(Viktor Emanuel Frankl: Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie. Přeložil Z. Trtík. Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1994. Cena a náklad neuvedeny.)
Máte strach, že se při vstupu do místnosti s mnoha lidmi začervenáte? Pak se asi opravdu začervenáte. Strach je matkou události. Jeden účetní trpěl písařskou křečí a hrozila mu ztráta zaměstnání. Lékař ho vyzval, aby se pokusil o pravý opak úhledného psaní: aby čmáral jak nejhůř dovede. Zanedlouho byl vyléčen: přání sebralo úzkosti vítr z plachet. Technika „paradoxní intence“ je jednou z praktických aplikací „logoterapie“.
Logoterapie je doslova léčba smyslem. Využívá toho, že vůle po smyslu života (nikoli vůle po slasti či moci) je hlavní motivační silou v člověku. Nesoustřeďme se tolik sami na sebe a svou minulost (jako při freudovské psychoanalýze), ale odpovídejme na výzvy kladené nám zvenčí a z budoucnosti.
Logoterapie neusiluje o nějakou provždy platnou definici smyslu života. Bylo by to stejně marné jako odpovídat na otázku: „Který šachový tah je vždycky nejlepší?“ Nehledá ani dokonalou duševní harmonii. Naopak, v některých konfliktech rozeznává zdravý protiklad: plodné napětí mezi sebou samým a smyslem svého života, mezi tím, jaký jsem a jaký mám být.
Uvědomujme si neustále svůj smysl a úkol – jak ve všedních maličkostech (křesťané, nepodléhejte „nedělní nudě“!) tak i v mezních životních situacích. Autor sám se domnívá, že v koncentračním táboře přežil i proto, že si vytyčil zřetelný cíl: po osvobození znovu napsat zničenou vědeckou práci.
Smysl však není jen v tom, co děláme. Můžeme ho dosáhnout také zakoušením nějaké hodnoty (na prvním místě lásky) a dokonce i utrpením. V posledním případě nemá smysl něco si namlouvat: jsou neštěstí, před kterými stojíme bezbranní: nemůžeme nic dělat, nemůžeme v nich zakusit ani žádnou hodnotu. Můžeme se však pokusit, změnit svůj postoj k nim. Člověk je ochoten trpět s podmínkou, že jeho utrpení má smysl.
Vyhledal mě starší praktický lékař s těžkou depresí. Nemohl se vyrovnat se ztrátou své ženy, která zemřela před dvěma lety a kterou nade vše miloval. Vzdal jsem se úmyslu říkat mu cokoli jako radu. Místo toho jsem ho však postavil před otázku: „Co by se stalo, doktore, kdybyste byl zemřel dříve než vaše žena?“ – „Ach,“ řekl, „to by bylo pro ni strašné. Jak by trpěla!“ Odvětil jsem: „Vidíte, takového utrpení pro vás byla ušetřena. Nyní však za to musíte platit tím, že ji přežíváte a oplakáváte“. Neřekl ani slovo, potřásl mi rukou a tiše opustil mou pracovnu. Utrpení přestává být svým způsobem utrpením, jakmile nalezne smysl, třeba smysl oběti. (str. 74)
V úvodu se dočteme, že kniha je po bibli nejpřekládanější knihou na světě. Snad je to také proto, že autor to, o čem mluví, promyslel a na vlastní kůži prožil ve třech koncentračních táborech. (Tyto reflektované zážitky tvoří první část knihy; druhá je věnována základním pojmům logoterapie.) Křesťané mohou být autorovým celkovým pojetím podrážděni (Bůh jako pracovní hypotéza se v něm nevyskytuje) nebo potěšeni. Neměli by je však ignorovat.