Převrat písemného záznamu
Co se stane, když promluva přejde z úst do pera a stane se písmem? Na první pohled se zdá, že nic zvláštního. Zapsáním se přece událost zafixuje a uchrání se tak před zánikem či zapomenutím. Ve skutečnosti však přechod mluvené řeči v písemnou promluvu je převrat, který zasahuje všechny vlastnosti promluvy jakožto události. Zapsáním se totiž text stává nezávislým na úmyslu, intenci autora, a to, co text znamená, nijak nutně nekoinciduje s autorovým záměrem. Ve školách jsme často slýchali otázku: „Co tím chtěl básník říci?“ A to je právě otázka naprosto zavádějící a zbytečná, která nám přístup do světa textu a do světa jakékoli tvorby může jen zablokovat. Nemáme před sebou básníka, abychom se ho zeptali: „Co jste tím chtěl říci?“ Máme před sebou jeho text. Právě tak nemáme před sebou Ježíše Nazaretského, abychom se mohli zeptat, co tím kterým výrokem chtěl říci. Máme před sebou biblický text a otázka zní, co text říká a jak my mu porozumíme.
Porozumět genialitě autora?
Pozor: Tady nejde o pokus zakladatele onoho umění vykládat texty, které bylo znovuobjeveno koncem osmnáctého století německým filosofem Schleiermacherem, který ovšem byl ještě poplatný romantickému pojetí. Podle něho totiž v geniálních jedincích nevědomě pracuje tvůrčí duch, který přichází jaksi odjinud, zvnějšku, a kdo chce porozumět dílu toho kterého autora, musí zkusit porozumět autorovi stejně dobře, ne-li lépe než on rozuměl sám sobě.
U Schleiermachera a v romantickém pojetí hermeneutiky jde právě o to – porozumět autorovi. Jsme dnes dál a víme, že porozumění, o které nám jde, není porozumění autorovi, ale jeho dílu, jeho textu. Text totiž způsobil, že význam, který je nám dostupný, a význam mentální, psychologický (jak to autor myslel) – který je nám nedostupný, protože se autora nemůžeme zeptat – nemívají tentýž osud. Mezi záměrem autora a mezi tím, co říká text, je určitá vzdálenost, odstup – až se toho někteří myslitelé děsí a mluví dokonce o odcizení. Tak Gadamer hovoří o „Verfremdung“ mezi autorem a dílem jako o něčem nežádoucím, jako o ošklivé věci, která se v našem světě neustále děje a jednota mezi autorem a jeho dílem se neustále rozpadá. Ricoeur to vidí jinak: Odstup mezi autorem a dílem není nelibým, nežádoucím rozpadem jednoty, nýbrž je šancí pro věc textu, pro to, oč v textu jde, aby se text vymezil ze skořápky autorových úmyslů.
Díky písmu je svět autora narušen a začíná se budovat samostatný svět textu, který má kromě jiných výhod tu výhodu, že autora přežívá. Ale nejenom psychologické okolnosti ztrácejí svou platnost, ale také z okolností sociologických se text vyklubává ven tím, jak se nabízí ke čtení v různých sociokulturních kontextech. Čteme třeba Starý zákon, čteme spisy, které vznikly někde mezi nomády, a vida: čteme, protože cítíme, že se nás to týká.
Rekonstruovat původní kontext?
Velice pozoruhodným úkazem v oblasti biblického výkladu a vůbec hermeneutiky byla u nás skupina, které se říkalo „daňkovci“, podle učitele Slavomila Daňka, předválečného evangelického starozákoníka. Pokud se poněkud esoterickým teoriím této skupiny dá rozumět (myslím, že u profesora Miloše Biče to docela jde, protože je přímočařejší a jednodušší, než byl jeho učitel Daněk), spočívá v podstatě jejich přístup k biblickému textu v tom, že seškrabují z biblických textů vrstvu pozdějších výkladů či kamufláží nebo prostě nedorozumění, k nimž došlo nejenom při opisech biblických textů, ale už při písemném zachycení předtím jenom ústně tradovaných látek. Mravenčí prací jazykových rozborů a etymologií lze pak rekonstruovat původní kontext a text do něj zpětně zasadit. Podle „daňkovců“ ten původní, prapůvodní kontext starozákonních textů byl vždy náboženský. A když čteme v bibli o nějakém poli, tak si prý máme být jisti, že to je určitě nějaké pole obětní; kde je nějaký spor a nějaká válka, tak je to jen do historických příběhů oděný svár dvou náboženství; prorok Ámos nebyl žádný pastýř a skoták, nýbrž drobopravec neboli věštec; když se v bibli najde nějaká prostitutka, tak je to určitě kněžka. Zkrátka, exegeze spočívá v tom, zasadit text do nějakého staršího, původnějšího kontextu, rekonstituovat jeho původnější Sitz im Leben. Velice patrný je tento přístup v komentářích onoho mnohadílného ekumenického překladu, kde profesor Bič většinou prosadil svůj přístup.
Nezdá se mi – na základě toho, co jsem pochopil a za co vděčím Ricoeurovi – že by toto zpětné zasazování do nějakého hypotetického, rekonstruovaného kontextu bylo cestou k žádoucímu porozumění.
Co s tím?
Text je tu přece proto, aby se ze své souvislosti vymanil, aby se dekontextualizoval a nechal se reaktualizovat v nové souvislosti, v nové situaci a v novém kontextu. To se právě děje aktem čtení neboli aktem výkladu. Emancipace vůči autorovi textu má svou paralelu v emancipaci toho, kdo je příjemcem textu. Na rozdíl od situace dialogu, která vzniká, když někdo k někomu mluví, písemná promluva si probouzí publikum velice široké a dokonce virtuálně neomezené. Je jím vlastně každý, kdo umí číst a komu se text dostane do ruky. Plyne z toho jasně, že vztah mezi psaním a čtením je něco docela jiného než vztah mezi mluvením a posloucháním. Autonomie textu tak přináší významný hermeneutický důsledek: Vzdalování textu od autora, promluvy od řečníka, není nějaký metodologický trik, něco přidaného a na věci parazitujícího. Patří k fenoménu textu jako takovému. Odcizení není jenom něco, co porozumění musí přemoci, překonat a zrušit, nýbrž odstup mezi autorem a textem je právě to, co umožňuje porozumění čtenáře.
Jde tu tedy o jiný vztah než by chtěla tradice romantická. Připomeňme znovu, že u Schleiermachera stojí – jak on to nazývá – objektivní neboli negativní interpretace (která je vlastně totožná s gramatickým rozborem textu) proti interpretaci pozitivní, která znamená vpravení se do subjektivity toho, kdo promlouvá. A tyto dvě interpretace spolu nemohou koexistovat. Romantická hermeneutika tedy akcentovala genialitu. Postavit se této genialitě na roveň, stát se jejím současníkem, je úkol hermeneutiky.
Pro nás je ovšem tato cesta už zarubaná. Ale co s tím? Když se tedy zříkáme marného úsilí uchopit autorovu duši (při čtení bible to znamená zříci se pokusů nějak rekonstruovat, jak to vlastně ten apoštol myslel a jak to myslel Ježíš; máme text a nemáme žádnou možnost nějakých domněnek), znamená to, že nám pak nezbývá nic než pouze rekonstruovat formální strukturu díla? Jestlipak to znamená, že když se nemůžeme stát současníky apoštola Pavla a evangelistů, natož proroků, že tedy nemusíme bibli číst a že ji tedy raději přenecháme universitním specialistům na pitvání struktury textu?
Odhalit svět textu
Nuže: Úkol hermeneuta, kterým je každý čtenář Písma, vede úplně jinam, než úžinou mezi Scyllou souznění s genialitou pisatele a Charybdou strukturálního rozboru. Úkolem hermeneuta je vyslovit a nejprve odhalit svět textu. To znamená: V každé výpovědi – jak připomíná Frege – lze rozlišit Sinn a Bedeutung, smysl a význam, smysl a referenci. Reference je to, k čemu text nebo vlastně každá výpověď odkazuje. Smysl výpovědi je ideální objekt, ke kterému se tato výpověď vztahuje a tento smysl je každé rozpravě imanentní. Ale její reference, její význam, tj. pravdivostní hodnota, dává najevo nárok postihnout skutečnost. Promluva tedy míří na věci a vyjadřuje svět.
Co se stane s onou referencí, když se promluva promění v psaný text? V mluvené řeči je reference opřena o ostenzivní funkci promluvy, tj. o možnost ukázat na věc, o níž se vede řeč, nebo alespoň ji situovat do stejné časoprostorové sítě, kterou sdílejí i posluchači. Vposledu „zde a nyní“ určené situací promluvy nabízejí konečný význam každé promluvě. S písmem se věc zaplétá a komplikuje. Neboť není pro pisatele a čtenáře jedné a téže situace. A také tu schází možnost ukázat. Když Ježíš psal prstem do písku, tak tím ukazoval něco, co nemohl vyjádřit slovy a co my už nevidíme. A zrušení oné demonstrativnosti významu umožňuje to, co nazýváme literaturou, kde každý odkaz na skutečnost může být zrušen a popřen. Však je také rolí moderní literatury bořit, destruovat – to platí nejenom o literatuře fikce, o povídce, románu, novele, divadelní hře, to platí i o poezii, kde jazyk jako by se vyčerpával v oslavě sebe sama a rezignoval na odkazující funkci běžné řeči. Jenže, jak říká Ricoeur, nikdy není promluvy tak fiktivní, aby se nepotkávala se skutečností. Ale se skutečností na jiné rovině, základnější a hlubší, než je schopna zachytit promluva popisná, konstatující, ukazující, naučná, než je schopna zachytit normální mluva. Zrušení prvoplánového významu, které provedla třeba fikce nebo poezie – a třeba i Janova kniha Zjevení – je nutnou podmínkou, aby se osvobodil význam druhoplánový, který postihuje svět ne na rovině manipulovatelných předmětů, ale na rovině, kterou nazval Husserl Lebenswelt, v Patočkově převodu „přirozený svět“.
Prosloveno v Křesťanské akademii, Karlovy Vary 1994; krácení a mezititulky Protestant 1995, dokončení příště.