Možnost,že se v plynoucím čase bude dít něco nového, patří k výrazným biblickým motivům. Slyšíme to u proroků, u Ježíše, u Pavla i v Apokalypse. „Aj, já učiním věc novou,“ říká Hospodin ústy Izaiášovými (Iz 43,18–21). „To jest krev má nové smlouvy,“ říká Ježíš (Mt 26,28). „Aj, nové všecko učiněno jest,“ vysvětluje Pavel (2K 5,16–17). „Aj, nové činím všecko,“ prorokuje hlas Apokalypsy (Zj 21,5).
Zdá se, že čas od času bylo nutno povědět Izraeli a církvi, že nastane něco nového. Z bible slyšíme o Hospodinu Bohu, který „činí nové věci“, nikoli o Hospodinu Bohu, který by udržoval věci staré.
Bůh činil nové věci nejprve se svým vyvoleným lidem – Izraelem. Na počátku je to rodina a kmen praotců. Poté je to národ, zotročený a vysvobozený. Otroctví, poušť, zaslíbená země. Samé nové, revoluční změny. Království, jeho vysoká politika, její katastrofální krach. Zajetí, a pak návrat. Samá radikální změna, samé nové věci. Diaspora, holocaust, stát Izrael. Živoření skoro po dvě tisíciletí, na pokraji masové likvidace – a znovu nové a nové. Hospodin Bůh je Bohem nových věcí, jak prorokoval Izaiáš.
Novou věcí se stala také alternativa, totiž nová smlouva – církev. Přehlížíme-li její dějiny, mohlo by se zdát, že jenom a jenom cosi konzervuje, že je výlučně určována vlastní minulostí, že žije ze starého a nesnáší nové. Ale to je pouhé zdání. Uvažme, čím „novým“ musela procházet Kristova církev ve svých dějinách, jaké to byly zlomy, zvraty, převraty. Kolik už tu bylo signálů konce, definitivního konce, staroby, smrti. A přece se vždycky nakonec rozezněl nadějný apokalyptický hlas: „Aj, nové činím všecko.“
Jednotlivé epochy církevních dějin se vyznačují tím, že „staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest“: Pominula nejpůvodnější církev složená jen ze židů a objevila se církev tvořená z pohanů – dosud zhola nemožné, a hle, cosi nového. Kristovské evangelium židovsko-helénistického původu se spojilo s duchovním prostředím Řecka a Říma, takže vznikla křesťanská dogmatika a rozvinula se církevní instituce: dosud zhola nemožné, a hle, cosi nového. Dávná misijní touha po evangelizaci světa našla uskutečnění ve středověkém universalismu, kdy prakticky celá Evropa se stala pokřtěnou, a tudíž křesťanskou: dosud zhola nemožné, a hle, cosi nového. Ztotožnění Kristovy církve s viditelnou institucí a hierarchická poslušnost i zaslepenost se rozbily o pluralitu viditelných institucí a o osobní odpovědnost, svobodu a svědomí člověka v době reformace: dosud zhola nemožné, a hle, cosi nového. Neochvějná samozřejmost kulturního vlivu a politické moci církve ztroskotaly na sekularizaci, ateismu a racionalismu moderní doby, takže církev byla odepisována a Bůh prohlašován za mrtvého: dosud zhola nemožné, a hle, cosi nového.
Tím jsme se dostali až do našich časů. Žijeme v moderní době, jejíž příznaky citlivě vnímáme. Sledujeme-li historické nástupy „nových věcí“ v dějinách církve, pak naše žijící generace zakoušely nové, převratné, epochální změny v životě svých církví. My, naši otcové, a snad i dědové, prožívali jsme takové „časy církve“, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Církve v našem středo- a východoevropském prostoru zakoušely tak radikální zlom v dosavadním průběhu církevních dějin, že se dokonce mluvilo o konci konstantinské éry, která započala ve 4. století a v těchto desetiletích skončila. A církve v prostředí západoevropském, americkém procházely a procházejí procesy, které mohou zcela proměnit jejich situaci a tvářnost. Oproti předchozím generacím jsme na sobě zakusili hodně z toho, co prorokovala Apokalypsa slovy: „Aj, nové činím všecko.“
Co teď a jak dále? Co když nás začnou zachraňovat před možným zánikem nové Boží věci, které Bůh v Kristu skrze Ducha učiní? Jsme na to připraveni? Jsme s tím vyrovnáni? Jsme tomu nápomocni?
Dnes můžeme sledovat a zkoumat, co se děje kolem nás, co se mění, co je nového. Měli bychom se tím zabývat. Učiní-li náš Pán „všecko nové“, pak jeho nové věci budou moci být těžko v souladu se starým typem církve či církví, se starou mentalitou v našich společenstvích, se starými způsoby, zvyky a návyky. Bohem způsobené „všecko nové“ bude otřesem, změnou, epochou dalších církevních dějin a dějin křesťanství. Můžeme se dočkat jiné církve a jiného křesťanství.
Nemůžeme vědět, co Bůh v Kristu skrze Ducha učiní. Víme a můžeme vědět, co nového už je tady a teď, kolem nás.
Jako obyvatelé planety Země musíme vidět, že se dnes svět zmenšuje, proplétá, splývá. Vzniká jediná velká planetární civilizace s pluralitou nesčetných kultur, které se vzájemně ovlivňují a mísí. Čistota národní, rasová, náboženská, je už dneska vyloučena. My, příslušníci evropské kultury jsme se stali příliš racionálními, pragmatickými, sekulárními, ateistickými a navenek a povrchně orientovanými lidmi. To všechno jsou hlavní příznaky moderního lidství. Postmoderní člověk se začíná ukazovat jako emocionální, náboženský, niterný. Bude jinak oslovitelný evangeliem než byl (nebo spíše nebyl) člověk moderní. Zdá se, že končí celosvětová éra náboženských teritorií, která se dala od sebe oddělovat a vzájemně střežit. Naše křesťanství bude víc a více vystaveno setkáváním s jinými náboženstvími a světonázory. Nebude konfrontováno jen se zesvětštělým Západem, ale i se spiritualitou Východu. Křesťan si bude muset zvykat na to, že vedle něho žije muslim, hindu, mistr zenu. Církve budou sice vycházet ze svých tradic a nadále zdůrazňovat svá specifika, ale budou postupně srůstat v duchovně si blízkou ekuménu. Dnešní církve se mohou v příštích desetiletích změnit k nepoznání. Není vyloučeno, že mnoho dnes tak pevných norem dozná zásadních změn: autorita Písma a konfesí, podoba bohoslužeb, způsob misie, etika… Věřící člověk jako každý člověk evropského novověku je dnes příliš orientován na svou osobu, na svou spásu, na svou výlučnost, na svou morálku. Možná že objeví Krista universálního a kosmického dosahu, nabídku spásy pro všechno veškerenstvo, vypracuje etiku ekologickou a bude milovat přírodu jako sebe sama. Pro ČCE budou nejbližší léta zkouškou nejen ekonomickou, ale zkouškou pravdy a hlavně víry. Ukáže se také, zda po stránce společenské jsme nebo nejsme kvasem, solí a světlem evangelia v tomto světě a zda politické dění provázíme službou prorockého varování i povzbuzení. Naše evangelická teologie, dosud jednostranně intelektuálská a vzdělavatelská, měla by přerůst v teologii hlubinnou, která vezme v úvahu nejen mysl a rozum člověka, ale i jeho duši, jeho cit, jeho tělesnost. Už ne poučování, už ne moralizování, ale ježíšovská terapie vedoucí k ryzímu životu.
Učiní-li Bůh v Kristu skrze Ducha všecko nové, může brzy nastat jiné křesťanství než dnešní, jiná víra než naše, jiná církev, než kterou máme. Může nastat zcela nová epocha církevních dějin, dosud nebývalá, s ničím nesrovnatelná a zcela originální. Tomu bychom se neměli ani divit, ani bránit. Nešlo by o nic jiného než o změny, zvraty a převraty, jimiž nejednou tady procházel Boží lid Izrael i Boží lid církev. Boží věc tady nekončí a nikdy skončit nemůže, protože Bůh činí stále „nové věci“. Amen