novopečeného TV-kazatele
po televizním přenosu bohoslužeb z II. brněnského sboru ČCE 25. 12. 1993
Absolvoval jsi televizní bohoslužby. Máš pocit, že to vůbec jde, prostředkovat bohoslužebnou formu skrze toto médium?
O žádném absolutoriu se tu nedá mluvit ani při veliké dávce shovívavosti. Obyčejnému kazateli k takové činnosti chybí znalosti i zkušenost. V přípravě jsem z neznalosti udělal řadu chyb, a ty se pak v průběhu přímého přenosu už nedají nijak napravit. – Domnívám se, že účast na službách Božích prostřednictvím televizní obrazovky je pro diváka vlastně dost nesnadná. Televize nemá jak pomoci k soustředění, naslouchání, ani k rozpoznání naléhavosti nároku Božího slova. Zdá se mi, že přímé přenosy evangelických bohoslužeb by měly být velikou výjimkou – asi tak jako přímý přenos z brněnského Blahoslavova domu: jednou za 77 let.
Nakolik ses jako kazatel cítil omezen? Byl jsi nucen v něčem slevit za hranice přijatelného kompromisu?
Nebyl. Příprava kázání zahrnuje vždy kompromis mezi snahou sdělit věc a nutností, aby to sdělení bylo obecně srozumitelné, zapamatovatelné a vešlo se do několika vyhrazených minut. Potíž je v tom, že kázání je vrcholně nezajímavé pro rybí oko televizní kamery, a režisér s kameramany se něco natrápí, aby i v průběhu krátkého kázání našli sdostatek vhodných záběrů. Televizi jde o to, aby se naši milí diváci nenudili. Kazatel je povinen dbát na to, aby se nenudil posluchač.
Vnímalo shromáždění sebe samo jako společenství okolo slova a stolu Páně, nebo spíš jako „předváděče křesťanství“?
To samozřejmě nevím. Bylo nás tu tři a půl sta, třeba o tom měl každý poněkud jinou představu. Když jsme s vikářkou Evou Pilátovou a dalšími spolupracovníky ty služby Boží připravovali a hovořili s lidmi chystajícími se k účasti, vypadalo to na širokou škálu očekávání: od myšlenky, že jde o službu veřejnosti v misijním a pastýřském ohledu, až po úmysl předvést před kamerami nový kožich. Doznávám, že jsme se (možná až úzkostlivě) snažili vyloučit prvky, které se v evangelických bohoslužbách jindy neobjevují. Jsme zkrátka i o vánocích a pro televizi takoví, jací jsme. Ovšem ani tím nezabráníme jednomu nepříjemnému důsledku takovýchto přímých přenosů: totiž obecné představě, že život církve spočívá právě v pořádání vánočních bohoslužeb. Vždyť to dávali v televizi. Kostel se patřičně nasvítí, lidé svátečně nastrojí, farář si vyleští brejle a pleš – a to je ta církev. Není.
Ptal se Tomáš Trusina