V posledním roce války pořádal sbor v Praze-Kobylisích řadu shromáždění pro účastníky a předsedy pražských evangelických dorostů a sdružení. Ještě se neužívalo slova „školení“ ani „kurz“, bylo to něco mezi tím. Vedl je diakon Sláma spolu se sdružencem Vladimírem Ferstem a studentem chemie a posléze theologie Vladimírem G. Eidernou. Sláma mi imponoval tím, jak se staral, aby se tu dorostenci a sdruženci pražských sborů cítili jako doma. A vedl k tomu, čemu jsme později říkali pastorace. Měl pochopení pro praktické otázky vedení dorostu, podobně jako Vláďa Ferst. Eiderna imponoval spíše učeností a náročností.
K dalšímu setkání se Slámou došlo na první poválečné konferenci Akademické Ymky v zámku Obříství u Neratovic počátkem září 1945. Mluvili pamětníci, vzpomínali na členy a příznivce Ymky, kterých mnoho zahynulo. Přátelé vzpomněli i mého otce. Viděl jsem tu poprvé profesorku Boženu Komárkovou, imponovala mi střízlivou, „hutnou“ řečí. Objevil se tu i Sláva Kohák a přijel Hromádka z Ameriky. Přemysl Pitter promluvil proti veřejným popravám a po bouřlivé diskusi a po Hromádkově zásahu přijalo shromáždění společný protestní dopis. Můj bratr Pavel odejel s maminkou o den dříve a oba mi nechali poukázky na oběd a další jídla. Jedny jsem přenechal Vlastíkovi a tak jsme oba měli na každé jídlo poukázku navíc. Program jsme sledovali a komentovali společně. Oslovil mě oktaván Pavel Jerie a domluvil se mnou, že založíme středoškolský debatní klub Akademické Ymky v Praze. Což se ještě před koncem září stalo.
Pro středoškolskou konferenci Akademické Ymky v roce 1949 jsem Vlastíka navrhl jako řečníka a letní středoškolskou konferenci v Horní Čermné jsme prožívali opět spolu. Některým účastníkům či účastnicím se zdálo, že nás Vlastík má tak trochu za účastníky náboženství nebo Nedělní školy. Já ovšem ze všech řečníků Slámovi nejlépe rozuměl a mohl s ním ve všem souhlasit.
Jeho pastorační přístup se osvědčil, když se po vikářování v Ostravě stal farářem v Litoměřicích. Všechna ta léta se zúčastňoval farářských kurzů a schůzí SČEDu (Svazu českobratrského evangelického duchovenstva). Brzy se stal členem výboru. Návrh, aby byl navržen na předsedu, církevní odbor ministerstva v šedesátých letech vetoval. O dva roky později již církevní odbor ministerstva proti kandidatuře neprotestoval. Slámu jsme velkou většinou zvolili. Osvědčil se jako tolerantní demokratický předseda.
V šedesátých letech se vedle pomoci členům (prostřednictvím zvýšených členských příspěvků) stal SČED prostorem pro dalekosáhlé demokratické diskuse, theologické i politické. Do programu dvou kurzů ročně zařazoval výbor významné řečníky i z ciziny. Nějakému studentu theologie bude jednou uloženo, aby vývoj a význam SČEDu zpracoval jako písemnou práci. Na jeden z kurzů byl pozván i dramatik Václav Havel.
V roce 1968 se Sláma angažoval v Litoměřicích i v Klubu angažovaných nestraníků, a tím více jako farář a předseda SČEDu. Když byl před Vánocemi 1971 zatčen a archiv SČEDu zabaven, vyjeli jsme s Janem Čapkem večerní tmou a deštěm za synodním seniorem Kejřem. Ten nás doma v Praze vyslechl a pečlivě vlastnoručně umyl přední sklo našeho auta.
Sláma byl obviněn z autoritativního vedení Svazu a jeho politizace, dále že vyvěsil prohlášení Synodu z r. 1969 „Synod svému národu“ a zaslal článek o církvích v naší republice do západního Německa. Z vyšetřovací vazby byl propuštěn po několika měsících. Vyprávělo se, že v cele ještě s jedním přítelem přezpíval zpaměti všechny písně ze „starého“ zpěvníku naší církve.
K procesu došlo v červnu 1972 v Litoměřicích. Sláma imponoval důstojným vystupováním. Měl také dobrého advokáta, dřívějšího vojenského prokurátora, který byl na počátku „normalizace“ zbaven funkce. Mohl jsem mu leccos vysvětlit a mj. informovat, že inkriminovaný text vyšel v bulletinu, který vydávalo samo ministerstvo! S ním jsme také o polední přestávce k překvapení mnoha účastníků odhadli správně výsledek procesu. Synodní kurátor dr. Škarvan ráno před procesem vystrašil sestru Slámovou, že jejího muže odvedou hned po hrozném rozsudku do výkonu trestu. V rozhovoru jsem to ostře odmítl, spoléhal jsem na řádný průběh. Škarvan čerpal z vlastních těžkých zkušeností! On to měl po smrti Edvarda Beneše horší…
Rozsudek byl podmíněný a jen kryl dobu, kterou Vlastík strávil ve vazbě. Došlo ovšem ke ztrátě státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání. Sláma nastoupil civilní zaměstnání. Jeho soudní proces patřil k prvním, dalo by se říci mírným rozsudkům a nebyl namířen osobně proti Slámovi, ale proti celému Svazu. Plenárka SČEDu se sešla už jenom jednou a krátce na to byl odebrán souhlas i úřadujícímu místopředsedovi bratru Kalusovi a vzápětí mně jako členu výboru. Pak už se plenárka nesměla sejít a SČED byl zrušen. Ještě jsme jednali na českém ministerstvu vnitra, a tam mi přítomný pracovník církevního odboru ministerstva veřejně navrhl, abych na synodu vyhlásil, že synodní rada není dostatečně normalizovaná. Hovořit o tom s ním – na vnitru! – jsem odmítl. Svůj slib splnil: souhlas jsem ztratil koncem února 1973.
Ve všech těchto jednáních a zkušenostech jsem si s bratrem Slámou rozuměl a měl jsem radost, že dobře zvládá své civilní povolání.
Na Vlastíka Slámu vzpomínám rád: uváděl mne do církevní práce už za války a pak sledoval má studia i první kroky v praxi. Měl jsem v něm i v řadě jeho kolegů velkou oporu, nevytvořila se mezi námi generační bariéra. Měl dále velké pochopení pro bratry a sestry, kteří se k nám přestěhovali po válce a tvořili výrazné, obětavé sbory nebo výrazné menšiny. On sám se totiž v Zelowě, a to 26. července 1921, narodil. Čest jeho památce!