Čtení: Jr 37,6 – 38,13.28a
Šefatjáš, syn Matánův, Gedaljáš, syn Pašchúrův, Júkal, syn Šelemjášův, a Pašchúr, syn Malkijášův, slyšeli slova, která mluvil Jeremjáš ke všemu lidu: „Toto praví Hospodin: Kdo zůstane v tomto městě, zemře mečem, hladem nebo morem, ale kdo vyjde ke Kaldejcům, zůstane naživu a jako kořist získá svůj život, zůstane živ. Toto praví Hospodin: Toto město bude určitě vydáno do rukou vojska babylónského krále a ten je dobude.“ Proto řekli velmožové králi: „Nechť je ten muž usmrcen, vždyť oslabuje ruce bojovníků, kteří v tomto městě zbývají, i ruce všeho lidu, když jim mluví podobná slova. Ten muž neusiluje o pokoj pro tento lid, nýbrž o zlo.“ Jeremiáš 38,1 – 4
Měl jsem nedávno takové dilema: Studenti místního gymnázia mě pozvali na maturitní ples. Váhal jsem. Na jednu stranu mě pozvání těšilo a nechtěl jsem je zklamat, na druhou stranu jsem zjistil, že se mám v Soběslavi tak dobře, že se už nevejdu do svého jediného pořádného obleku. A navíc: Co tam budu dělat? Tančit neumím. Ještě jsem si tak dovedl představit, že bych tam měl něco říct – ale co?
Na pozvánce měli citát: „Svět patří optimistům, pesimisté jsou jen diváci.“ Snad bych mohl začít odsud. První, co se mi vybavilo, byl citát z románu Žert od Milana Kundery. Ludvík – ústřední postava románu – v odpověď na nadšené líčení zdravého optimismu, který panuje na jakémsi stranickém školení, napíše své milé, aby ji šokoval: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí!“ Vede ho přitom zhrzená láska, nicméně docela dobře by si mohl zanotovat s Jeremiášem, kterého vede slovo Hospodinovo. Je také podobně jako Jeremiáš likvidován. Protože jak říká uvědomělý člen okresního výboru, „… co by na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány, kdyby se dověděli, že jejich optimismus je opiem?“
Ano, každé slovo, které zlehčuje, zpochybňuje, kritizuje, které mluví předem o prohře, to podlamuje přece lidskou aktivitu, ohrožuje tolik potřebné nadšení a nasazení – ať už jde o budování socialismu, obranu Jeruzaléma nebo třeba budování tržního hospodářství, vlastního image, své pozice, čistého štítu, vlastního sboru. Ve chvílích, kdy je třeba každé ruky, vzpruhy a povzbuzení, působí takové slovo jako rozkladný element. Podlamuje nadšení, oslabuje ruce, zbavuje odvahy, bere chuť k dílu. A jen ten, kdo se nikdy do ničeho nepustil, kdo nikdy za nic nenesl odpovědnost, neví, o co tu jde. Bez odhodlání a nadšení se nic nepodaří. A je-li naše aktivita a náš úspěch to jediné, na čem všechno záleží, pak je každá pochybnost, každá řeč, která připouští možnost prohry, zkázonosná. Pak není jiná možnost než vidět v takových řečnících zrádce, rozvraceče, škůdce s temnými úmysly, nepřátele, kteří to myslí zle. Je třeba umlčet je za každou cenu. Buď oni, nebo aktivita a úspěch. Jiná volba není. V tom mají motto maturitního plesu, odpůrci Jeremiáše i Ludvíka pravdu:
Nechť je ten muž usmrcen, vždyť oslabuje ruce bojovníků, kteří v tomto městě zbývají… Ten muž neusiluje o pokoj pro tento lid, nýbrž o zlo. Svět patří optimistům…
… a těm, kteří jej sdílet nemohou nebo nedovedou, patří žaláře tohoto světa. A ty bývají často tak přeplněné, že je třeba budovat nové, jako v době Jeremiášově, jako v letech budovatelského nadšení. Cena, kterou optimismus stojí, bývá vysoká. A navíc, jak Jeremiášův příběh ukazuje, stejně nevede ke kýženému cíli.
Že by tedy svět patřil pesimistům? Že by nezbývalo než trpně přijímat rány osudu? Veškeré aktivitě dát vale? Škrtnout nadšení, nechat věci, ať jdou svou cestou? I tak se příběh může jevit. Ovšem jen potud, pokud přehlédneme Ebedmeleka, a pokud si neuvědomíme neúnavnou snahu Jeremiáše pohnout lidmi právě proti tomu, k čemu všechno zákonitě směřovalo.
Ne, víra nedává za pravdu ani pesimismu, ani optimismu. Víra neznamená ani aktivismus, ani pasivitu. Víra znamená jednou se vzdát, podruhé neustoupit, jednou přijmout trest, podruhé se vzepřít, jednou odporovat všeobecnému nadšení, podruhé všeobecné apatii. A kdy co přijde na řadu, kdy je co skutečně namístě, to není v první řadě věc odhadu, ale věrnosti a vnitřní poctivosti. Protože běh věcí nezávisí ani na mocných spojencích, ani na naší aktivitě, ani na naší bezmoci, ani na tom, zda se nám podaří uhájit pozice a tradice, ani na našich prohrách, ale na Hospodinu, na Bohu práva, věrnosti a pravdy.
Svět koření v pravdě a pravdou stojí, pravdou, která se děje, která se prosazuje, která zůstává kamenem úhelným, jediným kamenem, který drží klenbu pohromadě; pravdou, která svou věrnou stálostí otvírá prostor pro naše pády a krachy, které už nemusí představovat konec všemu.
Každý hlas, který k ní obrací a navrací, je hlasem naděje, ať už jde o hlas soudu, skepse, vyznání nebo protestu a vzdoru. Ano – je to i ten hlas, který boří, který podrývá a podlamuje aktivitu, který bere vítr z plachet. Protože aktivita může být i zavádějící od pravdy, emancipovaná od pra-zdroje všeho bytí, aktivita, která podvádí sebe sama. Hlas pomoci, to není vždycky hlas potvrzení a povzbuzení, ale i hlas, který sráží. Hlas pomoci neříká jenom: Hlavu vzhůru, udatný bohatýre! Vyhrňme si rukávy!, nýbrž také: Otevři oči a poznej svůj pád, jako pád lži, pád k pravdě. Poznej, že ta křídla, která ti teď kdosi přistřihuje, byla křídly úletu, křídly odcizení. Otevři oči, poznej a přijmi! Přestaň se děsit pádu, přestaň budovat obranné valy. Může to být pád návratu, pád do naděje, může to být noc, která předchází vzkříšení.
„Padáme proto, abychom stoupali,“ říká Talmud a má pravdu. Naděje se nekryje s našimi úspěchy, pro ni je podstatná blízkost a věrnost pravdě, i kdyby byla tak drsná jako v případě Izraele, i kdyby znamenala krach. Důležitá je nikoli naše úspěšnost, ale naše poctivost, nikoli naše čistota, ale naše upřímnost. Tak se můžeme odvážit opouštět to, bez čeho jsme si budoucnost a naději neuměli vůbec představit, co pro nás bylo ztělesněním všech jistot. Nezůstaneme na dně. Pomoc přichází odtamtud, odkud by ji nikdo nečekal.
„Svět patří optimistům, pesimisté jsou jen diváci.“ Je třeba zastat se diváků. Být divákem znamená dívat se a vidět. Mít oči otevřené. Být pozorný, plný očekávání. Nebýt sám sobě středem, nebýt zahleděný do sebe. Co víc je třeba, je-li pravda tím, na čem záleží? A že „vidět, vidět jasně a nezkresleně“ vůbec není snadné, to se ukazuje i na Ebedmelekovi. Jasně viděl jenom cizinec, jen člověk odjinud. Jeho oči byly otevřené, neotupěly. I v tomto smyslu lze rozumět napomenutí z listu Židům: „S láskou přijímejte ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“
Buďme diváky, buďme žádostivi opravdu vidět a přijímejme pohled odjinud, pohled, který neotupěl. Může to být pohled boží, pohled anděla, posla božího. Možná nás znejistí, možná vyruší, možná vykolejí, ale třeba také uprostraní pravdě, otevře pro Boha, uvede do naděje. Amen