(proslovené na synodním zastupitelstvu 16. 4. 1994)
I vzal Samuel jeden kámen a položil jej mezi Mispu a Šén. Dal mu jméno Eben-Ezer (to je Kámen pomoci) a prohlásil: Až potud nám Hospodin pomáhal.
1. Samuelova 7,2–17 (12)
Dvacet let to trvalo, než lid zatoužil po Hospodinu. Dvacet let od doby, co se vrátila do země truhla Hospodinova, znamení Boží přítomnosti. Dvacet let, než se znovu naučili slyšet Boha. Tento časový údaj ukazuje, v jaké mizérii musela být izraelská církev. Tedy: Obnova církve, to není mávnutí čarovným proutkem, ale trpělivá práce a trvá dlouho.
Ale z tohoto starozákonního vyprávění k nám přívětivě zní zvěst o tom, jak Samuel ve chvíli vítězství dal postavit pamětní kámen a nazval jej Eben-Ezer, tj. kámen pomoci, a připojil výklad: Až potud nám pomáhal Hospodin.
Bůh pomáhá a jak! Izrael byl právě uprostřed bohoslužby, když jej napadly pelištejské jednotky rychlého nasazení. Doslova v kostele. Izraelci jsou beze zbraní, jedinou zbraní je jim modlitba. Samuel přímo křičí k Bohu, a pak se stane něco svrchovaně zvláštního: Ale Hospodin onoho dne zahřměl mocným hlasem proti Pelištejcům, a tak je ochromil, že byli před Izraelem poraženi. A Izraelci už nedělají nic jiného, než že za nimi běží a dorážejí je. Jeden z oněch přímých zásahů Božích, které Izrael směl zažívat v rozhodujících okamžicích svých dějin. Tak pomáhal Hospodin. Dokázal víc, než na co stačil svými prosbami.
Dokázal – a dnes?
Jak to vypadá s naší vírou v Boha, který dokáže pomoci? Zasahuje Bůh do otázek církevně-politických, hospodářských, právních? Zasahuje do dějů tohoto světa?
Nechme tu otázku zatím otevřenou. Boží zásahy pomocí hromu zde nepředstavují tu vlastní a rozhodující pomoc pro Izrael. Božímu vítězství nad Pelištejci předchází jiné a důležitější vítězství, totiž vítězství nad Izraelem. A toto vítězství se odehrává daleko skromněji, bez hřmění z nebe. Přišel jeden člověk. Najednou zase v zemi káže Samuel. A to, co káže, je spíš prosté sdělení a návrh, který z Božího pověření předkládá církvi: Obraťte se celým srdcem k Hospodinu, odstraňte ze svého středu cizí bohy, služte jenom jemu. Pak vás vysvobodí z rukou Pelištejců. Samuel zde navrhuje církvi zachovávat 1. přikázání. Navzdory všemu, čím se Izrael provinil – odporné poměry v Šílo, skandál zneužití truhly Hospodinovy – znovu podává Hospodin svému lidu ruku a nabízí nový začátek. Má jen jednu podmínku: Chce, aby byl jediným Bohem Izraele.
Přistoupí církev na tento návrh? Hospodin tu míří na bolavé místo svého lidu. Tento lid byl Bohem vyvolen z ostatních národů, a přitom stále propadal nevěře a flirtu s cizími božstvy, potácivě kulhal na obě strany. Jsou zde jmenována nejvyhledávanější božstva té doby – Baalové a Aštarty, božstva života, plodnosti, moci a síly. Ženská i mužská (jak se bible zavděčuje feministkám). Božstva národů, které měly mocnou převahu nad Izraelem. Sebere Boží lid tolik síly, aby si vydobyl prostor svobody a vrátil se zpět k Hospodinu? Ne! Sílu k zachování věrnosti Boží lid nikdy neměl. Cizí bohové jsou silnější než lidé. Ale právě tu se odehrál, kolmo z nebe, proti všemu očekávání, ten jedinečný div. Větší než strašné hřmění proti Pelištejcům. Stalo se, že se církev navrátila k Hospodinu, vzdala se cizích bohů. Božímu vítězství nad Pelištejci předcházelo Boží vítězství nad cizími bohy a nad Izraelem. Izraelci tedy odstranili baaly a aštarty a sloužili jenom Hospodinu. Tak daleko šla Hospodinova pomoc, až k obratu církve. To je zázrak! Až potud nám pomáhal Hospodin.
Jaký byl asi kazatel, jehož slovo mělo takový vliv? Nezdá se, že by přitahoval svým zevnějškem, svou dovedností, šikovností, hromovým hlasem. Zdá se spíš, že to byl člověk zdrženlivý, až nenápadný. Ale jeho slovo se přesto probíjí k lidskému srdci. Samuelovo kázání působí tak, jak působí kázání, není-li jen lidským povídáním, ale slovem Hospodinovým. Izrael pod jeho vlivem poznává své viny a vyznává je. A tady nemůžeme než prosit: Dej, Bože, i našemu slovu průbojnost, aby měnilo lidská srdce, aby působilo proměnu.
A přece se o Samuelově kázání vyprávějí podivné věci. Samuel svolal lid do Mispy k jakémusi dni modliteb a pokání. To není dnes v církvi populární, mluvit o pokání, o vyznání vin. Před dvěma až třemi roky se nesměle o pokání mluvilo, ale zdá se, že vyježděné koleje jsou pro nás pohodlnější. V Mispě Izraelci slavili bohoslužbu a zpovídali se ze svých vin. A vedle toho se tu děje ještě něco, co ve Starém zákoně jinde nenajdeme: Čerpali vodu a vylévali ji před Hospodinem. Asi drastické znamení jejich naprostého odevzdání. Jako se voda rozlévá po zemi, tak se oni rozprostírají, „tečou“ před Hospodinem. V jejich srdcích byl led a teď přišlo tání. Jejich srdce se vylévají před Bohem, který je věrný a zachraňuje. Až potud pomáhá Hospodin.
Nepřehlédněme tu, čemu říká bible pomáhat. Jak to vypadá, když Hospodin pomáhá? Jak se to odehrává? Bůh dává svému lidu své Slovo. Pod vlivem Samuelova kázání Izrael poznává své viny, vyznává je, vyhazuje modly a sklání se před Hospodinem tak hluboko, jako když se rozleje voda na zem. Tak vypadá to, co tu bible nazývá pomocí Hospodinovou. My, žel, pomoc chápeme jinak. My se necháváme určovat našimi přáními, aby nás Bůh vysvobodil z toho, co nás trápí, kde nás tlačí bota. Vůbec se nám nechce před Hospodinem téct po zemi jako rozlitá voda. Spíš stříkat z hydrantu a lesknout se jako krůpěje vody ve slunci, to se nám líbí, a snad i duhu smontovat. Hospodin však většinou pomáhá jinak, než čekáme. Izraelci volají k Hospodinu, aby je vysvobodil z ruky Pelištejců. A Bůh pomáhá tak, že Izraelce vysvobozuje z rukou cizích bohů. Odstraňte ze svého středu cizí bohy! Odstranit bohy znamená hloubkovou operaci a k tomu bez narkózy. Tak někdy pomáhá Hospodin. Je to bolestivý děj – ta Boží pomoc. Zkratkou pověděno: od našeho sobectví, vychytralosti a mazanosti i náboženské, k otevřenosti a poslušnosti Bohu. To je bolestná transplantace. A navíc, zdá se, je to pak ještě horší. Když Izrael začal poznávat Boží pomoc, vyznávat své viny a ležel v Mispě před Hospodinem jako rozlitá voda, postavení Izraele se vnějšně nezlepšilo, ale zhoršilo. První výsledek dne modliteb a pokání v Mispě byl, že to zalarmovalo Pelištejce. Tito pohané mají ze změny u svých sousedů strach a snaží se jí zabránit dokonce násilím. Pro Izrael i pro Samuele se situace vyhrotí až na samu mez únosnosti. Modlíme se a místo, aby to bylo lehčí, je to těžší. Tak to vypadá, když Hospodin pomáhá. Samuel k Hospodinu křičí. Uvědomuje si, že hřích Izraele potřebuje smíření, proto obětuje neodstavené jehňátko, jako zápalnou oběť. A Hospodin odpouští, přijímá smíření skrze oběť beránka. A my nemůžeme jinak, než tu myslet na to, že Nový zákon nazývá Ježíše Beránkem, který nese hřích světa a který je nakonec obětován. Takto tvrdě a podivně vypadá Hospodinova pomoc. Až sem, až k oběti svého Syna na kříži, pomáhá nám Hospodin.
Až potud nám pomáhal Hospodin. To slovo obsahuje dík i napomenutí. Dík, protože Bůh odpouští a vysvobozuje. Ale kdo byl vysvobozen, není ještě u cíle. Luther pověděl: Kde staví Bůh chrám, tam staví hned ďábel kapličku. Proto Samuel od těch dnů až do konce života byl soudcem v Izraeli. Bděl nad tím, aby zase Izrael neupadl do recidivy svých vin, svého sloužení cizím bohům. Když jsou božstva poražena, pokoušejí se zase vrátit. Tu koná Samuel svůj úkol strážce. Rok co rok prochází zemí a káže. Připomíná lidu, kdo je jejich Pán, a že Boží panství jde až do všedních záležitostí, do našeho svědomí a rozhodování, jednání, až do našich postelí, ale i do hospodaření a politiky – až potud nám pomáhá Hospodin.
A ještě ke způsobu, jak Hospodin pomáhá. Pomáhá úplně a jednou provždy. To, co se dokonalo na Golgotě, Boží dílo v Ježíši, zvítězilo velikonočního rána. Ale člověk tuto Boží pomoc nemůže vlastnit, mít ji, disponovat s ní, udělat si zásoby této pomoci. Nemůže si nikdo, ani představitelé církve a její zástupci, pomoci nahrabat, přivlastnit si ji, aby už nebyl na Bohu závislý a mohl si rozhodovat po svém. Hospodin si vyhrazuje přidělování pomoci po určitých dávkách. Je to vždy pomoc na část cesty – tak to myslí Samuel, když říká: Až potud nám pomáhal Hospodin. Jsme voláni k tomu, abychom stavěli na tom, že ten, který dosud pomáhal, může a chce pomoci i zítra. Naše ustrašené srdce směřuje k tomu, abychom zajistili sebe i církev natrvalo, abychom to měli jisté. Ale Bůh dává pomoc ode dne ke dni, tak jako Izrael na poušti dostával příděl potravy ne do zásoby, ale doslova ze dne na den. Po této lidsky nezajištěné cestě máme jít. Avšak s tím, že Boží pomoc sahá až k velikonočnímu vítězství. Jít ve víře, že Hospodin nám bude na této cestě pomáhat až do úplného dokončení. Nové nebe a nová země, v nichž spravedlnost přebývá, je tím posledním, konečným cílem Boží pomoci. Amen