Vlastně to byl papež, kdo způsobil větší jednotu uvnitř českobratrské církve evangelické.
Není snad druhá země v Evropě, kde jsou dějiny tolik propojeny se současností, jako v České republice. Pravděpodobně nejpolitičtějším příkladem jsou bolestné dějiny kolem bývalé německé menšiny v Čechách a na Moravě, které tak zatěžují současné česko-německé vztahy.
Řada dalších příkladů souvisí s problematickým vztahem, který má český národ k církvi římskokatolické a v širším smyslu k religiozitě jako takové. Reakce mnoha lidí, mezi nimi i intelektuálů a politiků, na soudní výrok o vlastnictví katedrály svatého Víta je toho krásným příkladem. Proti údajné katolické vůli k moci a ovládání se rozpoutala silná vlna protestů. Je to paradox nejvyššího druhu, který velice výmluvně vystihuje české trauma s náboženstvím: budova, která má především a navýsost religiózní význam, se má zbavit náboženského kontextu, aby se mohla stát národním symbolem. Aby mohla představit národní hrdost a čest, musí ztratit své poslání.
Pravděpodobně se v duchu ptáte, kdy konečně dojdu k věci – k české evangelické teologii, jak ji vidí cizinec. Chtěl bych říci, že už o tom mluvím. Není totiž možné pochopit vývoj evangelické teologie a církve bez tohoto pozadí a kontextu. I když nebyl hlas této teologie a církve příliš slyšet v případě svatovítské katedrály, je to causa, která se evangelické teologie hluboce dotýká. Pan profesor Hejdánek to v týdeníku Respekt vyjádřil takto: „Mám vskutku za to, že křesťané nepotřebují velkolepé, nádherné, okázalé chrámy – nějak mi ta triumfalistická okázalost neladí s Ježíšovým narozením v chlévě, s jeho pěším cestováním po kraji, se zvěstováním dobrého poselství chudým, a už vůbec ne s jeho popravou mezi lotry.“ Zdá se mi, že Hejdánek tady přesně vyslovuje evangelické cítění v otázkách religiozity a církevní mentality. I když se Hejdánek sám těžko bude nazývat představitelem české evangelické teologie, jsem si jist, že se v těchto citovaných základních myšlenkách mnozí evangelíci poznají. Žádná pompéznost, žádná oslňující nádhera, ale střídmost a pokora. To je asi také důvod, proč nebyli evangelíci slyšet v ostrých debatách kolem katedrály. V tichu vlastně s kritikou soudního výroku souhlasili.
Tento základní postoj evangelické teologie a církve se dá shrnout jedním slovem. Rámec této teologie a církve se opírá o jednu ústřední myšlenku, která se vynořuje stále v různých podobách a se kterou se teologie a církev znovu a znovu identifikují. Nemyslím na tomto místě na postavu Ježíše Krista nebo na Slovo Boží, které jsou samozřejmě pro každou dobrou teologii a pravdivou církev určující, ale nepředstavují specifikum, které dělá z české evangelické teologie pro cizince českou evangelickou teologii. Jde o jiné specifikum, a sice to, které se označuje jako „Česká otázka“.
Než se k tomu za chvíli vrátím, chci se obrátit k tomu, co jsem řekl na začátku: papež obnovil jednotu v řadách ČCE. V evangelické teologii a církvi panuje v mnoha otázkách nejednota. Tím neříkám nic nového. Je to jedna z prvních věcí, které si zahraniční návštěvník všímá, když neskončí u oficiálních představitelů fakulty a církve. V malém evangelickém společenství existují velice rozdílné názory kolem tématiky, která se dá zredukovat na ústřední teologickou otázku – místo a postoj křesťana ve společnosti. Většinou se tyto názorové rozdíly soustřeďují v aktuální otázce po prezentaci a angažovanosti církve ve společnosti. Může jít o problém, jestli zřídit funkci armádního faráře, nebo zda se duchovní může podílet na politickém životě.
Částečně je tato neshoda výsledkem komunistické minulosti. Totalitní stát dokázal vrazit klín hluboko do evangelického společenství, a to v místě pro evangelíky a církev vůbec velmi citlivém: legitimace a účast v mocenských strukturách. Jakou kritiku měla nebo mohla církev vyjádřit na adresu komunistického režimu? Do jaké míry se měla církev solidarizovat s politicky pronásledovanými, angažovat se v otázce lidských práv, a za jakou cenu? Do jaké míry se měly církev a fakulta zastat těch, kterým komunisté odmítli dát souhlas ke studiu nebo k výkonu svého úřadu? A do jaké míry měla církev daný socialistický pořádek akceptovat? Ta debata se vyostřila do dvou protipólů, které měli mnozí v sobě: mlčky nebo nahlas establishment akceptovat či neakceptovat. Já vím, že to nebylo černobílé, ale často nuancované. Existovala celá škála názorů, ale to nemůže odstranit fakt, že teologická otázka, kterou předložila evangelické veřejnosti právě komunistická moc (jaká ironie) – otázka po loyalitě a ospravedlnění moci – rozdělila evangelické společenství až k samému jádru.
Podle mého mínění je částečně tato neshoda výsledkem určité mentality uvnitř evangelické církve, která nachází podporu ve studiu na teologické fakultě. Je to mentalita farářské církve, nebo církve farářů, nebo ještě jinak řečeno, mentalita církevního společenství, kde je chráněn a oceňován prvek, který se německy nazývá Schwärmerisch. Tento pojem se často používá v evangelickém prostředí v pozitivním smyslu, do češtiny ovšem nelze přeložit jednoznačně. Teologie Českých bratří je takzvaně nízkocírkevní, neformální. Vnější příznaky této nízkocírkevnosti, neformálnosti, lze pozorovat při průměrných bohoslužbách, které jsou koncentrovány kolem kázání jako hlavního elementu nedělního shromáždění. Trochu hereticky bych to nazval střídáním slova a zpěvu. Nedávno se jedna holandská studentka, která studovala v Praze a chodila do jednoho pražského sboru, zeptala v tomto sboru, jestli se liturgie nedá obohatit. Dostala odpověď od lidí (kteří nota bene působí v kultuře), že se má pro liturgii obrátit na katolíky. My máme Slovo. V teologickém studiu se věnuje málo pozornosti tématům jako církevní nebo duchovní hudba a liturgie. Předmět „budování sboru“ (Gemeinde-Aufbau), vysloveně určený k přemýšlení o pozici laiků ve sboru, netěší se velkému zájmu. Bohoslovec Českých bratří je hlavně veden ke zvěstování Slova. Touto koncentrací na Slovo, občas mylně považovanou za ortodoxii v linii Bartha, vzniká nebezpečí, že sjednocující prvky jako společenství, tradice a jednota zmizí z obzoru. Evangelická církev působí občas dojmem, že se skládá z několika svébytných jednotlivců, kteří hájí své teritorium. Je ovšem možné, že nově zavedený vikariát tento můj dojem změní.
Ale jak a proč se papežovi podařilo přimět evangelíky k větší jednotě? Většina z vás asi pochopila, že upozorňuji na rozruch kolem kanonizace Jana Sarkandera. Tento moravský duchovní žil na prahu násilné rekatolizace v sedmnáctém století. Pro evangelickou část obyvatelstva tato doba představuje hlavně období potlačování a pronásledování, které mnoho českých protestantů vyhnalo ze země nebo umučilo. Svatořečení v květnu tohoto roku proto vzbudilo rozhořčení na evangelické straně. Ekumenické vztahy se zostřily. Pro evangelíky je pochopitelně neakceptovatelné a nestravitelné povýšit na světce někoho, kdo je takovým symbolem intolerance a pronásledování, jehož oběťmi byli evangeličtí předkové.
V tomto duchu také protestoval proti plánované kanonizaci synodní senior Pavel Smetana. Bolestné bylo hlavně to, že katolická církev dostatečně nerespektovala evangelickou interpretaci českých dějin. Tady narážíme na již dříve naznačenou „Českou otázku“. Za tímto pojmem se skrývá celý komplex české identity ve vztahu k německému okolí a ke katolické církvi, komplex specifika českého přínosu v Evropě, toho, kterým se český národ definuje. Pro cizince je to diskuse fascinující, protože zde Češi sami posuzují svůj charakter, svou existenci, což dává cizinci skvělou příležitost ke srovnání svých vlastních dojmů. Není další téma, které by bylo tolik zastoupeno v aktuálních otázkách a debatách.
Česká otázka vychází z vědomí zakladatelů státu, že nový, mladý stát potřebuje pevné morální základy, aby neupadl do slepé zahleděnosti do sebe. Je to pokus nepodléhat šovinismu a nacionalismu. Otcové českého národa pochopili, že národ může ospravedlnit svou samostatnou existenci jedině tak, když je ochoten a připraven předávat svoje hodnoty jiným, když je odhodlán podílet se na hodnotách, které jsou univerzální, a ne jen české. Angažovat se ve věcech obecných je přitom rys, který je poměrně hojně zastoupen v českých dějinách. Zápas za pravdu, za lidské hodnoty, za lidská práva, je nepřetržitou linií v dějinách českých zemí. Stačí jmenovat Mistra Jana Husa, Jana Amose Komenského, Tomáše Garrigua Masaryka, Václava Havla. Český národ je obdarován skutečností, že nikdy v moderních dějinách nebyl v situaci, že by podlehl pokušení po velké moci, že by mohl vládnout jiným. Proto, aby mohl obhájit svou existenci a význam, soustředil se na morální a lidské hodnoty.
To byl mimochodem důvod, proč se západní svět po sametové revoluci díval na Československo s velkým očekáváním. Únava z ekonomických a mocenských dilemat na Západě podnítila naději, že v zemi, která se tak pokojně zbavila totalitního systému, je skrytý obrovský fond společenských a lidských hodnot. Na začátku devadesátých let se Československo těšilo mnohem větší důvěře a morálnímu kreditu než ostatní postkomunistické země.
Ale zpět k naší České otázce. Evangelická teologie se od vzniku fakulty vždy hlásila k této angažovanosti pro pravdu a lidské hodnoty. Vědomí, že církev se nemůže uzavřít v sobě, stáhnout se do ghetta, bylo vždy někde v evangelickém prostředí přítomno. Snad nejvýznamnější teolog evangelické fakulty J. L. Hromádka je v tomto ohledu nejvýmluvnějším příkladem. Právě to, že v poslední době se jeho osoba stala terčem tvrdé kritiky kvůli postoji ke komunistickému režimu, ukazuje, že odkaz České otázky patří stále k jádru evangelické teologie. Je příznačné, že nejtvrdší kritik z evangelické strany ukončil nedávno svůj příspěvek v jedněch novinách, ve kterém obvinil Hromádku z naprostého selhání tváří v tvář komunismu, větou: „Evangelíci mají v české společnosti nezadatelný úkol: bránit odkaz Husův, Komenského a Masarykův před opomíjením a zvlášť falšováním.“
Evangelická teologie měla ještě druhý důvod, proč se angažovat v České otázce. To bezprostředně souvisí s jednou z nejdůležitějších postav této debaty a českých dějin: Janem Husem. Jedním z nejnosnějších období českých dějin je podle otců české historiografie i zakladatelů samostatného státu husitské hnutí patnáctého a šestnáctého století. Z tohoto období se má vyjít – kořeny českých dějin jsou hledány v tom, co je jiné, odlišné, a proto Hus a husitismus patří k jádru české identity. Husův zápas za pravdu je proto dodnes deklarovaným zápasem hlavy českého státu. V téže interpretaci je období baroka považováno za dobu temna, kdy katolické habsburské nadvládí nedalo prostor vlastnímu českému slovu.
Je logické, že českobratrská církev a teologie se ztotožnily s touto interpretací. Kořeny Českých bratří se nacházejí u Husa, a proto je diskuse o české identitě pro evangelíky především diskusí teologickou. Do značné míry stáli touto interpretací čeští evangelíci bok po boku vlasteneckým obrozencům, kteří se ztotožnili se zápasem malého, prostého národa proti bohatému a mocnému habsburskému vladaři s německo-katolickým pozadím. Lze proto slyšet výroky, že evangelíci vlastně patří do toho nejlepšího z českého národa, protože stojí v popředí národního zápasu.
Kanonizace Jana Sarkandera a papežova návštěva přivedly české evangelíky zpátky k jejich východiskům, k jejich zakořenění v České otázce. Znovu hrozilo nebezpečí diktátu ze strany někdejších panovníků. Proto nemohl synodní senior reagovat na katolické úmysly jinak než rozsáhlými historickými exkursy, ve kterých vysvětlil evangelickou interpretaci českých dějin. Převážná část korespondence církevního vedení s Vatikánem nebo s českým episkopátem pojednává o dějinách, o pronásledování, které musela velká část národa vytrpět, o tom, kdo je útočník a kdo se brání.
V této debatě se názory uvnitř českobratrské církve sjednotily. Politicky vzato měl synodní senior nebývale silnou pozici. Celá evangelická veřejnost, odshora dolů, zprava doleva se za něj postavila a podpořila ho bez výhrad. Spolek evangelických kazatelů, který se zrovna nedá nazvat klubem fanoušků církevního vedení, poslal papežovi dopis, jehož závěr tvoří dlouhý citát synodního seniora. Stalo se něco, co se dlouho nevyskytovalo a co už leckdo nepovažoval za reálné. Vyšla publikace, ve které církevní vedení a jeho notoričtí kritici v církvi společně a jednohlasně píší o stejné věci. Našli se na základě České otázky. Papež způsobil jednotu – vždyť je to jeho poslání.
Jsou tu dva momenty, které jako cizinec nemohu opomenout. Za prvé role, kterou v sarkanderovské debatě na sebe vzali čeští evangelíci, jejich způsob argumentace. Čteme-li dopis synodního seniora kardinálu Cassidymu, zjistíme, že je to do značné míry role oběti, argumentace menšiny, která si přivlastnila úlohu trpícího.
Můj druhý postřeh souvisí s prvním. Teologická identita českých evangelíků je značně apologetická. Odráží mentalitu menšiny, která se zviditelňuje na úkor většiny. Zlí katoličtí preláti a temná habsburská moc – obojí je ústavodárné pro otázku české identity. Proto nelze znovu postavit mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Důvody, proč byl stržen, jsou dnes stejně pádné jako za první republiky. Proto se usmiřují mezi sebou evangelíci, když je svatořečen zlý katolík. Jinými slovy: Česká otázka se udržuje na základě obrazu potlačující katolické habsburské moci.
To je zároveň nedostatek České otázky: je to fenomén, který dosloužil v podobě, ve které doposud existoval. Už nejsou zlí habsburkové a katolická církev už není většinová (přestože si to občas myslí). Skutečné otázky v dnešní společnosti, církvi a teologii se nacházejí jinde. Nebo lépe řečeno: jsou postavené jinak. To znamená, že náhlá jednota v evangelickém táboře je založena na někdejších, už neexistujících liniích. Je samozřejmě dobré zažít takovou jednotu v církvi a teologii, ale v podstatě má neskutečný charakter. Čas sebedefinice na úkor katolíků je pryč, protože tento katolicismus už neexistuje. Česká společnost a česká evangelická teologie si budou muset uvědomit, že fronty, kde je potřeba zápasit, se už nenacházejí na německo-rakouské a katolické straně.
Podle mého názoru dnešní skutečné otázky jsou daleko víc tam, kde shoda českých evangelíků nepanuje: místo a poslání církve v postmoderní společnosti. Rozpaky, které trápí evangelické církve, pokud se jedná o společenské otázky, jsou příznačné. Angažovanost totiž vyžaduje něco jiného než postoj pronásledované menšiny. V evangelické teologii lze najít prvky, které v této otázce ukazují směr. Stačí zde jmenovat J. L. Hromádku, abych naznačil debatu a polemiku o zodpovědnosti církve a jejích členů ve společnosti. Je paradox, že tím ukazuji i na rozpaky evangelické teologie a církve kolem této části své minulosti. Skutečné vyrovnání se s Hromádkovým odkazem doposud nenastalo. Spíš se obchází horká kaše. Je možné, že ve vyrovnání se s mnohovrstevnou postavou JLH a vlastní minulostí leží odpověď na otázku, co církev může dnes znamenat ve společnosti?
Na závěr jednu poznámku. Zanedlouho bude české evangelické teologii a církvi znovu předložena zásadní otázka. Znovu se o to postará katolická církev, znovu se to týká dějin. Znovu tedy k České otázce. Jinak než u Sarkanderova svatořečení se tentokrát ve věci angažují i evangelíci. Myslím na případnou rehabilitaci Mistra Jana Husa. Zajisté, katolická církev bude muset činit pokání, pokud chce prohlásit, že Hus byl popraven neprávem. Evangelíci však nemohou přihlížet, jako by se jich to netýkalo. Případná rehabilitace – a vypadá to, že nejspíš bude – odebere evangelíkům důležitý argument v jejich dosavadní sebedefinici, totiž ten, že Husa upálili zlí katolíci, a tudíž je důvod, proč být evangelíkem. Pak se ukáže, jestli evangelická teologie bude schopna provést „aggiornamento“, zdnešnění. Možná, že znovu bude hrát přední roli v této debatě uvnitř české evangelické teologie a církve hlava římskokatolické církve.
Předneseno na kolokviu „Česká evangelická teologie na konci 20. století“ 4. 12. 1995 v Praze.