Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. Avšak učinili jste dobře, když jste mi pomohli v mých těžkostech.
Filipským 4,11–14
Unaříkanost jde s křesťanskou vírou těžko dohromady. Jedině snad lamentace po způsobu pláče Jeremiášova, rozhodně však ne unaříkanost nad nízkými příjmy, nad nedostatkem pohodlí, nad vlastním – domněle či skutečně – bídným osudem. Co je na tom kristovského, pořád předhazovat druhým, jak se mám špatně? Já beru málo, jakto že Franta bere víc? A jakto, že Pepa si všechno může dovolit, když nikdy pořádně nedělal? Jaká křivda, jaká nespravedlnost!
Taková řeč, naříkavá, zlobná a hnedle závistivá nenese v sobě nic osvobodivého; takový postoj, ukřivděný a nepokorně hanlivý evangeliu se příčí. Neboť evangelium se projevuje nadějí, láskou a vírou, nikoli zatrpklostí a poštěkáváním na druhé. Snad jedině nějaký postmodernista dokázal by si představit např. takového Gándhího, jak se rozčiluje nad ovesnými vločkami, že ty votruby jíst nebude, že chce maso s hranolkama! Nebo třeba A. Schweitzera, jak si stěžuje, že postel v pralese je příliš tvrdá a že spát na takové pryčně nemá zapotřebí! Nebo matku Terezu, jak práská dveřmi – já ve špíně a zápachu pracovat nebudu! Anebo Ježíše, jak se hněvá, že má nedostatečný plat, že jej lidé málo finančně podporují, že je špatně zabezpečen!
Čím intenzivnější má člověk vědomí určitého poslání, tím svobodnější je vůči vlastnímu strádání, vůči vlastním hmotným statkům, kterým se dnes trapně eufemisticky říká „životní úroveň“.
Neukládejte si poklady na zemi, váš poklad ať je v nebesích. Nemůžete sloužit dvěma pánům – Bohu a zároveň majetku.
Apoštol Pavel sedí v kriminále, je zatčen, zbaven prostředků i jistoty, co s ním bude zítra. A přesto nenaříká, ani náznakem, nad bezvýchodnou situací, v níž se ocitl. Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi.
Je to úleva, mezi uhoněnými, hamižnými a závistivými Čechy potkat člověka, který vám řekne – jsem spokojen s tím, co mám. Děkuji, nestěžuji si. Stačí mi to. Tím spíše, jde-li o člověka, který opravdu nemá peněz nazbyt, který žije skromně, či dokonce v nouzi. Je to osvobodivé slovo v časech, kdy všichni jen hrabou a hrabou a hrabou. Nechybí nám Pavlova pokora a vděčnost i za to málo, vděčnost i za to poslední? Dovedeš dnes vůbec, křesťane, trpět nouzi? Dovedeš, církvi, být spokojená s tím, co máš?
Ale teď přichází to, na co se těšíme my všichni labužníci a požitkáři, gurmáni a znalci vín: Dovedu mít hojnost. Apoštol Pavel není žádný suchar a křesťanská víra není žádné trudné odříkání, ani žádná nedomrlá upejpavost. Věřící člověk umí užívat dobrých darů, umí vychutnávat krásy života, umí naložit s časem hojnosti. Je to smutný omyl, když křesťan o tom neví či dokonce zabraňuje druhým v jejich radosti a veselí, v jejich užívání hojnosti. Dovedu mít hojnost – to je druhá strana téže křesťanské svobody. Nejen k nouzi a strádání jsem svoboden, ale i k radostnému užívání darů života. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.
Všecko mohu v Kristu. Tato větička je jedním z vrcholných křesťanských vyznání, a zároveň se tu krásně osvětluje rozdíl mezi svobodou a zvůlí, mezi řádem a chaosem. Ona dvě slůvka všecko mohu – to je jistě transparent, koncentrovaný výtažek vší lidské touhy po volnosti a nezávislosti. Všecko mohu. Ale řekne-li každý člověk všecko mohu, je to svoboda?
Jistěže ne. Je to chaos, džungle, v níž vítězí jen a jen právo silnějšího, drzejšího a bohatšího. Nemá-li být svoboda zvůlí, musí z něčeho růst, musí se opírat ještě o něco jiného než mé vlastní pocity a chutě, musí být něčím určena. Jinými, snad už poněkud otřelými slovy: není svobody bez odpovědnosti.
Kde však vzít odpovědnost? Komu se zodpovídat?
Křesťanská svoboda je zakotvena v Kristu. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. Tím v Kristu je dána poměrně přesná definice toho, co mohu a nemohu, lépe řečeno toho, co mohu a chci a co mohu, ale nechci. Mohu a chci to, co mi souzní s Kristem, s jeho cestou milosrdenství; mohu a nechci to, co Kristu a jeho cestě odporuje. A proto – jako nouze nepřivede křesťana k naříkání, závisti a zatrpklosti, tak také užívání hojnosti nestane se křesťanovi bohapustou žranicí, prachsprostou ožíračkou, plýtváním či pohrdáním. Užívání hojnosti a nadbytku směřuje v Kristu ke společenství, k vzájemnému sdílení, k solidaritě s odstrčenými, k pomoci potřebným. Dovedu mít hojnost, jsem zasvěcen (či podle kralického překladu: jsem pocvičen) v nadbytku znamená užívat jej společně s druhými. Křesťan přispívá ze své hojnosti tam, kde se druhým nedostává. Křesťan je, resp. měl by být přirozeným sponzorem, podporovatelem díla lásky, díla lidskosti v tomto mnohdy nelidském světě.
Všecko mohu v Kristu, dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Avšak učinili jste dobře, píše Pavel, když jste mi pomohli v mých těžkostech. Je to od vás vynikající, že jste mi poslali do kriminálu peníze, abych byl zaopatřen.
A to je nakonec nejhlubší poloha křesťanské svobody. Nejenže se dovedu uskrovnit, nejenže dovedu užívat dobrých darů života. Dovedu si také vážit pomoci druhých, a co víc – jsem svoboden rozdávat ze svého. Tady je zároveň největší dluh křesťanské církve současné společnosti. „Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere“ – říká česká lidová vyčůranost, ale pravda je jinde: Blaze tomu, kdo přijímá, blaze tomu, kdo dává. A: Blahoslaveněji jest dáti, nežli bráti.
Taková je svoboda v Kristu: on sám sebe zmařil, sám sebe rozdal, abychom my přijali dary jeho oběti, a pak sami nesli užitek. Amen