že se rozvíjí debata o Occupy Wall Street a mnoha jiných choulostivých nebo tabuisovaných tématech. Jsem v USA už deset let, poslední tři roky na sboru, kde dobrou třetinu (i staršovstva) tvoří homosexualové a homosexualní páry (a to už několik desetiletí – na vrcholu epidemie AIDS sbor málem zanikl, co bylo pohřbů!). Je to unikátní zkušenost.
Moje teologická, sociální a politická orientace se také změnila. Bez ohledu na řečnění politiků jsou Čechy stále ještě socialistickou zemí (v tom dobrém smyslu), a buďte rádi, že to tak je. Skutečné školné na college je okolo $ 20 000 ročně. Nezaměstnaní vysokoškoláci z hnuti Occupy Wall Street mají mnozí dluhy hravě převyšující $ 100 000. Ale nejde jenom o mládež – setkání tváří v tvář s lidmi bez jakéhokoli zdravotního pojištění změnilo můj postoj k celé této oblasti. V Binghamtonu manželka pravidelně (tak dvakrát až třikrát do měsíce) ordinovala zadarmo v klinice pro pracující chudé. Teď na to nemá moc čas, protože pracuje v nemocnici v jedné z nejchudších částí New York City. (Tu nemocnici založily pokrokové židovské obce před více než stoletím pro své chudé, teď slouží především černochům a hispáncům.) Setkání se skutečnými bezdomovci a skutečnými chudými bez jakékoli podpory je taky zpokorňující. Dobrovolníci v mém sboru týden co týden uvaří a vydají 70 jídel pro bezdomovce a nebo pro staré chudé lidi z útulku – přes 3000 jídel ročně. Teď před zimou se nám po intenzívní práci podařilo umístit do útulku pro bezdomovce pana M. Š. Jinak by přespával u nás na schodech, a kdyby mrzlo, museli bychom volat policii, aby nám náhodou nezmrznul na schodech u kostela. (Útulek pro bezdomovce máme ve sboru jenom přes weekend). Jeho monogram není omyl – jmenuje se Miroslav. Letos v listopadu oslavil 65. narozeniny. Vyrostl v Rýmařově. Utekl po osmašedesátém. Trochu vykořeněnosti, problémů se zorientovat, trochu duševní lability… ztratil dokumenty, stal se bezdomovcem, přespával na schodech kostela… Trochu jako příběh Ivana Blatného, až na to, že Británie je v Evropě, a tak je to zde příběh podstatně smutnější, snad se šťastnějším koncem.
Nový zákon jsem se naučil číst ještě víc než v Praze v dobovém kontextu politicky i ekonomicky utlačovaných Galilejců. Rybáři na galilejském jezeře (a to i ti, co měli lodě) byli těžce zpoplatněni, vpodstatě nádeníci, kteří museli platit nejen, když nesli ryby na trh, ale už i za přistání v přístavu a samozřejmě i za právo lovit na jezeře. A krom toho platili ještě běžně per capita daně, jako každý jiný, a desátky do chrámu… atd. Takže když nic neulovili, nejenže neměli co jíst, oni neměli z čeho splácet své dluhy a propadali se stále hlouběji! Matoušovi nezaměstnaní na tržišti, které nikdo nenajal až do večera, byli farmáři, kteří přišli o rodinné farmy a stali se námezdními dělníky.
A já je znám – protože vidím „Latinos“ (Jihoameričany) postávat u velkých obchoďáků s domácími a zahradními potřebami (HomeDepot nebo Lows), čekají, až si je někdo najme na den, dva okopat záhony, hrabat listí, opravit plot, teď v zimě vyházet sníh… Já nikdy neměl potřebu je najímat, ale občas jsem okolo jejich hloučku šel koupit žárovky nebo vrtačku, a můžu potvrdit, že okolo poledne se jejich pohled začíná měnit a získává na naléhavosti…
Rutgers Presbyterian Church, New York,