Lord Jonathan Sacks je nejnovějším nositelem Templetonovy ceny. Je rabín, spisovatel a jako baron usedá v britské Sněmovně lordů. Je jednou z předních postav ortodoxního judaismu ve Spojeném království a tamějšího ekumenického hnutí. Jednou z jeho zásadních knih je Not in God’s Name (Ne Božím jménem), která se vyrovnává se vztahem náboženství a násilí. Mimo jiné o tomto vztahu pojednává rozhovor, který přejímáme z webu http://religionandpolitics.org.
Co vás jako rabína působení ve Sněmovně lordů naučilo o propojenosti náboženství a politiky?
Nemyslím si, že by náboženství nějak osvěcovalo detaily politiky, a už vůbec ne v té kmenové povaze politiky stranické. Působení ve Sněmovně lordů je pro mě ale důležité v tom, že v tom nejširším smyslu mluvíme o tom, jakou společnost chceme vytvářet pro naše vnoučata. Jaké hodnoty mají mít na politiku vliv?
Co vás motivovalo k napsání knihy Not in God’s Name?
První impuls jsem dostal, když jsem byl v lednu 2002 v New Yorku. Tehdy se tam z Davosu na jeden rok přesunulo Světové ekonomické fórum na výraz solidarity. Stál jsem tehdy u zničených „dvojčat“ s izraelským vrchním rabínem, arcibiskupem z Canterbury, předními imámy z Blízkého východu, guruy a přímo tam jsme se společně modlili.
Cítil jsem, jakou moc náboženství má – zraňovat i rány hojit. Nemohlo to být jasnější, protože jsme tam stáli jako představitelé různých náboženství, sdíleli jsme modlitby a zármutek. Říkal jsem si, že se musíme aktivně rozhodnout, jakou z těch poloh náboženství si s sebou chceme vzít do 21. století.
Když bylo první výročí 11. září, vyšla mi kniha s názvem The Dignity of Difference (Důstojnost rozdílnosti). Vyvolala hodně emocí. Ale já jsem chtěl být tak radikální, jak to jen jde, i když jsem v něčem byl možná radikální moc. Uvědomil jsem si, že se musím ponořit hlouběji do teologických otázek. Takže jsem tuhle novou knihu plánoval dlouho.
Odhodlal jsem se ale až v létě 2014, když na sebe upoutal pozornost Islámský stát se vší brutalitou a vražděním. To jsem si řekl, že už nemůžu psaní dál odkládat.
Mluvíte kriticky o dualismu. Můžete přiblížit, co pro vás znamená – konkrétně ve vztahu k monoteismu a etice?
Dualismus je patologickou formou monoteismu. Když se děje hodně zla, především vašim lidem, kteří dělají všechno pro to, aby ctili Boha, dostanete se do bodu, kdy přestáváte věřit, že všechno to zlo pochází od Boha, a dojdete k tomu, že jeho zdrojem musejí být Boží nepřátelé. Pak se dostáváte do pasti dualismu.
Píšete také, že náboženský extrémismus často vyrůstá z altruistického zla. Co to znamená?
Znamená to, že se rozhodnete vraždit lidi, kteří jsou součástí národa nebo lidu, který váš lid nějak ponižuje, nebo mu ubližuje. Altruistické zlo je pácháno proto, aby se navrátila čest lidu, za jehož součást se pokládáte, takže se dá takto morálně ospravedlnit.
O zlu mluvím proto, že nevěřím, že dobro a zlo jsou relativní pojmy. Mluvíme-li o vraždění nevinných, asi se všichni shodnou, že to zlo je. Lidé, kteří se toho dopouštějí, používají jiný jazyk, který často působí velmi altruisticky.
Za zdroj napětí mezi abrahamovskými náboženstvími pokládáte sourozeneckou rivalitu. Můžete to trochu vysvětlit?
Vedle dualismu, což je hodně široký pojem a zdaleka se netýká jen náboženství, v té knize píšu o jedinečné vlastnosti abrahamovských náboženství, totiž že se v příbězích o vlastním původu vztahují sourozenecky jedno k druhému. Popsal jsem tu tradici v judaismu – jsou to příběhy z knihy Genesis, ať už o Kainovi a Ábelovi, Izákovi a Izmaelovi, Josefovi a jeho bratrech, ale do určité míry i o Lee a Ráchel.
Máte pět příběhů sourozenecké rivality, které pak přejímá křesťanská tradice v Pavlových epištolách a spisech církevních otců. V epištole Galatským apoštol Pavel hovoří o křesťanech jako o dětech svobodné ženy, zatímco židé jsou otroci, děti otrokyně. Jinými slovy jsou pro něj křesťané Izákem a židé Izmaelem. V epištole Římanům zase mluví o vztahu staršího a mladšího bratra, takže křesťané jsou Jákob a židé Ezau.
Z tohoto pohledu vyplývá, že se křesťanství a judaismus navzájem vylučují. Jedni říkají: „Já jsem Jákob, ty jsi Ezau.“ A druzí oponují: „Ne, já jsem Jákob, a ty jsi Ezau.“ A pak máme sourozeneckou rivalitu. V islámu není praotcem Izák, ale Izmael a židé prý zfalšovali Písmo, aby Izák získal roli Abrahámova dědice. Příběh o rivalitě Izáka a Izmaela se tak vlastně opakuje.
Začal jsem se o to zajímat díky textům René Girarda a Sigmunda Freuda, kteří do tématu násilí vnáší fascinující úhly pohledu a shodují se v tom, že sourozenecká rivalita je jedním z největších zdrojů násilí, někdy úplně největším. Freud se nevěnuje přímo biblickým textům, ale Girard ano. Jejich spojení mi náhle začalo dávat smysl. A díky tomu jsem si uvědomil, že konflikt judaismu, křesťanství a islámu je vepsán už do příběhů o jejich vlastní identitě.
Zhoršilo se podle vás v poslední době globálně náboženské násilí?
Pravidelně o tom informuje OSN a je jednoznačně jasné, že se situace zhoršila. Nejde jen o konflikty, o kterých víme, kdy jde většinou o křesťany, židy a muslimy. Děje se i násilí ze strany buddhistů vůči muslimům v Barmě, násilí na křesťanech v Indii, hinduistický nacionalismus, který se staví za násilí vůči muslimům a někdy i křesťanům, někdy se útočí i na sikhy. Nesetkal jsem se ještě s indickými zástupci džinismu nebo bahá‘í, ale je jasné, že patří spíš mezi utlačované.
Co nás mohou dějiny náboženského násilí naučit o těchto problémech současného světa?
Americký myslitel Richard Weaver napsal, že „problémem lidstva je jeho neschopnost číst o minutách posledního setkání.“ Myslím, že význam historie a paměti je v tom, že si můžeme dovolit neděsit se. V panice jsme paralyzováni, nepřemýšlíme, místo reflexe hned reagujeme. Dějiny náboženství mají smysl v tom, že si můžeme říct, že tohle všechno už jsme přeci zažili. Historie se nikdy neopakuje úplně. Ale těch situací, které jsou podobné, bylo tolik, že prostě víme, že se to dá překonat. Pak máme naději, která nám dovoluje přemýšlet.
Ve své knize píšete, že od 11. září západ slábne, zatímco radikální politický islám naopak posiluje. Co to způsobilo a co se s tím dá dělat?
Radikální politický islám posiluje především díky tomu, že se ISIS, ale i hnutí Al-Káida daří využívat moderní technologie tak, že obcházejí konvenční způsoby komunikace. Pokud tedy západ spoléhá na noviny, zatímco ISIS spoléhá na Facebook a Twitter, západ prohrává. ISIS a Al-Káida také nejsou hnutí spojená s konkrétními národy, jsou to globální hnutí. To dává v 21. smysl, zatímco evropské národní státy jsou v jistém smyslu zaseknuté v 19. století. Je například dost složité, aby se všechny evropské země shodly na jednotné strategii pro situaci v Sýrii. Radikálové nám ukazují slabiny západu – národní stát byl odpovědí 19. století na otázky 19. století, ale dnes žijeme v globalizovaném světě. Křesťanství a islám jsou přitom dva nejstarší globální fenomény, které známe.
Píšete o radikálním zpolitizovaném náboženství jako o největším ohrožení svobody v postmoderním světě. Znamená to pro vás, že by se měla omezovat nebo úplně vyloučit role náboženství v politice?
Skutečnou úlohu náboženství v občanské společnosti dobře popsal Alexis de Tocqueville v knize Demokracie v Americe. Náboženství má lidi spojovat, ne rozdělovat. Pokud náboženství posiluje hodnoty, utváří společenství, vzdělává, motivuje lidi k sociální angažovanosti a filantropii, hovoří k dobrým andělům naší přirozenosti. Stephen Carter to popisuje jako předpolitické ctnosti – jsou jako půda, ze které může vzejít demokracie. Abychom vybudovali demokracii, musíme začít budováním demokratů. Abychom mohli budovat demokraty, musíme v lidech podporovat vědomí zodpovědnosti za společnost – a to umí náboženství lépe než kterákoli jiná síla. Dokládá to mimo jiné skvělý výzkum Roberta Putnama a dalších lidí z Harvardu, který shrnují v knize American Grace (Americká milost). Ukazuje se tu, že tento sociální kapitál je v Americe živý především v náboženských společenstvích.
Proč narůstá náboženský extrémismus ve světě, který se podle všeho zároveň stále sekularizuje?
Především je třeba říct, že představu sekularizace si hýčkali západní intelektuálové především v 18. století, ovšem už v roce 1831 de Tocqueville poznamenává, že filozofové 18. století prorokovali konec náboženství, ale nezdá se, že by se reálně blížil. Uplynulo přes 180 let a západní intelektuálové dělají stále stejnou chybu. Každá myslící lidská bytost si nakonec pokládá tři otázky: Kdo jsem? Proč jsem tady? Jak mám tedy žít? Žádná ze čtyř velkých institucí moderny – věda, technologie, liberální demokracie ani tržní ekonomika – nedokáže tyto otázky zodpovědět. Jde jim o procedury, ne o substance, takže tyto odpovědi nemají. Jako lidé ty otázky ovšem budeme stále klást, protože jsme tvorové, kteří hledají v životě smysl, takže v našem myšlení bude mít náboženství vždycky své místo.
Hodně se věnujete mezináboženskému dialogu. Co do něj přináší judaismus?
Judaismus se svou strukturou liší od křesťanství i islámu. Věříme ve dvě smlouvy. První smlouvu uzavřel Bůh s Noem a týká se celého lidstva, druhou s Abrahamem – ta se týká jen jeho menší části. Snažil jsem se to popsat v kontextu univerzality spravedlnosti a jedinečnosti lásky – znamená to, že pro židy je zcela přirozené vidět dobro a Boží vůli i u lidí mimo judaismus. Jób, nejdokonalejší člověk v Bibli, není žid. Abrahamův současník Malkísedek, kněz nejvyššího, také není žid. Kniha Exodus má velkého hrdinu, vlastně hrdinku, kterou je faraonova dcera – Hitlerova dcera, dá se říct. Je zvláštní u ní hledat dobro, ale porušuje příkaz svého otce vyvraždit všechny židovské chlapce tím, že se ujme chlapce, o kterém ví, že je žid. Bible nás skoro nutí vidět v lidech ctnosti a Boží vůli, což je skoro totéž. V Tanachu se jako synonymum ctnosti používají slova jirat Elóhim, tedy bázeň Boží.
Velká otázka na závěr: co dělat proti náboženskému násilí?
Myslím, že musíme hlavně poskytovat bezpečný prostor těm, kdo se hlásí k nenásilí, podporovat jejich hlasy. To se může uskutečňovat třeba v akademickém prostředí. Není možné být mírný v epicentru konfliktu. Budete vtaženi do extrémní pozice, skoro se tomu nejde ubránit. Musíte vytvořit prostor mimo konflikt, kde se mohou rozvíjet lidé, kteří pak budou hojit rány.
A pak musíte podpořit jejich hlas. Toho se dá dosáhnout tím, že si uvědomíte, že v různých náboženských tradicích se vyskytují podobné problémy, a budete dost upřímní a ty problémy si připustíte. Nebudete pak mít pocit, že patříte mezi děti světla, které stojí proti dětem tmy. Muslimové mohou vidět, že i křesťané a židé mají se svou vírou někdy problém. Všechna tři náboženství ve svých dějinách mají násilné momenty, momenty dualismu. Nedá se říct, že by se dnes v jednom náboženství dělo něco, co ta ostatní neznají. To může dodat sílu muslimům, kteří věří v nenásilí. A ta síla jim dá hlas. Prostor a silný hlas těchto lidí, to je ta cesta.
Z angličtiny přeložil Jan Škrob.