Představení Ha-Divadla Lásky den je podivuhodné. Autor scénáře a režisér Arnošt Goldflam balancuje bosýma nohama po hraně nejostřejších nožů – a nepořeže se.
Úvodní scéna, kde je přítomen hlavní protagonista dříve než diváci (alternují Ján Sedal a Miloslav Maršálek), vzbuzuje dojem, že půjde nejspíš o milostné avantýry starého mládence, ale s každou další postavou, která se na jevišti objeví, nestačí divák žasnout, jak pointovaným směrem se inscenace ubírá. V domácky příjemné, ale o to bláznivější nadsázce rezonují už současné poměry a ze všech těch gagů, překvapení a sladkobolných scén vyjeví se nakonec pravda života a smrti, zcela nepochybně pravda boží – ovšem v čistotě tak fantasmagorické, tak krásně neuvěřitelné, že jí divák prostě nemůže nefandit. Je to blboučké k pomilování, a zároveň beze zbytku pravdivé. Paradox netušené rasance.
Svou geniální prací s kýčem dokázal Goldflam umělecky přesvědčivě (aniž by představení upadlo do parodie či frašky) vyslovit nejhlubší lidské vyznání. Farář pak jde z divadla a v hlavě mu vrtají otázky: Nebude nás nakonec muset ze sofistikovaných plků postmoderních gentlemanů léčit cosi na způsob červené knihovny? Nenastavil Goldflam šklebivé zrcadlo církvi a jejím průhledným trikům? Lze vůbec v dnešním světě uchopit nejvážnější témata bez špetky ironie?