Příběh křtěnců

Číslo

William Roscoe Estep

(Radikálové evropské reformace), Bratrská jednota baptistů, Praha 1991.

Kdo je sektář, kacíř? Na otázku uslyšíme přiměřenou odpověď, když se odvážíme též zeptat – co je to establishment?, co je to státní církev?

Kněz Balthasar Hubmaier (jeden z nejpronikavějších křtěneckých myslitelů) roku 1524 píše: „Za kacíře je třeba pokládat ty, kdo věrolomně podkopávají Písmo svaté… Nejhoršími kacíři jsou inkvizitoři, kteří zcela proti učení a příkladu Kristovu odsuzují kacíře do plamenů, a tak ještě před časem žně vytrhují pšenici spolu s plevy.“ (s. 64)

Křtěnectví vzniká na počátku 16. století v německy mluvící oblasti Švýcarska – nejprve v součinnosti s curyšským reformátorem H. Zwinglim, po roce 1526 již samostatně. Humanisticky vzdělaným radikálům čtoucím Nový zákon v řečtině již překáželo v dalším rozvoji Zwingliho respektování vůle světské správy (městské rady) ve věcech reformy mše (s. 21). Své výtky vyslovují Zwinglimu na disputacích již od roku 1523. K „institučnímu“ zpečetění odklonu od oficiální církve dochází 21. 1. 1526, kdy se asi tucet mužů nechá pokřtít knězem Blaurockem, který byl pokřtěn ne-knězem, humanistickým učencem Konrádem Grebelem.

Reformační princip Sola scriptura svým specifickým hermeneutickým přístupem dotahují křtěnci k radikálním požadavkům. Jedním z nich je křest pouze dospělých, protože o křtu dětí se v Novém zákoně nic nedočteme.

Zcela jistě nás osloví jejich rozpoznání z Písma, že víra není assensus, ale fiducia (ne intelektuální přijetí, ale důvěra) (s. 126n). Pro fenomenology náboženství bude zajímavý popis bázně před Hospodinem, jak ji zažijí v Curychu ti, kteří se odváží poprvé ke křtu dospělých (s. 16n). Osloví nás i důraz na učednictví a křest (s. 157), aniž bychom museli hned sklouznout k totálnímu odmítání křtu dětí. Úpadek církve vidí křtěnci podobně jak náš Petr Chelčický – v konstantinské donaci, to znamená v problému moci, násilí a nenásilí (188n). Našli bychom některé podobné akcenty s Jednotou bratrskou, která také až do roku 1609 stála mimo zákon, např. důraz na kázeň (s. 191).

Oceníme vliv kongregačního principu církevní správy. Řeší poměr státu a církve inspirujícím způsobem (s. 199n), který ovlivnil později i řešení americké (Virginská deklarace 1776). Mezi mysliteli předcházející doby vyniká Roger Williams (Krvavá zásada, 1644). Jeho spis souznívá s některými zásadami B. Hubmaiera (O kacířích, 1524): stát a jejich orgány nemají právo rozhodovat o věcech náboženských (s. 231). Williams zavrhl jak myšlenku puritánské teokracie, tak i corpus Christianum „starého světa“. Poprvé v dějinách byl zaveden způsob vlády, který ztělesňoval zásady, jejichž hlasateli byli právě angličtí baptisté (s. 233). Kongregační myšlenky zcela jistě mají podíl na náboženské a politické architektuře Ameriky. V tomto ohledu by měly být rozšířeny např. i analýzy H. Arendtové, která popisuje zrod Ameriky, aniž by přikládala kongregačnímu principu nějakou větší váhu (Krize kultury, Hannah Arendtová, Praha 1994, s. 62.).