Studenti vysokých škol jsou tradičně tou radikálnější společenskou skupinou, která je citlivá na nedostatky společenského řádu, staví se k němu kriticky a často je také nositelkou změn. Akademická půda hraje v tomto procesu roli svobodného prostoru pro diskusi a zkoumání širších společenských souvislostí.
Čeští vysokoškoláci se v posledních letech zdají být výjimkou z tohoto pravidla. Bylo by nespravedlivé je označit za úplně pasivní, u svých vrstevníků a spolužáků sleduji například vysokou míru aktivity v neziskovém sektoru. Jejich postoj ke společnosti je však do značné míry apolitický. Předmět studijního zájmu se snaží od politiky oddělovat. V posledních volbách pak studenti podpořili v hojné míře nejkonzervativnější politickou stranu. Studenti se svého potenciálu stát se motorem skutečných společenských změn velmi lehko vzdali.
Události posledních měsíců přinesly v atmosféře na vysokých školách znatelný pohyb. Impulsem pro to byla Dobešova vysokoškolská reforma; ta zvedla vlnu protestů, ve které hrál ústřední roli tzv. Týden neklidu. Ten proběhl ve dnech 27. 2. až 2. 3. v Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Liberci, Olomouci, Plzni a Praze. Akce měla za úkol zvýšit informovanost veřejnosti i samotných studentů a dát vládě a ministerstvu najevo jasně odmítavé stanovisko k navrhovaným zákonům. Program se skládal z diskusí, přednášek, promítání filmů a happeningů. Dvěma hlavními akcemi byly Noc univerzit a protestní pochody. Noc univerzit měla za úkol především pozitivní formou seznámit veřejnost s akademickou půdou, na školách se odehrávaly přednášky odborníků ze všech možných oborů. Protestní pochod měl být zase jasným projevem nesouhlasu adresovaným ministerstvu a vládě. Noc univerzit v Praze zaznamenala úspěch, posluchárny byly většinou plné. Protestní pochod v Praze byl největší studentskou demonstrací od roku 1989, účast je odhadována na sedm až deset tisíc lidí. V Brně den před tím pochodovalo šest tisíc studentů a učitelů. V dalších univerzitních městech probíhaly demonstrace čítající stovky účastníků.
Akademická obec Evangelické teologické fakulty schválila prohlášení, ve kterém odmítla navrhovanou reformu, přihlásila se k postoji Univerzity Karlovy a vyzvala studenty, učitele i veřejnost k účasti na akcích spojených s týdnem neklidu. Na budovu fakulty byl vyvěšen transparent s nápisem VZDĚLÁNÍ NENÍ BYZNYS a ze studentské iniciativy vzniklo video, které předkládá veřejnosti postoj fakulty k reformě. Jak prohlášení, tak odkaz na video lze nalézt na oficiálních webových stránkách ETF, www.etf.cuni.cz.
V záplavě přednášek a diskuzí, které proběhly v rámci Týdne neklidu, mě zaujala středeční panelová diskuse na pedagogické fakultě. Naprosto profesionálně a korektně vedená diskuse, ve které dostala prostor všechna nejdůležitější témata týkající se vysokého školství, je ke zhlédnutí na www.zasvobodnevysokeskoly.cz .
Týden neklidu měl v mých očích dva hlavní cíle. Prvním z nich bylo zabránit schválení obou věcných záměrů zákonů, které navrhlo ministerstvo školství. Zda se to podaří či nikoliv, závisí na mnoha dalších vlivech. Ministr Dobeš každopádně zůstal neoblomný a jasně se za něj postavil i premiér Nečas. Je však stále pravděpodobnější, že ke schválení zákonů nedojde, a to z toho důvodu, že se to prostě nestihne.
Druhým cílem bylo vyvolat v posluchárnách, na chodbách, ve školních bufetech i v myslích studentů produktivní neklid, který rozhýbe jejich apatii k politickým tématům. Studenti získali zkušenost, že je možné diskutovat o politice na úrovni, že je možné se k věcem vyjadřovat a že je možné vyvolat ve společnosti reakci. Názory zastoupené ve studentském hnutí byly přitom velmi pestré. Radikálně levicové, které viděly v událostech potenciál pro takřka revoluční hnutí, umírněně levicové, které chtěly spojit odpor k reformě s odporem vůči dalším vládním reformám, legitimizovaným stejnou neoliberální argumentací, ale silně zazněly i hlasy, které by si přály reformu vysokých škol podobného střihu, avšak kvalitně technicky vypracovanou. Důležitější než konkrétní názory byla však zkušenost, že vzdělání a kritické myšlení není jen ryze soukromou záležitostí, ale hodnotou, která sebou přináší i možnost kriticky pojmenovat i společensko-politické dění. Jsem přesvědčen, že zde jde o víc než jen o zájmy studentů a učitelů, i když ani to není málo. Celospolečenská diskuse o politických tématech obsahuje spoustu mýtů, prázdných slov a zjednodušení. Z této situace nemůžeme vinit politiky, ti mají za úkol prosazovat politické cíle a používají k tomu slova, která jsou zrovna po ruce. Kdo jiný by měl dodávat společnosti odpovídající pojmy než rodící se intelektuálové? Můžeme jen doufat, že se studentům tato zkušenost zalíbila a jen tak toho nenechají.