Čtení: 2 K 11,16–33
Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil? Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí!
2. Korintským 11,29–30
Není žádné tajemství, že jsou v bibli svědectví značně různorodá, různých žánrů a zaměření, ačkoli vždy mají být svědectvím o téže víře v jednoho Boha. Není tajemství, že k nejstarším svědectvím z druhé části bible, z Nového zákona, patří dopisy apoštola Pavla do několika sborů a že se v těch dopisech objeví mnohé z toho, co vztahy mezi sbory a Pavlem napínalo málem až k prasknutí – zrovna korintský sbor je toho ukázkovým příkladem. Nikdo už dnes neví, kolik dopisů vlastně Pavel do Korintu napsal; není to ani důležité. Víme jen, že to, co máme v Novém zákoně k dispozici, je výseč z apoštolské korespondence, a to, co jsme četli dnes, je ukázka z této výseče – ukázka, která se zabývá jedním z mnoha problémů a ukazuje samotného Pavla v trochu nezvyklém světle.
Při bohoslužbách není dost času, abychom četli příliš dlouhé úryvky z bible, a přitom zrovna v dnešním případě by si to zasloužily hned čtyři kapitoly, které tvoří jeden celek. Nevadí, tak tedy jen shrňme, co asi tak víme:
V průběhu Pavlovy nepřítomnosti se v Korintu objevili jiní apoštolé. Kdo? Těžko říci, prostě někdo jiný. Veřejně Pavla napadli (co na tom, že tam nebyl) a zpochybnili jeho službu – tvrdili, že k ní vůbec není oprávněn. (Není tak těžké uhodnout, kdo podle nich k apoštolské službě oprávnění měl – přece oni sami; tak to říká každý podobný věrozvěst.) Důsledky jejich misionaření ve sboru se dají odhadnout velice snadno: on byl korintský sbor dost křehký i bez nich, a teď, pod vlivem jejich učení, bezprostředně hrozí roztržení na dvě části. Co teď – pro Pavla, nebo proti němu? Krize je tu.
Pavel se ve zmíněných čtyřech kapitolách brání vzneseným obviněním a činí to zvláštním způsobem: ironicky. Že je blázen? Proč ne, bude tedy mluvit jako blázen, však ono se uvidí, kde je pravda. V jeho dopisech jsou místa, kdy mluví ve jménu Páně, místa jiná, kdy mluví ne podle Pána, nýbrž podle sebe, a konečně tady hovoří ne ve jménu Páně, nýbrž jako z nerozumu.
Tak se tedy zaposlouchejme: Sbor se láme vpůli, trhán na dva kusy stranami jednoho apoštola proti apoštolům jiným (jak se v tom mají korintští vyznat, kdo je kdo?), a teď pošta přinesla Pavlův dopis. Otevřeli ho a čtou řeč z nerozumu.
„Oni“ se holedbají svým původem? Výborně, tím mi jen nahrávají, vždyť jsou-li oni Hebrejové (tak byl Boží lid zván na samém počátku), já rovněž! Jsou to Izraelité (tj. ti, kdo vidí Boha jako Jákob–Izrael)? Ale já také! Jsou potomky Abrahamovými (= obřezaní)? To jsem já taky. Služebníci Kristovi? Já přece také – a mnohem víc než oni. (To, co následuje, se podobá hovorům typu „To nic není, to já…“) Oni pro Krista dokonce trpěli? To nic není, víte, co jsem zkusil já? Víc jsem se namáhal, víckrát jsem ztroskotal s lodí, úděl trosečníka na širém moři jsem si zkusil…
Pavlovi protivníci dostávají v dopise jméno veleapoštolové nebo superapoštolové; ale kam se na něj hrabou, na něj, který tolik zkusil, dokonce i kousek hodný supermanů z akčních filmů: to když policie obklíčila město a uzavřela hradby a on se dostal ven a unikl jen díky tomu, že ho spustili v koši na provaze z hradeb dolů…
Ve slovní přestřelce se superapoštoly používá Pavel prazvláštní zbraně. Postupuje přesně podle řečnických pravidel (která velí vzít vážně, co druhý pověděl, a trumfnout ho něčím silnějším, ovšem dát si pozor, abych neodhalil nějaké slabé místečko) – přesně tak Pavel postupuje, jenže pravidla otočil vzhůru nohama a chlubí se tím, co obvykle lidé skrývají, a skrývá to, čím se obvykle vychloubají. Nevypráví, kolik sborů založil, kolik lidí oslovil, jak sbory rostou a evangelium se šíří atd., nic podobného; naopak, jako „superman naruby“ líčí, kolikrát mu kde namlátili, kolikrát neuspěl, kolikrát ho hnali, kolikrát málem nepřežil.
Jak zvláštní je výsledný dojem z jeho řádků! Jen ten pořádně slouží, kdo pořádně trpí – tak tomu máme rozumět? Anebo dokonce: jen ten je pořádný křesťan, kdo pořádně trpí?
Takovýto závěr moc pravděpodobně nevypadá. Vyhledávat utrpení, těšit se z něj a chlubit se jím, to přece není nic výlučně křesťanského; je to spíš trochu zvrácená odchylka od chování, které se mezi lidmi považuje za normální. A Pavel se tu slabostmi a utrpením chlubí jen proto, aby ukázal, že chlubí-li se něčím superapoštolové a supermisionáři, on má v zásobě daleko silnější argumenty tohoto kalibru, který oni zvolili, to za prvé. A za druhé aby ukázal, že je celá jejich argumentace poněkud směšná, ale žel i nebezpečná. A u toho se na chvíli zastavme.
Superapoštolové a supermisionáři, kteří přicházejí mezi nevěřící a ještě častěji mezi křesťany různých církví, mívají velice často potřebu své spolupracovníky v Kristu shodit, trumfnout; prokázat, že mají za sebou cosi, čemu se obvykle říkává zásluhy a za co se stavějí pomníky. A to proto, aby získali posluchače na svou stranu. Stalo se cosi podobného i tehdy v Korintu. Cesty jsou k tomu různé, nejúčinnější bývá ohromit přítomné něčím velkolepým, nevídaným, nebo aspoň umenšit vliv těch, kdo tu pracovali přede mnou. Téměř pravidelně se stává, že v jejich řeči schází životní rizika, která k následování Krista mohou náležet (taková misie se pak odbývá v líčení štěstí, zdraví a požehnání, protože tak je to pro lidi přitažlivější). Duchovní výšiny v životě těch, kdo nám zvěstují – jak pěkně to zní; jen zbývá ještě dodat, že se na nich nedá nic stavět a že duchovní výšiny každého z lidí jsou víc než vratké. A to superapoštolové nepověděli, spokojili se s tím, že zkusili odstrčit Pavla z již existujícího sboru. Nejenže sbor rozdělili (to bývá častý důsledek podobné činnosti), ale ještě jej pletou a zavádějí (a to je ještě častější: o bolesti a trápení nemluvit, jako by k víře nepatřily – jistěže tím způsobíme těm, kdo bolest mají, ještě větší trápení než měli dosud, ale proč by to superapoštoly mělo zajímat?).
Závažnější než záliby supermisionářů je však otázka, kterou tu Pavel načal jakoby mezi řečí. Utrpení v životě a Bůh lásky, jak to jde dohromady? Odpověď je tu neúplná, ale není laciná. Bohu patří celý život, se vším všudy; proto patří i ke službě apoštola celý lidský život se vším všudy, utrpení nevyjímaje. Rozhodně to není tak, že by Bůh zajišťoval jen štěstí, zdraví, dlouhá léta a vše ostatní že by mělo být znamením odloučení od Boha, ne-li zavržení. Rozhodně ne, vždyť samotná víra v Krista roste z události, kterou lze bez nadsázky nazvat Božím utrpením a bolestí. Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním?, ptá se Pavel. Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí. Je-li s tím, kdo je sláb či v pokušení, Bůh – proč bych s ním neměl být i já? A kdo se chce přiblížit Kristu, nechť si dobře promyslí (než začne hromadit zásluhy), kde ho najde: evangelium hovoří na konci o kříži, a ne omylem.
Dnešní doba žije myšlenkou pokroku, nezná už záhady, ale jen „problémy“, které dřív či později vyřeší, a chová si k tomu armády specialistů. Jaké místo tu zbývá křesťanům? Co vlastně mají říkat, když dnešní společnost žádá rychlé a hotové odpovědi? Co mají dělat, když je kolem nich tolik „majitelů pravdy“, kteří dokážou oslnit celé zástupy?
Není takový problém stát se imitací veleapoštolů, zvlášť když to bývá tak úspěšné; jako je v politice občas poptávka po vládci tvrdé a pevné ruky, je i v oblasti náboženské často poptávka po něčem lákavějším, než je bezbranný Pán světa, ukřižovaný Kristus. Ale touhle cestou opravdu nemůžeme.
Není cílem, abychom vystoupili ze sebe a přiblížili se Bohu; je to naopak, Bůh přišel mezi nás a přišel ve slabosti. Pro dramatické momenty, které život přináší, je to ovšem naděje, jaká nemá obdoby: než se Bohu vzdálit rádoby výšinami, které nemají dlouhého trvání, to se raději chlubit slabostí, která má velikou výhodu: Bůh o ní ví – ten Bůh, který přišel mezi nás a je s námi. Amen