Dvojí úkol křesťanův
Protože je křesťanu právo znamením Boží péče o člověka, a tedy více než pouhá lidská dohoda, má vůči němu vždy dvojí úkol. Na jedné straně jde o to, aby právní svědomí, t. j. vědomí práva a spravedlnosti bylo posilováno a aby právní řád byl chráněn před libovůlí, jak těch, kdo spravují společnost, tak i každého občana. Ve společnosti musí být důvěra, že se každý může dovolat spravedlnosti. Na druhé straně však je potřebí ochrany člověka před tvrdostí litery práva, která nehledí k životním okolnostem. Křesťanův poměr k právu se pohybuje mezi těmito dvěma ohnisky. Je odpověden za ryzost právního řádu a obnovu spravedlnosti ve společnosti více než jiní občané. Ve svých občanských funkcích se zasazuje o dokonalejší právo a spravedlnost pro každého. Své odpovědnosti užívá však tak, aby nemusilo dojít k násilnému porušení právního řádu vzpourou nebo revolucí. Ale citlivé právní svědomí, stále pročišťované evangeliem, připouští i revoluční vzpouru, jsou-li právo, spravedlnost a lidskost trvale porušovány sobectvím a tyranií nenapravitelných vladařů. …
Dnešní stát; nebezpečí moci
V dnešních podmínkách stává se stát organizátorem takřka všech oblastí života. Hospodářský život, výchova, věda a umění vyvíjely se dříve autonomně bez zásahu politické moci. V nové době zahrnuje stát tyto oblasti do své organizační působnosti. Činí si úkolem zajistit plánovaný rozvoj všech sil společnosti podle programu obecného blaha. Tyto snahy znamenají nebývalý růst státní moci, zvýšený ještě nesmírnými prostředky moderní techniky, a mohou se za určitých okolností stát zdrojem mnohého nebezpečí pro svobodu občanů. Moc sama, ať je jakkoli nutná, je nebezpečným nástrojem v rukou – lidí. Nebezpečí jejího zneužití táhne se celými dějinami od starověkých tyranií až po novodobé státní útvary.
Prostředky proti zneužití moci
Biblická víra a živá církev bývaly vždy hranicí proti zneužití moci, a to nikoli aby stát oslabily, ale aby jej navracely k jeho pravému určení. Moderní státověda hledá různé prostředky, aby zneužití čelila ústavními institucemi. V 19. stol. vznikla k tomu cíli zásada o dělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. U nás směřuje ke stejnému cíli program všelidového státu. Prakticky to znamená, že občanská samospráva má mít převahu nad mocí úřední. Oba druhy správy se mají vzájemně kontrolovat. Samospráva musí být ovšem skutečnou samosprávou a ne jen výkonným orgánem úřední moci. Má se uplatňovat opravdovou iniciativou v potřebách občanského soužití a má být nesena odpovědností každého občana. Proto je všelidový stát mimořádným nárokem také k odpovědnosti křesťanově.
Pořádající funkce státu
Křesťanská theologie od počátku táhla jasnou čáru mezi službou a žádostivostí moci (ministerium – cupido dominandi). Bylo jí jasno, že stát je prostředkem k pokojnému životu a v tom smyslu slouží Bohu. Odpor prvotní církve proti uctívání císařů byl protestem proti překročení hranice, která státu přísluší. Uložil mu tím trvalé meze. Reformace, zvláště česká, odmítla jak světské panování kněží, tak právo panovníka na ovládání svědomí poddaných. Stala se tak počátkem laického státu, jehož jsme dědicové. Laický stát se zřekl zásahů do duchovní sféry života. Státní funkce mohou být toliko pořádající a úzkostlivě dbající obecného prospěchu. Jenom taková forma státu je slučitelná s občanskou svobodou a lidskou důstojností. Občanská odpovědnost má dvojí úkol: dbáti toho, aby stát respektoval meze, které jsou určeny jeho moci, a hledět k tomu, aby občané loyálně plnili nevyhnutelné občanské úkoly.
Křesťanovo občanství
V občanské odpovědnosti působí ve světle biblické zvěsti vyšší zákony nežli jsou zákony státního společenství. Poslušná víra hledící ke kříži i k vítězství Ježíše Krista činí občana svobodným vůči každé lidské autoritě, která zapomíná na milosrdenství a potlačuje lidské svědomí. Na druhé straně očišťuje občanskou službu od snahy stavět osobní zájmy nad zájmy druhých lidí. …
Státu poslouží církev poslušná svého Pána
Církev se z vlastních důvodů podrobuje státnímu zákonodárství, chrání však vnitřní svobodu svého zvěstování a služby. Jest si při tom vědoma, že větším nebezpečím než vnější tlak je nedostatek živé víry. Církev nemůže plnit svůj úkol bez odpovědnosti za svět. Ale může mu sloužit jenom ve světle kříže Ježíše Krista. Žije v opravdové solidaritě s člověkem tohoto světa, ale také s vědomím, že je povinna odpírat jeho nárokům, které znetvořují její duchovní poslání a oslabují nakonec i kořeny pravé státní autority. Jenom svou poslušností Pánu ozdravuje společenské vztahy a pomáhá státu plnit jeho vlastní legitimní poslání.
Zásady ČCE, kapitola 6., Instituce, právo, stát, s. 88–91