tvrdí nadějně titulek i celý rozhovor s Tomášem Halíkem v Nedělních Lidových novinách. Že však v některých případech jde spíš o zbožné přání, ukazuje hned následující článek, který bez ohledu na realitu současné diskuse a výsledky historického zkoumání pěstuje pověry tak slaďounce, že realistům zřejmě nakonec nezbyde než Lidové noviny odhlásit.
Reportáž Pavla Vondráčka z polského Skočova, rodiště Jana Sarkandra, velmi přejně podporuje neuvěřitelnou tezi, že Sarkander nerozděluje, ale spojuje, dokonce vytváří most mezi věřícími různých vyznání. Sarkander je v tomto článku nezpochybněn jako nezlomný strážce zpovědního tajemství, podle slov skočovského faráře se Sarkander za něj přimluvil, aby byl uzdraven ze smrtelné choroby, chovanci místního ústavu pro duševně postižené se každý den chodí modlit k Sarkandrovu obrazu. Katovický biskup tvrdí, že nikdo nechce vyvolávat zlé duchy minulosti a že v době Jana ze Skočova vznikl styl života, v němž byla ctnost zaměnitelná s nenávistí, kdy se ničil druhý prostě proto, aby sám nebyl zničen. Evangelíci jsou pochopitelně zváni, aby si Sarkandra vážili a přispěli tak k ekumenismu. Jediná otázka, kterou si článek klade, zní: Bude Sarkander slavnější než Jan Nepomucký?
Naštěstí nejen pro Tomáše Halíka, ale pro nás všechny, realitu vidí i někteří katolíci: Kanonizace Sarkandra – a to musí být katolickým duchovním i laikům jasné – vzájemným vztahům mezi katolíky a evangelíky neprospěje. Osobně, jako katolík, ji považuji za urážku evangelíků i za urážku snah o křesťanský ekumenismus (Robert Krumphanzl, MF Dnes).
Š.