Sarkanderovská diskuse nabírá na obrátkách. Typicky ostře zhodnotil situaci v LN Jan Dus, odpovědí mu byla méně věcná, o to však nábožnější řeč Františka Schildbergera. Karel Steigerwald vyřešil problém po svém: katolíci nechť postaví sochu svatořečenému na jednom konci náměstí, evangelíci zlopověstnému na konci druhém – a hlavně ať s tím dají pokoj. V redakci máme dopis Jana Krejčího z Plzně, který Steigerwaldovi doporučuje, aby LN otiskly vedle sebe fakta o Sarkanderovi uváděná oběma stranami a čtenář nechť si udělá úsudek sám, zda je tento člověk svatý a následování hodný. Zájemce upozorňujeme na vynikající články historika Víta Vlnase v časopisech Respekt 18/94 (Protestant 5/94) a Dějiny a současnost 6/94.
Článek v Respektu (52/94) o filmu, v němž se kaje bývalý agent StB páter Alois Kánský, ukazuje nemilosrdně, že veřejnost rozumí biblickému pojmu pokání lépe než tušíme: „Nejde o to odsuzovat Kánského, že spolupracoval, je to věc jeho svědomí a jen on může vědět, nakolik je vinen. Kněz je stejně hříšný člověk jako každý jiný. Smutné ovšem je, že Kánský svým vystupováním nechtěně a bez toho, aniž by to po něm veřejnost požadovala, přesvědčil o jediném: že osou jeho života je on sám, a nikoli Ježíš. Církev to má s bývalými agenty ve svých řadách těžké. K lustracím a nějakým důsažnějším opatřením není ochotna ani schopna se uchýlit. A sázet na individuální pokání – jak ukazuje případ Kánského – nemusí být vždy ku prospěchu věci.“