1. čtení: Mk 4,10–12
text: Mk 4,35–41
Téhož dne večer jim řekl: Přeplavme se na druhou stranu! Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: Mistře, tobě je jedno, že zahyneme? Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: Zmlkni, utiš se! I ustal vítr a bylo veliké ticho. Ježíš jim řekl: Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru? Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?
Příběh o utišení bouře na moři tvoří závěr kapitoly, ve které jsou zachycena známá Ježíšova podobenství, ilustrující působení Božího království v tomto světě. Bez podobenství Ježíš k učedníkům nemluvil, aby jim tak lépe přiblížil svou zvěst a své poslání. Chápou však učedníci, a vůbec všichni posluchači, co jim Ježíš říká? Anebo je jim to hádankou, podobně jako těm lidem, kteří přicházejí k Ježíšovi jako k zázračnému kazateli a divotvorci? Ježíš se obrací ke svým učedníkům jako k těm, kterým je dáno znát tajemství jeho zvěsti. Zprvu však nic nenasvědčuje tomu, že by rozuměli, a jako by zůstali před ním stát plni úžasu, ale i otázek, jako všichni ostatní. Učedníci nevypadají, že by se moc odlišovali od těch „zvnějšku“, kteří jsou v textu 1. čtení charakterizováni jako ti, co hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali… Ani učedníci nechápou hned. Jejich oči a uši se otevírají až v závěru kapitoly, kde čteme o utišení bouře na moři. Je to oddíl, který nelze zařadit mezi ostatní podobenství, avšak je s nimi organicky spjat. Představuje pro nás – čtenáře a posluchače – jakýsi klíč, který nám dává nově a lépe pohlédnout na předcházející podobenství, a tak jim hlouběji porozumět.
Naše dva texty, které jsme četli jako 1. čtení a text kázání, jsou zarámovány dvěma otázkami učedníků. Právě ony jsou tím, co stojí v pozadí novému slyšení a porozumění Božímu slovu.
Oddíl 1. čtení začíná otázkou učedníků, co znamenají podobenství? Učedníci ještě sami nechápou. Jejich reakce se nám zdá poněkud zvláštní, když ono podobenství o rozsévači je vcelku průhledné a názorné, že je můžeme vyprávět i dětem. Ježíš také tuto formu vyprávění volí záměrně, aby onu pro mnohé novou zvěst vyjádřil srozumitelným a plastickým způsobem, a tak to nové a jedinečné ilustroval na pozadí známé situace ze všedního života. Ježíš přichází se svou zvěstí ke všem… A přesto pokládají učedníci otázku: co znamenají tato podobenství?
Pokládají otázku, neboť ne vše je jim jasné, ne všemu rozumějí. Anebo také proto, že slova, která slyší z Ježíšových úst, nepřijímají jako samozřejmá. Ona se ta podobenství docela pěkně poslouchají, a většinou je jasné, oč jde. Avšak učedníci touto svou otázkou poukazují, ať vědomě či možná i nevědomky, na křehkost a snadnou zranitelnost Slova, jež lze lehce zmanipulovat a využít (či zneužít) ve vlastní prospěch. Tuto otázku si smíme i my osvojit a vyslovit, abychom se nestali pouhými konzumenty, pasivními příjemci Slova evangelia, kteří mají za to, že se ho plně zmocnili, že ho mají k dispozici a nechápou, že oni sami se mají dát k dispozici jemu. Je to postoj snad naplněný oddaností a důvěrou v Boha, ale nepřipouštějící si žádnou pochybnost, žádné otázky, které by mohly tak či onak narušit šablonu našeho uvažování a slyšení Božího slova. Je to postoj do určité míry důsledný, avšak nevytváří možnost zpětného pohledu ze strany evangelia na sebe jako na jeho příjemce, zapomínaje na to, že Slovo samo vydá úrodu jen tehdy, když dopadne na úrodnou půdu. Bůh k nám promlouvá svou řečí, jež není vyslovena jen tak do větru, nýbrž je zaměřena na každého z nás a očekává naši reakci; jen tím, že toto Slovo slyšíme a přijímáme, dokážeme mu plně rozumět a též pochopíme naši vlastní situaci, jež je jím osvětlena. Ona otázka učedníků je již první reakcí na vyřčené Boží slovo, a byť ještě neznamená plné pochopení toho, co Ježíš svým učedníkům říká, představuje důležitý předpoklad pro jeho porozumění. Ježíšovo slovo již není učedníkům pouhou hádankou, není to však ani nic samozřejmého, jako to, co slyší neustále kolem sebe. Je to slovo, které jim otevírá oči a pomáhá jim vidět sebe vedle Ježíše takové, jací opravdu jsou. Už nejsou jako stádo, které hledí a hledí, ale nevidí, poslouchá a poslouchá, ale nechápe.
Téhož dne večer, kdy učedníci rozmlouvali s Ježíšem, vydávají se spolu na moře, aby se dostali na druhý břeh. Zde se dostáváme k oddílu, jenž je těsně spjat s předchozími podobenstvími, avšak hovoří již o něčem jiném. Už to není „pouhý“ Ježíšův výklad. Kulisy děje se radikálně mění, a na místo poklidného břehu se učedníci spolu s Ježíšem dostávají na rozbouřené moře, jež hrozí, že je smete z paluby. Teď se učedníci dostali do situace, kdy najednou citelně zakoušejí ztrátu pevné půdy pod nohama, a dokonce i ztrátu svého učitele, jenž spí někde vzadu na lodi. Jsou odkázáni sami na sebe, ještě navíc uprostřed mořského živlu, jenž byl pokládán za sídlo nečistých sil. Je to změna jak náhlá, tak nečekaná. Učedníci jsou zmateni; po klidném akademickém vyučování najednou taková smršť. Co jim z oněch Ježíšových slov nakonec zbylo? Nic, neboť se naučili přijímat jeho slova určená pro všední, neměnný život, jako určitou konvenci, podle které je užitečné žít; nepomysleli však na takovou situaci, jež dosavadní způsob života trhá na kusy a zcela mění perspektivu pobytu na světě. Nikdo z nás není proti takovým změnám imunní, a snad každý by mohl vyprávět o nějakém přelomu – ať v celé společnosti, v rodině nebo v osobním životě – který nějakým způsobem přehodil výhybky jeho dosavadního života a postavil jej do zcela nové situace. V takových chvílích si člověk připadá, jako by jeho všechny dosavadní zkušenosti byly k ničemu, a on musí začínat od nuly, znovu. Takovou situaci znají zvláště lidé po těžkém úrazu, ale i ti, kteří ztratili někoho ze svých nejbližších, nebo ti, kteří po změnách ve svých životech či v celé společnosti hledají nové uplatnění a s ním i nový smysl života.
Tohoto úskalí se dotýká náš příběh o utišení bouře. Učedníci na rozkymácené lodi jsou bezradní a proto se odhodlali vzbudit Ježíše. Mistře, tobě je jedno, že zahyneme? Jako by zapomněli, co ještě před chvílí slyšeli z Ježíšových úst o moci a působení Božího království. O té nové skutečnosti, která tu je a působí zcela nezávisle na lidské vůli, síle či strachu, vytvářející a neustále udržující kontinuitu smyslu a významu Božího slova, té poslední naděje každého z nás. V této chvíli byli učedníci zaslepeni strachem, a tu – jak se zdálo – získaly navrch ony nečisté síly moře.
Moře však dlouho neburácí, neboť ty síly, které v něm dávají o sobě vědět, umlkají tváří v tvář Ježíši a jeho slovu. Ony, ještě dřív než učedníci, poznávají, že jejich síla a moc je pouze dočasná a vedle Božího slova ztrácejí jakýkoliv vliv. Učedníky pojala veliká bázeň a strach, neboť poznali svou velikou nevíru; a až tento veliký otřes jim otevřel oči pro Toho, který s nimi byl stále, skrytý na zádi lodi. A zde, na konci našeho příběhu, slyšíme další otázku, kterou učedníci vyslovují při setkání s Ježíšovým slovem a jeho mocí: Kdo to jen je, že ho poslouchají i vítr i moře? Pozornost učedníků už je soustředěna na toho jednoho, na Ježíšovu osobu, která jim přináší tu novou zvěst, již neruší žádné výkyvy lidských dějin či lidské mysli, a ve které poznávají zakotvenost své víry. A pouze ve víře se jim odkrývá tajemství Ježíšových podobenství jako slov o stále platné moci a výzvě. Amen
Ordinační kázání, 4. 12. 1994, Praha-Vinohrady