediálně komunikující současnosti se musíme ptát, kolik jsme investovali jako církev do katechetiky, pedagogiky, žurnalistiky, publicistiky, dále do diakonické práce (ve vězeňství, nemocnicích, školkách pro postižené atd.) a kolik na provoz sborů.
Po listopadu 1989 se nejvíce napřely síly do diakonických aktivit (což je výborné). Investice z celocírkevních financí ČCE na katechetické pomůcky, knihy a časopisy jsou mizivé. Iniciativní jsou totiž především jedinci na sborech a zdá se, že zejména ti vytvářejí tvář naší církve – nakladatelství Eman a Mlýn, časopisy Protestant, Českobratrské Horácko, Kulíšek (časopis pro děti – nyní brněnský seniorát), Pracovní listy Z. Šorma, Biblické příběhy (E. Šormová, Z. Šorm). K těmto časopisům nutno přiřadit i ty, které sice vydává synodní rada, ale nejsou vytvářeny profesionály k tomu „oddělenými“ – Bratrstvo, Katechetická příloha, Modrá stezka. Evangelický časopis je také šit na koleně a komunikační funkci plní svým způsobem, ale k některým tématům raději mlčí. K vynikajícím dokumentům jistě náleží prohlášení SR k česko-německé otázce a k Čečně.
Měřeno našimi synody posledních tří let – zmapování či podpora toho, co vyvolává růst a duchovní tříbení, je chudobná. Hledají se obranářské systémy, myslí se na zadní kolečka. Někteří si pro čas odluky již vytvářejí katastrofické scénáře. Ono vyslání z galilejské hory (Mt 28,20) však platí právě nám a nabízí bohatý zisk, který je i v naší církvi již vidět.