Zřetele hebrejského člověkosloví
Načrtněme zde minimální aspektaci hříchu. Rajská scéna se STROMEM a OVOCEM je scéna modelová. To, co následuje v knize Berešít potom, jsou aplikace, konkretizace. Ovšem i tyto konkretizace mají modelovou povahu, podtrhují však některý základní aspekt hříchu.
Hřích je latentní zlo, které číhá. Tak je to vyjádřeno ve vyprávění o Kajinovi a Hebelovi (Gn 4). Oba „synové Ádámovi“ přinesli Hospodinu oběť. Na Hebelovu Hospodin vzhlédl, na Kajinovu nikoli. Oběť je tu patrně pochopena jako omen, věštba. Vnější nějaké znamení naznačilo, že přízeň Boží je tentokrát jen na straně mladšího Hebela. Dožhava rozpáleného Kajina uvádí JHVH na pravou míru slovy: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Gn 4,7) Hřích (zde poprvé užito pojmu CHATTÁ’T) je tu vykreslen jako šelma číhající před domem, v němž bydlím. Hřích je síla, která chce člověka ovládnout. Sílu přirovnatelnou k nebezpečnému číhajícímu zvířeti může člověk víry ovládnout. V pozadí této drasticky působivé metafory je snad babylónská představa démonů číhajících u dveří příbytků (či míst posvátných?). Proto anglický překlad (NEB): … sin is a demon crouching at the door) Pozoruhodné je také to, že substantivum HŘÍCH je v hebrejštině rodu ženského, kdežto sloveso předpokládá tu rod mužský. Tím se chce patrně podtrhnout síla a nebezpečnost hříchu (maskulinum je v hebrejštině hodnotově víc než femininum). Hřích je tedy něco temného, přímo démonického, co chce člověka ovládnout a s čím se člověk musí tvrdě porvat, jako muž s mužem. Hřích – CHATTÁ’T je ono protistvořenostní TEHÓM nepřemožené ještě Slovem. Představa démona u dveří je proto adekvátní. Hřích je démonické Nic-Cosi, co je nepřestajně chtivě připraveno vtáhnout člověka do oblasti mimo Slovo, Světlo, Pravdu – do stavu chaosu, pudů a sil nekontrolovaných tvůrčí mocí Boží. (Přitom konkrétní pád Kajinův spočíval asi v pseudobezpečnosti, že země, kterou kultivoval, zajistí mu automaticky kultický úspěch u božstva.)
Jinou modelovou konkretizací hříchu a pádu z Gn 3 je příběh z Gn 6 o božích synech a půvabných dcerách lidských. Ti božané (hebr. bené há-’elohím) „si brali za ženy všechny, jichž se jim zachtělo“ (Gn 6,2). Zde jde nejpravděpodobněji o snoubení nebešťanů (andělů, božanů?) s lidmi, a to je směšování rovin dvojího nesouměřitelného řádu. V pozadí je tzv. hieros gamos = posvátný sňatek mezi (mužským) božstvem a lidským reprezentantem Země. Božstvo reprezentoval král, popř. kněz, lidský pól kněžka či kultická prostitutka. To bylo supertajemství pohanských vegetačních ritů. Žena v tomto zlosnoubenství reprezentuje plodivé síly Země. Úroda, plodnost, zajištěnost. Toho se mělo docílit punktuálním ztotožněním božského a lidského. Hranice mezi Pravdou a člověkem byla smazána. Podobnost mezi „prvním pádem“ a těmito božsko-lidskými svatbami je zřejmá. Takovými duchovně svévolnými je blokována tvůrčí energie Hospodinova a na scénu se pouští onen Tehóm-Chaos na počátku. Chaos je, jak již naznačeno dříve, onen sklad nesourodého, kde není hranic, rozlišení, distance. Tato IDENTIFIKACE LIDSKÉHO POČÍNÁNÍ S ČINEM BOŽÍM – TO JE HŘÍCH.
Významné je v naší souvislosti boží votum Gn 6,12 o celkové zkaženosti celé země i všeho jejího tvorstva. Hebr. Š-CH-T znamená zamoření, dekadenci, pád do nebožských protihodnotových pozic a poloh. Vykolejení a vykolejování. Drze vznosné překračování stvořenostních limitů. Smazávání pohlavních rozdílů mezi mužem a ženou. Pohlavní styk lidí a zvířat (srv. Sodoma, sodomářství atd.). Tzv. posvátný sňatek mezi knězem zastupujícím nebeského boha a kultickou prostitutkou reprezentující bohyni země a tím lidi (co pozemšťany) vůbec. Z božanů a lidských dcer se rodí zrůdy, které jsou ovšem nahlíženy jako reci a giganti (srv. Vulgata v Gn 6,4: gigantes!). Jde o člověčí snahu dosáhnout svým výkonem či jakýmkoli umem božství, nebes, transcendentna. Připomeňme bezohledné gnostiky, s nimiž se musily vyrovnávat rané křesťanské obce. Zmiňme i moderní bezbřehý liberalismus prohlašující Pravdu transcendentní povahy za neskutečnou či zbytnou a snadně nahraditelnou pragmatickými položkami pouhého biotu. Zde není žádného očekávání, neuroticky se tu chvěje toliko dychtění. Zde není potřebí budoucnosti (jak jsou všichni ti nosorožečtí hejdánkové v očích pánů bělehradských směšní!), všechno je už tady a teď (jak ví každý třeštík)! A basta, werichovské nebe se již rozeklíná na zemi. Je to všechno duchovně prožluklý pokus „vrátit se zpět k tehómu“, před stvoření a mimo stvoření, ke své „vlastní negativní vlasti“, do světa, kde je popřeno nebo do hrozna zmáleno SLOVO vyzařující a vyžadující Řád a z něho vyplývající nárokové mandáty (srv. etickou theologii takového D. Bonhoeffera!).
Vyhraněnou podobu „pádu“, k němuž vede hřích, vystihuje vypravěčsky i zvěstně mistrně Gn 11: Božansko-člověkovský Hokus-Okus-Pokus využít techniky skopulované s náboženským dychtěním k intimnímu spojení s božským. Tento Zlokus doprovázejí momenty již zmíněné: překračování vymezeností „hlídané“ Pánem nebe a země, využívání sexuality, magie, umělých srostlic dobrého a zlého atp.
„Jednota“ – veliké téma „stavby babylónské věže“ chce být docílena na úkor pravdy a milosrdenství. V zájmu „jednoty“ krní a mizí pokora a prosté respektování Boží suverenity. Gigantizace velkých postav (např. záhadný Nimrod, „bohatýrský lovec před Hospdinem“ – Gn 10,8n), staveb (Věž do nebe), podniků, plánů, prospektů atp. – to je hřích „iniciující“ potopu = zkázu všech a všeho. Vztah k Bohu nelze zajistit a zabezpečit něčím kvantitativním a předmětným, jen očekávání krajní milosti Boží je tu namístě.
Hřích spočívá tedy v pokusu o manipulační spojení božského a lidského, v popření přesahového charakteru pravdy, v odmítání Boha jako milosti, v pominutí šance budoucnosti. Starozákonní bible odmítá až s hrubou vášnivostí naturální propojení člověka s Pravdou, která přece není „přirozené“ povahy, nýbrž je založena v Božím sklonění. Jmenované tendence jsou de facto iluze, klam, šalby, podvod, zkaženost, dekadence, rituálně koncipovaný a organizovaný chaos, splendidní Tehóm – s lavinou důsledků, jejichž společným jménem je smrt.
(Proto např. zamítl protestantismus tak prudce mariánský kult. Moc mateřského ženství a nad-přirozená příslušnost k božské straně mají babylónský punc a osnovně se blíží „posvátnému sňatku“ nebe se zemí (tzv. hieros gamos). Pokud je Marie interpretována mimo uvedené souřadnice, pak není nutné mít proti jejímu kultu námitky, poněvadž pak se už nejedná o kult.)
Tak je každý Babylón (BAB-ILI = brána boží) zmatením a blábolením (hebr. B-L-L), de facto: duchovním a lidským zblouděním a zblbnutím.