„Filosofická trilogie“ Jolany Polákové je zavrcholena knihou „Perspektiva naděje“ (s podtitulem „Hledání transcendence v postmoderní době“ – Vyšehrad, 1995). Předcházejí díla „Myšlenkové tvoření“ (Filozofický ústav AV ČR 1993) a „Možnosti transcendence“ (Zvon, 1994), které na sebe volně navazují. Čtvrtý titul „Filosofie dialogu“ (Filozofický ústav AV ČR, 1993) se průkopnicky věnuje postavám jako je Rosenzweig, Buber, Lévinas a recepci, popř. rozvíjení filosofie dialogu zejména římskokatolickými mysliteli – J. L. Marion, B. Waldenfels aj.
Po zhodnocení dvou základních pohybů postmoderny (uvolňování systémových společenských vazeb a prolamování horizontů moderního rozumu) uvádí autorka čtyři koncepty filosoficky pojaté transcendence (Platón, Kant, Jaspers, Lévinas). Poté se věnuje rozboru transcendence a rozlišuje mezi relativní a absolutní. Za představitele relativní transcendence považuje A. H. Maslowa, Stanislava Grofa, R. D. Lainga, Elisabeth Ottovou. Maslow hledá paralely posvátných dějů v sekularizovaném životě, např. příprava večeře jako rituál aj. Grof zkoumá některé praktiky užívané již od pravěku k náboženským, a někdy i léčebným účelům. V šedesátých letech studoval vliv omamných látek, po zpřísnění drogového zákona v Americe přesedlal na zkoumání působnosti hudby, tanečních kreací, půstu, hypnózy, intenzivního – tzv. holotropního dýchání aj. Grof využívá těchto praktik pro aktivaci nevědomí v tzv. holotropní terapii. Grof je přesvědčen, že tímto způsobem lze dospět ke kontaktu s „kosmickým vědomím“, tj. ke kontaktu s velice činným prostředím či energetickým polem, v němž se soustřeďují všechny informace o naprostém úhrnu kosmického bytí (s. 45).
Mezi zástupce relativní transcendence zahrnuje autorka antroposofisty, proto se zmiňuje o teosofce Heleně Petrovně Blavatské (s. 52). V téže kapitole probírá vize atomového fyzika Fritjofa Capry, který nachází hlubokou rezonanci mezi jeho oborem a mystickými filozofiemi Východu (s. 53).
Tato směsice myslitelů vrcholí Raimundo Panikkarem. S neporozuměním specifičnosti biblického svědectví autorka zakončuje tuto kapitolu citátem z 1 Kr 19. Prorok Eliáš zde slyší hlas „jemný a tichý“, ale přírodě nepřičítá žádnou božskou kvalitu – ani oheň, ani vichr či zemětřesení mu nezjevuje nic božského, ani se nechce s těmito živly ztotožnit, či jim naslouchat, na rozdíl od Fritjofa Capry a dalších autorů.
Mezi zástupce absolutní transcendence zahrnuje E. Lévinase – autorka však zcela pomíjí jeho demytizační důrazy. Dále připomíná pozoruhodného mystika Jana z Kříže a s uspokojením konstatuje, že Rahnerova předpověď – křesťan budoucnosti buď bude mystik, nebo nebude – se pomalu naplňuje. V tomto ohledu je skvěle filosoficky vybavený K. Rahner špatným biblickým exegetem a jen zkreslení biblické zvěsti mu dovoluje takovouto prognózu vyslovit.
V návaznosti na Rahnerovu prognózu autorka vděčně připomíná změnu, která se udála s apoštolem sekularity Harvey Coxem. Ten dnes již více počítá s náboženskými jevy, dimenzí posvátna, „angažovanou mystikou“ teologie osvobození (s. 72). Kuriózní ilustraci tohoto pohybu k posvátnu můžeme spatřit v kultické úctě k „bohu“ Orfeovi u Elizabeth Hämmerlingové. Ta doporučuje čtenářům „jakoukoli analogickou osobní mytologii“ (s. 74). Dokonce obraz (idol, ikona) v interpretaci francouzského filosofa Jeana-Luc Mariona zobrazuje božské, ale nikoli ‚ex analogia hominis‘, nýbrž v opačném – přímém a autentickém – směru. V ikoně ‚se neviditelné rozhodlo pro viditelné‘, člověk se v jejím uctivém pozorování ocitá pod jeho pohledem… ikona vyjadřuje nekonečnou distanci absolutní transcendence. Tím otvírá osvobozující dialog s ní (s. 76). Dodejme, že nic nového pod sluncem – to věděli i autoři starověkých náboženských soch a model, fungovalo jim to perfektně. Nebýt izraelských proroků, ani nám by tato teorie nepřipadala jako zavádějící do iluze automatismu inkarnace, a ideologizace umění. Každou ikonu, sochu bychom považovali za pozoruhodný a vzácný výtvor. Mohli bychom klidně přitakat autorce, že máme uctívat postmoderní ikony, které nás vyzývají ke svobodnému následování. Autorka je vyjmenovává: Tereza z Kalkaty, Alexander Solženicyn, Janusz Korczak, Václav Havel, Helder Camara, Roger Schutz, Thomas Merton, Chiara Lubichová… (s. 76). Postmoderna jako by měla mít porozumění pro prastaré náboženské instinkty – pro tvorbu svatých.
Za konečný cíl náboženských aktivit zástupců absolutní transcendence autorka považuje tzv. proexistenci. Ta je pochopena jako princip v zásadě vyjádřitelný i velmi jednoduše: slovy Jana z Kříže, ‚Všechno, co dělám, je láska‘ (s. 81). Autorka je přesvědčena, že typickému modernímu křesťanství bylo a je toto nasazení – plné sdílení Božího sebeobdarování – dosti vzdálené (s. 81). Tohoto odvážného (nebo unáhleného?) soudu se odvažuje v návaznosti na hodnocení Rio Preisnera, Kritika totalitarismu, Řím 1973. Můžeme autorčino hodnocení chápat spíše jako unáhlené, protože jím znehodnocuje zbožnost novověkých křesťanů všech denominací, včetně římské – a to přece nechce. Navíc postavy jako je Albert Schweitzer či Martin Luther King (jejichž typ proexistence autorka nezmiňuje) za postmoderní lze považovat jen stěží.
V kapitolce o proexistenci se setkáváme opět s Raimundo Panikkarem a E. Lévinasem; tentokrát se k nim připojují delšími citáty teolog Hans Waldenfels a kardinál Joseph Ratzinger. Autorka se vzdává dalšího komentáře a nechce je hodnotit: Ponechme tyto čtyři přímé řeči o proexistenci bez analytického komentáře. Naslouchejme jim jako ukázce dialogické plurality hlubších náhledů transcendentního vztahového principu, který současná doba – jež tak zřetelně, tvrdě (a očistně) prokazuje situační podmíněnost všech pouze lidských vzepětí – nechává zcela nově vyniknout v jeho absolutnosti (s. 84).
Třetí a závěrečný oddíl knihy nadepsaný „Hlavní rozcestí postmoderní spirituality“ zahajuje kritikou myslitelů jako je Jerry G. Gill (bůh jako totalizující svorník veškerenstva) a David R. Griffin (zástupce naturalistického teismu). Filosofy jako je Derrida a Lyotard řadí mezi zástupce negativní myšlenkové imanetizace (s. 92).
Autorka se přiklání se ke spiritualitě zaštítěné římsko-katolickou institucí (cituje Gisberta Greshaka – s. 98). Vyzbrojena vědomím zakotvenosti v instituci chválí náboženskou zkušenost. Tento důraz na náboženskou zkušenost dovoluje – podle Polákové – konstruktivní distanci od mnoha moderních předsudků (pojetí přírody jako mrtvé suroviny, dějin jako lidsky ovládnutelného procesu, lidského nitra jako determinovaného výlučně neduchovně, druhého člověka jako pouhé alter ego, Boha jako pouhá ideje či iluze apod.) i od specificky omezených způsobů moderního hledání transcendence – zatíženého především jednostranně racionalistickou tzv. přirozenou teologií, a ovšem také jednostranně preskriptivní teologií Zjevení (s. 94). Poláková zde uklízí velmi důkladně. Ze stolu je smetena katolická i evangelická teologie a přednost je jednoznačně dána bytostné osobní zkušenosti, jako by právě tuto zkušenost vynalezla až postmoderna. Autorka pomíjí náboženskou zkušenost pietismu, probuzeneckých hnutí. Zejména však pomíjí biblické svědectví, které se náboženskou zkušeností také zabývá (bázeň Hospodinova) – dává ji však velmi „srozumitelné“ meze artikulovaným slovem. Bázeň Hospodinova je okamžik překypující slovem – prorok o této „zkušenosti“ podává zprávu. Tento okamžik (jistě i Kierkegaard by přitakal) volá člověka k odpovědnosti. Jolana Poláková však nabízí jinou slovně artikulovanou výzvu ke zkušenostnímu přijímání Boha – cituje báseň z knihy Norberta Scholla (z roku 1985) „Zažít Boha“. Jsme vábeni do siločar pansakralismu, panteismu, proti němuž se biblické myšlení bouří již prostřednictvím starozákonních svědků. V tomto odporu pokračuje i svědectví novozákonního kánonu a těch křesťanských svědků, kteří se tímto měřítkem (tj. kánonem) skutečně dali „proměřit“.
Participaci na absolutní transcendenci prostředkuje církev i některá jiná náboženská společenství (s. 98) – za komentář by stál i tento neekumenicky postmoderní výměr církve a církví, náboženských společenství (autorce se omlouvám, pokud považuje římskokatolickou konfesi za jedno z náboženských společenství). Důraz na prostředkující úlohu církevních institucí vede autorku k závěrečnému sblížení filosofie transcendence s postmoderní spiritualitou – náboženskou zkušeností. Tak vlastně ukazuje na nedostatečnost postmoderní spirituality. Právě proto, že její základní charakteristikou je náboženská zkušenost, nedostává se jí reflexe a tu má dodat transcendentální filosofie. Tak dochází podle autorky k završení filosofických i spirituálních snah.
K tomuto celkovému konceptu postmoderní spirituality v pojetí Jolany Polákové je nutno poznamenat, že její pojetí je poměrně bezbranné vůči zbožnému fundamentalismu. Pro fundamentalisty je transcendentální filosofie příliš abstraktní, popř. složitá. Fundamentalismus si žádá zjednodušující soudy, netouží po diskusi, natož po dialogu, o nějž Jolaně Polákové skutečně jde. Závažnějším nedostatkem filosofie transcendence – jak ji autorka prezentuje – je ovšem neobeznámenost s biblickým přístupem k jevu, který dnes postmoderní filosofové nazývají náboženskou zkušeností, a kterou biblické svědectví reguluje a interpretuje. Autorka nezmiňuje svědectví zápasu biblických „autorů“, kteří se potýkali s postavami využívajícími podobných představ a praktik, s nimiž pracuje např. Stanislav Grof či apoštolové „rozšířené vize reality“, popř. mystika mysteriózní, novoplatonské či zenové ražby. Biblická spiritualita si nacházela své uvědomělé projádření prostřednictvím autorů jako byl Aurelius Augustin, Jan Hus, Jan Blahoslav, Blaise Pascal, Jan Amos Komenský, Albert Schweitzer, Martin Luther King. Z moderních a postmoderních stačí jmenovat Milana Balabána, Milana Mrázka, Boženu Komárkovou.
Biblická spiritualita váží na vahách velmi jemných a „zkušenost“ vyvažuje „slovem, které se děje“. Vytváří tak možnost sebeobrany právě proti již zmíněným předsudkům, které Jolana Poláková vyjmenovává (s. 94), i proti dalším: pansakralismu, panteismu, zbožňování člověka, hierarchie či systému, popř. společenského zřízení. Teprve v tomto kontextu jsou výzvou a inspirací postavy vyjmenované Jolanou Polákovou (s. 76).
Na rozdíl od Jolany Polákové smíme tvrdit, že postmoderní spiritualita nutně nespěje k mystice. I bez mystiky žije v křesťanských společenstvích i mezi jednotlivými věřícími spiritualita, která čerpá svou sílu z vědomí Boží blízkosti. Zkušenost s Boží transcendencí skrze slovo nepřichází jednou „za uherský rok“, ale skrze působení Božího ducha – „skrze slovo, které se děje“ (v modlitbě, meditaci, kritickém čtení a myšlení, reflexi víry, slyšení slova zvěsti, zpěvu písní a jejich reflektovaném přijímání – to vše je ‚zkušenost‘ se slovem). Taková spiritualita vede k dialogu a ten se naplňuje v proexistenci, paradoxně vůči nepostmoderně „sjednocujícím“ snahám mystiky.
Pavel Keřkovský
Jako přílohu uvádím dva texty:
Norbert Scholl, ZaŽít Boha (viz J. Poláková, s. 95–96)
Zažít Boha
v úctě před ním klesnout
být vytažen vzhůru ke světlu
být dotčen žhavostí lásky
Zažít Boha
nemoci ho pochopit–uchopit
smět pohlédnout do ohně
být přemožen světlem a krásou
Zažít Boha
dostat schopnost pocítit vlastní slabost
být dotčen pramocnou energií
být proniknut výbojem nadlidské síly
Zažít Boha
dotknout se pramene života
být vnořen do světla
nechat za sebou tmu
Zažít Boha
pochopit pravé bytí
uvědomit si své lidství
poznat odstup i blízkost mezi Stvořitelem a tvorem
Zažít Boha
přijmout stvořené jako dar
vidět svět božsky a Boha světsky
obejmout zeměkouli silou jeho lásky
Zažít Boha
být přitažen jakoby obrovským magnetem
pochopit, že se kolem něj „všechno točí“
nebýt s to se už od něj odpoutat
Zažít Boha
vytušit, co znamená odevzdání
stravovat se touhou po něm
chtít se s ním stále více sjednocovat
Oproti této mystické básni vrcholící výzvou k sjednocení lze nabídnout čtenáři novodobé ‚prorocké‘ písně. Některé z těchto písní vznikly v sedmdesátých, popř. osmdesátých letech 20. st. – zachovávají dialogičnost, odpovědnost vůči Božímu oslovení i odpověď vůči našeptávání toho, co ničí lidskou důstojnost a zamezuje proexistenci:
Srdce čisté, stvoř mi, ó BoŽe (Miloš Rejchrt)
Uhni se stranou – ztratíš jen chvíli
vedlejší cestou – spíš dojdeš k cíli
proč do zdi hlavou – proč nejít kolem
proč manu čekat – nad prázným stolem
Srdce čisté, stvoř mi, ó Bože, a obnov ve mně ducha přímého.
Opusť vše staré a zanech snění
doba je jiná – všechno se mění
dnes jenom blázen pro pravdu hyne
pravd bylo mnoho – teď jsou zas jiné
Srdce čisté, stvoř mi, ó Bože, a obnov ve mně ducha přímého.
Proč den si dělat zbytečně perný
nezkusit všeho a proč být věrný
ber život lehce – láska je hravá
oddej se chvilce – vem, co se dává
Srdce čisté, stvoř mi, ó Bože, a obnov ve mně ducha přímého.
V neděli k nebi pozdvihni hlavu
v pondělí hleď zas ztratit se v davu
na nebi žijí andělé svatí
na zemi jiné zásady platí
Srdce čisté, stvoř mi, ó Bože, a obnov ve mně ducha přímého.