Přišli farizeové a saduceové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe. On však jim odpověděl: „Večer říkáte: Bude krásně, je pěkný západ. A ráno: Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků. Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete? Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení, ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo.“ Opustil je a odešel.
Evangelium podle Matouše 16,1–4
Co se to děje, když člověk touží po zázraku, po znamení z nebe? Jestliže shovívavě pomineme kouzla a zázraky typu „Dejvid Čuprfield“, dospějeme nejspíš k závěru, že podstatou chtění zázraku je touha po rychlém, bleskovém vyřešení dlouhodobého problému, touha po zásahu odjinud, když nevidět žádný posun vpřed. Chtění zázraku je projevem rezignace, beznaděje a nedůvěry v budoucnost. V tomto smyslu se můžeme odvážit říci, že touha po zázraku je projevem nevěry.
A k tomu se řadí ještě další motiv – žádost o důkaz. Zázrak jako důkaz moci, jako potvrzení, jako boží štempl do našich lidských lejster. Jsi-li od Boha, dokaž to! Předveď zázrak a uvěříme ti! Takto přistupují k Ježíšovi farizeové a saduceové: žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe.
Křesťanský teolog jak se patří, evangelista Matouš, kvalifikuje ovšem tuto žádost o zázrak naprosto jednoznačně: pokoušeli ho. Chtít přimět Pána Boha k rychlému řešení či důkazu je nejen projevem nevěry, nýbrž přímo pokoušením, tedy činností protibožskou, ďábelskou. To nemá Matouš jen zde, v tomto textu, ale na více místech – za všechny příklady jeden, ten nejjasnější: Ve 4. kapitole jeho evangelia čteme o pokoušení Ježíše na poušti. A jak tu satan Ježíše pokouší? Jsi-li Syn boží, řekni, ať jsou z kamenů chleby! Tedy – udělej zázrak! Využij svého božského postavení, dokaž svou moc, vyřeš rázem svůj hlad, a také – vyřeš problém chudých a hladových! Ale Ježíš takové zázračné a okamžité řešení lidské situace odmítá jako nebezpečné, jako protibožské, jako ďábelské. Odpověděl mu: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.
Tak i všechny farizeje a saduceje – vzájemné protivníky, kteří se tu ve svém pokušitelství sejdou vedle sebe – ostře odmítá. Všichni, kdo touží po rychlých řešeních, nadpřirozených zásazích či důkazech boží moci, musejí slyšet od samotného Ježíše Krista – jste vedle jak ta jedle! On však jim odpověděl: „Večer říkáte: Bude krásně, je pěkný západ. A ráno: Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků. Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete? Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení, ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo.“
Nic tedy nebude, hoši, žádný zázrak neudělám, žádné znamení, žádný důkaz vám dán nebude! Hospodin není žádný váš poskok, aby se vám předváděl – ta vaše nábožensko-úřední lejstra štemplovat nebude! A žadatele o zázrak nazývá Ježíš pokolením zlým a zpronevěřilým, přesněji pokolením zlým a cizoložným! Jinými slovy, touha po zázracích je nevěra též mravně rozkladná. Chtít vidět boží důkaz je nejen projevem beznaděje, ale i ztrátou aktivní a věrné lásky.
Ale přesto všechno, co bylo řečeno, napadá vás možná – a co některé Ježíšovy mocné činy, třeba svatba v Káni nebo vzkříšení Lazara, to nejsou zázraky? Tak co to je?
Z Ježíšovy řeči vysvítá, že nějaká znamení zde jsou – a už tu jsou! Nenazývá je však znamení z nebe, nýbrž znamení časů. Ježíšovým mocným činům bychom nerozuměli dobře, kdybychom v nich viděli jen „nadpřirozené“ úkazy, zázračná řešení, která mají čtenáře ohromit svou nepochopitelností. Jde o znamení časů. Časy se mění, děje se boží dílo – to máte rozpoznávat a z toho se radovat. Království boží se přiblížilo, dějiny jdou k lepšímu; tak jak zkoumáte oblohu, dnes bychom řekli spíš: jak sledujete pořád donekonečna ty předpovědi počasí – tak můžete zkoumat časy, které přinášejí boží lásku, boží sklonění k člověku, boží radost z každého pokání činícího hříšníka! V tom je víra – vidět v našich časech znamení božího království a nevynucovat si jiné, ohromující důkazy. Boží milost v dějinách, boží milost proti zlu, smutku i smrti – to vám budiž znamením božího díla spásy.
Samozřejmě, rozpoznávat nenápadná znamení časů se může zdát méně zábavné a méně omamné, než když se necháme nalákat na něco „nevysvětlitelného“. Ale což není mnohem důležitější a nadějnější, když boží království v tomto světě roste, ač nenápadně, přesto vytrvale? Co je větší „zázrak“ – když se pohne svatý obrázek, doroste krátká noha, na něčí příkaz se zvedne vítr a podobné „efekty“, anebo když se protivníci smíří, když zlý se napraví, když provinilý je přijat, když z lidí cizích vznikne společenství? To není „zázrak“, když hladový je nasycen, když slepý prohlédne, když zbloudilý je nalezen, když marnotratný syn byl mrtev a zase žije? Když voda zklamání proměněna jest ve víno radosti? Když bezmocným se zvěstuje evangelium? To snad je málo? To nejsou znamení, to nejsou ty pravé a nejdůležitější „zázraky“? Zázraky totiž ne jakožto důkazy a rychlá, pohodlná řešení, ale jakožto zárodky nového věku, jakožto počátek vlády boží lásky. Umíme vůbec tato znamení rozpoznat i v našich časech, umíme se z nich radovat a o nich mluvit aspoň tolik jako o počasí?
Avšak i těm, kteří takováto znamení časů nerozpoznávají, i pokolení zlému a cizoložnému, které by rádo zázraky omamnější a průkaznější (a nedočká se jich, leč podvodem či vlastním nerozumem), i těm bude dáno ještě jedno znamení: znamení Jonášovo.
A tady jsme u velmi zajímavé věci, neboť se zdá, že ani pisatelům Nového zákona nebylo příliš jasné, co Ježíš měl znamením Jonášovým vlastně na mysli. U Marka, jehož evangelium je nejstarší – není o Jonášovi zmínka vůbec. Tomuto pokolení nebude dáno žádné znamení, odešel od nich, vstoupil na loď a odjel na druhý břeh. Matouš tento příběh pro změnu zařazuje dvakrát, pokaždé jinak – kromě textu, který čteme, ještě v kapitole 12., kde se znamení Jonášovo vztahuje na tři dny a tři noci v břiše mořské obludy – čili by bylo znamením Ježíšova vzkříšení. Lukáš vykládá znamení Jonášovo bez oněch tří dnů jako znamení soudu, prorokovo kázání pro ninivetské. Ninive se po kázání Jonášově obrátilo, obrátíte se po kázání Ježíšově i vy?
To jsou tedy různé interpretace Ježíšova výroku už přímo v Novém zákoně (chudáci fundamentalisté) – a to že právě Matouš uvádí tento rozhovor dvakrát, opravňuje nás ještě k jednomu výkladu, který navazuje na rabínské pochopení Jonášova příběhu.
Jonáš si udělal na kopci boudu a dívá se na Ninive, jak bude zničeno. Těší se, že Pán Bůh mocným činem potvrdí jeho slova, k nimž se tak dlouho odhodlával; těší se, že teď mu Hospodin dá za pravdu. Je celý šťastný, že je s Pánem Bohem zadobře, vždyť Hospodin mu dokonce břečťan nechal vyrůst, aby mu stínil v tom vedru. Jonáš se cítí s Hospodinem jedna ruka, pln jeho Ducha. Už chybí jen ten štempl božího zásahu, který vše potvrdí. Ale Jonáš se potvrzení nedočká, naopak dočká se nečekaného:
Hospodin posílá červa, který sežere Jonášovu sebespokojenou a omámenou zbožnost. Hospodin město nezničí, ale odpustí mu, zásah nepřijde, Jonášovo proroctví se nesplní. Hospodin mu nedá za pravdu.
Tady někde se vyjevuje znamení Jonášovo pro každé pokolení: sežraný břečťan. Hospodin nastrojuje červa, není tvůj služebníček, nebude fungovat podle tvých představ, nebude ti dávat za pravdu, avšak zároveň bude mnohem milosrdnější než si přeješ, přijme mnohem větší hříšníky než by tě napadlo. Nepotvrdí tebe zbožného, aťsi farizeje, aťsi saduceje, aťsi presbytera, aťsi faráře, nebude jednat podle tvé objednávky, ale bude odpouštět i těm, které nemáš rád nebo kteří ti jsou lhostejní. Jonáš – prorok, k jehož slovům se Bůh nepřiznal, prorok nepotvrzený, prorok nechaný na pospas lidskému výsměchu, prorok Boha mlčícího, avšak milosrdného.
Říká-li tedy Ježíš, nebude vám dáno žádné znamení, jen toto, znamení Jonášovo, pak tomu můžeme rozumět takto: Bůh mlčí, Bůh žádným efektním zásahem nedá za pravdu tvé objednávce, byť sebezbožnější. Ani pro svého Syna neudělá zázrak. Nechá i toho nejmilejšího, i toho nejzbožnějšího viset a umřít na kříži. A opět, i tady, v situaci kříže, ozve se znovu ona pokušitelská žádost: Jsi-li Syn boží, sestup z kříže, volají diváci, spolu se satanem, farizeji i saduceji opět chtiví zázraku. Pokoušení i ve chvíli poslední. Udělej zázrak, tak na co čekáš! Teď musí Hospodin dokázat, žes měl pravdu – ne-li, jsi prorok lživý! Jsi s ním přece jedna ruka, tak dělej, on ti pomůže, on tě zachrání, tak hop! hop! – sestup z kříže!
Ale ani zde, na kříži, nic se nestane. Žádný zázrak, žádný zásah, žádné potvrzení, že Ježíš měl pravdu. Umírá. Tak jako ninivetským bylo odpuštěno a Jonáš zůstává na kopci jako směšný, opuštěný blázen, tak i zde, v bláznovském kříži opuštěnosti Ježíšovy, je odpuštěno hříšným. Pán Bůh jedná jinak než chceme my, ne omamně zázračně, ne na naši objednávku, ale přesto mnohem milosrdněji než se vůbec odvažujeme doufat.
Kdo věří v Kristův kříž, nečeká už nadpřirozené úkazy z nebe. Raději se snaží rozpoznávat znamení časů, a spolu s apoštolem Pavlem pak může zaslechnout hlas tichý a moudrý, který říká: Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. Kdo takto žije i umírá, že také v nepotvrzení, jakoby opuštěnosti, někdy i směšnosti, projevuje se síla božího milosrdenství, jiné zázraky nepotřebuje. Amen