Nejedno náboženství vytvořilo představu světového řádu, jakéhosi vnitřního principu bytí. V Egyptě tuto funkci plnila maat, u Sumerů me, v akkadské Mezopotámii parsu, v řeckém myšlení logos, v hinduismu rta či dharma, v konfucianismu li, v taoismu tao atd. Obdobnou představu lze jistě hledat i v biblické, zejména staroizraelské tradici. Skutečností ovšem je, že žádného významového protějšku pojmu „řád“ (hebrejsky chuqqá , mišpát, érek apod.) není ve Starém zákoně užíváno k označení takovéhoto ústrojného principu všehomíra.
Přesto se zdá, že i v biblické tradici danému pojmu jeden termín odpovídal: oním horkým kandidátem je podstatné jméno „moudrost“ (hebrejsky chochma, řecky sofia). Přinejmenším v pozdějších dobách se z něj stává vpravdě ústrojný princip stvořeného světa, nefalšovaný kosmický řád. Výmluvně o tom svědčí výroky typu: „Skrze moudrost založil Hospodin zemi, nebesa upevnil rozumností“ (Př 3,19), „Hospodin sám stvořil moudrost…, vlil ji do všeho, co vytvořil“ (Sír 1,9) či „S tebou (Bože) je moudrost, která zná tvoje díla a byla při tom, když jsi stvořil svět. Ona ví, co se líbí tvým očím a co je správné podle tvých přikázání“ (Mdr 9,9).
Aby se existence člověka stala smysluplnou, je třeba, obecně řečeno, aby byla uvedena do souladu s kosmickým řádem. Aby byla „uspořádána“. A co je v biblické, stejně jako mimobiblické tradici prostředkem, jímž může být takovéto „(u)spořádanosti“ (řecky eukosmia) dosaženo? Také moudrost! V podání Starého i Nového zákona jsme tedy svědky zvláštního souběhu: chochma, resp. sofia je nejen označením pro ústrojný princip všehomíra, nýbrž i pro člověku darovanou schopnost s ním souznít.
V mnoha jazycích se přitom výrazu „moudrost“ původně užívalo ve významu „dovednost“, „obratnost“ (srov. sumerské namkuzu, akkadské némequ, latinské sapientia atd.). A výjimku nečiní ani hebrejské chochma či řecké sofia. I v náboženských souvislostech lze proto „moudrost“ chápat jako dovedné bytí, jako osvojení si skutečného savoir vivre. Jako teoretické i praktické pronikání do souvislostí, které existují mezi životem jednotlivce a chodem světa. Specificky biblický rozměr tohoto úsilí pak ve zkratce vystihuje vyznavačské ztotožnění moudrosti s „bázní Hospodinovou“ (hebrejsky jirat adonaj): „Hle, bát se Panovníka to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost“ (Jb 28,28; srov. Ž 111,10; Př 1,7; 9,10).
V některých starozákonních a intertestamentárních textech mohla být chochma, resp. sofia dokonce zosobněna v alegorickou, nadlidskou a nadsvětní postavu (srov. Př 8 9; Sír 24,3 22; Mdr 7,22 8,1; atd.). V určitých případech přejímala i atributy neizraelských bohyní. Kupříkladu kniha Přísloví evokuje obraz Moudrosti, která v pravici drží život (doslova „dlouhověkost“) a v levici bohatství a slávu (Př 3,16). Takovéto zpodobení přitom odpovídá ikonografii egyptské bohyně řádu a moudrosti Maat. Alegorizovaná „Paní Moudrost“ navíc mohla být stavěna do protikladu k jiným personifikacím, k „Paní Hlouposti“ z Př 9 a především k „Cizí Paní“ z Př 7, které zákeřně odlákávají z Hospodinových cest. Na rozdíl od nich však Moudrost Boží nechtěla Pánu Izraele konkurovat: její ambicí bylo hrát roli výkladového klíče k Tóře a Prorokům, zatímco by Zákon s Neviim osvětlovaly látky sapienciální.