(o písních v kostele)
Když vedu do kostela někoho nového, koukám vždycky s úzkostí na tabuli s čísly písní. Náš pan farář miluje totiž žalmy a jiné písně z doby husitské a bratrské, zvláště pak ty, které mají aspoň deset slok. Z pěti písní bývají většinou tři nebo čtyři starší než tři sta let.
Ovšem – jak bych mohl něco namítat? Musíme přece ctít tradici. A žalmy, to už vůbec jsou zaručeně nejsprávnější písně, vždyť je to přímo slovo Boží.
Že můj host při nich zdvořile potlačuje zívání (a může vidět potlačované zívání na řadě dalších tváří, včetně mé) – to je naše vina, to je slabost a vlažnost naší víry, styďme se a modleme se, aby nás ty písně uchvacovaly, aby v nás budily touhu zpívat je celé dny a jednou v nebi s anděly celou věčnost!
Musím přiznat, že jsem šťoura a napadají mě kromě těch správných kajícných myšlenek i myšlenky jiné.
Opravdu se máme nutit do té poetiky a do toho typu zbožnosti, které žily před čtyřmi sty lety? Ty klopýtavé asonance, ty stereotypní banální rýmy, ty vybledlé metafory, ta vyprázdněná dogmatická klišé, to evangelium po staletí stejně omílané místo nově uchopované – musí to být? A musím se stát milovníkem středověkých nápěvů? Nemáme snad i v našem zpěvníku dost dobrých nových písní? Nemáme chválit Pána tak, jak nám ve 20. století narostl zobák? Je naším údělem žít ve skanzenu?
Myšlenka poněkud bezbožná, nicméně moje: Při těch dlouhých písních má pan farář čas promyslet si modlitbu a kázání, a navíc posluchači, kteří se při nich nudili, pak tím spíše ocení jeho krásná slova.
Nejnezbožnější nápad, který nedokážu vyhnat z hlavy: Ta nuda je filtr, filtr na lidi. Takováhle tortura spolehlivě odfiltruje lidi nepokorné, kteří nejsou ochotni každou nudu ve shromáždění přijmout jako vlastní vinu, lidi kritické, lidi živější letory, lidi, kteří by chtěli uplatňovat vlastní nápady, jedním slovem lidi nepohodlné. Zůstanou ti, kteří si na kostelní nudu zvyknou, kteří si ji dokonce oblíbí, pro které představuje blahodárnou bahenní lázeň. Ovce povolné, ukázněné, které si pak už nechají líbit všechno. Pro pastýře havaj.
rascal
V největší plnosti slyšíme výpověď biblického poselství ze žalmů a písní reformace, jejichž středem je Hospodin a jeho jednání. Proto by v našich bohoslužbách měly vždy zaujímat přední místo. … příliš osobní nebo etická poloha v našem zpěvu převažovat nemůže. Při písních ve službách Božích nejde předně o naše sebevyjádření…
Agenda ČCE II., str. 390–391