Anebo trest?
(fejeton)
Vyburcoval mě telefon. Ozval se nakladatel, že Hejdánkovy Dopisy příteli vyjdou do Vánoc, udělám-li do tří dnů předmluvu. Trojan i Rejchrt odřekli. Dal jsem si dvě podmínky: 1) předmluvu přečtou manželé Hejdánkovi a 2) nakladatel mi dodá týž den kopii, abych si mohl dopisy přečíst znovu. „A když už je budete číst, vezměte si červenou propisku a označte chyby.“
Do těch samých tří dnů jsem měl přečíst Komárkové Sekularizovaný svět a evangelium, aby mohl vyjít před jejími devadesátinami, provést korektury a napsat předmluvu. Stihl jsem to a Komárková vyšla. Stihl jsem i Dopisy, ale nevyšly včas a nakladatel nesplnil podmínku č. 1. Pronikla tato má uspěchaná formulace: „Václav Havel vzpomíná, jak s přáteli přišli za Hejdánkem v roce 1976 a ten je upozornil na nedávno publikované Pakty o lidských a občanských právech“ (Dopisy, s. 12).
Ukázalo se, že Havla dotáhl k Hejdánkovi Jiří Němec, který byl vůbec šedou eminencí vzniku Charty a nikoliv Ivan Medek, jak jsem si patnáct let myslel, a Medek tenkrát u Hejdánka ani nebyl. Mezi informovanými (naštěstí jich není moc) jsem dopadl tak, že jsem Jiřího Němce zasklil, poněvadž ho koncem roku 1992 znala už jen hrstka statečných a Havla, to se ví, jsem zmínil. Toho zná celý svět a bude kandidovat na prvního českého prezidenta!
Přes tento pokyn jsem o dva roky později podlehl pokušení připomenout dvě větičky z otevřeného dopisu Václava Havla L. Vaculíkovi z 25. 1. 1979 o jeho fejetonu (Poznámky o statečnosti – 6. 12. 1978 k příležitosti 50. narozenin Karla Pecky). Pak ještě napsal 31. 12. slavný fejeton Petr Pithart „Bedra některých“. Varoval v něm před eskalací zápasu za lidská práva a demokracii a doporučoval drobnou, neprovokativní masarykovskou práci studijní, kolportérskou, osvětovou – a fejeton věnoval Jiřímu Müllerovi, s nímž prožíval 21. srpen 1968 v izraelském kibucu.
Havlovy dvě větičky: „Stálo pánům Šimsovi a Šabatovi za to, že se zachovali v okamžiku ponížení jako chlapi? Zajisté, že nestálo: stačilo se sehnout – a lid by je ihned lépe pochopil a nemuseli se ocitnout v té odpudivé vrstvě hrdinů.“ Byl jsem v té době ve vězení za útok na veřejného činitele a Jaroslav Šabata také za týž § 155.
Po zmínce, že po mém návratu z vězení ještě plála diskuse o statečnosti, jsem napsal: „Operovalo se i mým jménem. Václav Havel se dovolával i jednání mého a mého přítele Jaroslava Šabaty.“ A co na to kalendářní šotek? Evangelický kalendář 1996, str. 102: „Václav Havel se dovolával i jednání svého a mého přítele Jaroslava Šabaty.“ Což se dá číst tak, že se Havel dovolával svého statečného jednání, ač se tehdy kál, že se nechal na jaře 1977 pustit z vězení na základě toho, že se vzdal úkolu mluvčího Charty a považoval se za toho nejzbabělejšího ze všech otřesených.
Druhé čtení je mírnější, ale víc matoucí: „svého a mého přítele“ může znamenat, že se Havel hlásí k Šabatovi jako k vězněnému příteli. Dnes ovšem by to byla obrovská statečnost! Je totiž v dobré paměti, jak se Šabata pokoušel „za každou cenu“ zachránit dobré vztahy se Slovenskem, když už „všichni realisté a pragmatici“ věděli, že to nepůjde a že je to tak dobře. Šabata to dnes dobře unese (jako ho to těšilo ve vězení), ujistila mě jeho dcera. A jeho zeť Petr Uhl se ze šotka radoval a smál se velice nahlas.
Ale kde je původní smysl mé poznámky? Není to táž ruka Páně, která Huckleberryho Finna tak fackovala? (Dobrodružství H. F., s. 323, vydání v SNDK 1961).
Pozor na ješitnost!
Synáčkové, vystříhejte se modl!