Nakladatel František Laichter a knihkupec Bohumil Procházka
V letech komunistického režimu byly vzácností antikvariátní nálezy přemýšlivých knížek vydaných pražským nakladatelstvím Jana Laichtera. Od jejich vydání uplynul sice dlouhý čas, a přece z těch svazků pokaždé zavanul duch nebývalé svobody a otevřenosti k dialogu se čtenářem, v té době tak násilně umlčované.
Jan Laichter (1858–1946) založil své nakladatelství v roce 1896, od jeho vzniku letos uplynulo 120 let. Jeho syn František (1902–1985) převzal rodinný podnik v roce 1944 a působil v něm až do jeho vynuceného zániku v roce 1949. Stránky vydaných knížek ztratily mezitím svou svěžest, také jejich jazyk poněkud zestaral, ale étos vložený do jejich výběru a vydání přesáhl čas vyměřený existenci nakladatelství. Je proto důležité, aby tvořivý duch spojený se jménem tohoto nakladatelství zůstal trvale přítomný v kolektivní paměti národa, o jehož kultivovanou výchovu se oba nakladatelé, otec a syn, tak vytrvale pokoušeli.
O to více těší, že se Laichterovu nakladatelskému domu dostává v posledních letech větší pozornosti, o čemž svědčí nejen několik publikovaných článků, ale také knížka „Laichterovo nakladatelství a projekt České dějiny“ z pera Jiří Lacha či jím edičně připravované vydání vzpomínek Františka Laichtera O umlčené kulturní epoše v nakladatelství Academia.
Upřít pozornost na Františka Laichtera se skromně pokouší i tento článek. Netýká se však jeho nakladatelské činnosti, ale spíše jeho osobní povahy, jak se zrcadlila v přátelském vztahu k pražskému knihkupci Bohumilu Procházkovi (1909–1963). Svědčí o ní několik Laichterových dopisů, jež se uchovaly v Procházkově rodině. Oba muže sbližovala stejná láska k dobré knize jako vychovatelce lidské duše, podobně vnímali její takřka buditelskou povahu v souvislosti s morální zdatností národa. Oba byli členy Akademické YMCA formující jejich ukotvení v niterně prožívané křesťanské víře. František Laichter byl členem Českobratrské církve evangelické, Bohumil Procházka Jednoty českobratrské (dnešní Církve bratrské), tato různost ale nebyla nijak na překážku jejich vzájemně sdílené víře.
Bohumil Procházka vyučený u knihkupce a nakladatele Josefa Springera požádal v roce 1939 po několika letech praxe o udělení koncese k provozování živnosti knihkupecké, nakladatelské, antikvariátu, obchodu s hudebninami a uměleckými předměty. František Laichter podpořil jeho žádost dopisem některému z členů Gremia knihkupců a nakladatelů v Praze, kde s laskavostí sobě vlastní napsal:
Vážený pane kolego,
byl bych Vám vděčen, kdybyste na příští schůzi Gremia, až bude projednávána žádost Bohumila Procházky o doporučení knihkupecké koncese, vzal laskavě v úvahu, že jsem měl několik let svého osobního styku s panem Bohumilem Procházkou příležitost poznati ho jako naprosto poctivého, prakticky schopného a ušlechtile snaživého pracovníka našeho oboru. Jsem proto přesvědčen, že si Bohumil Procházka pro své dobré povahové vlastnosti a prokázanou odbornost zaslouží, aby mu bylo umožněno založit si vlastní knihkupeckou existenci.
Děkuji Vám za porozumění a podepisuji se v upřímné úctě
22. 2 1939 Dr. F. Laichter
Z doporučení je patrné, jakou vážnost přikládal František Laichter knihkupeckému povolání a jak mu záleželo na osobní bezúhonnosti a pilném zaujetí těch, kteří se měli věnovat knihkupeckému či nakladatelskému podnikání.
Bohumil Procházka si otevřel vlastní knihkupectví na pražských Vinohradech v Anglické ulici č. 4. Jeho další sen o nakladatelské práci a možné spolupráci s Františkem Laichterem se však po německé okupaci brzy rozplynul. Přátelé z Akademické YMCA, Rudolf Mareš a Jaroslav Valenta, později nacisty popravení, ho získali pro ilegální činnost. Stal se členem odbojové skupiny Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ), později začleněné do Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Jeho knihkupectví sloužilo jako překladiště zpráv pro československou exilovou vládu v Londýně. Zprostředkovávaly se tu též schůzky odbojářů, jejich setkání se členy postižených rodin, předávaly se zde peníze a balíčky na jejich podporu, rozšiřovaly ilegální tiskoviny. Po odhalení odbojové sítě byl v září 1940 zatčen gestapem, řadu měsíců vězněn v pankrácké věznici a od června 1941 až do konce války internován v koncentračním táboře Oranienburg-Sachsenhausen.
Ani zde Bohumil Procházka nezapomněl na své knihkupecké povolání. Ve svých písemných vzpomínkách zaznamenal: „V koncentračním táboře byla česká kniha jako poklad v křišťálové skříňce. Stále skrývat a tajně se rozněcovat jeho čistou září“. Na vězeňském bloku byl „knihovníkem“, který každý večer půjčoval utajované knihy dychtivým zájemcům: „Čtenářů mnoho, knih málo. Bylo to něco jako za pultem. Bylo to nesrovnatelně víc,“ vzpomíná.
Po návratu do osvobozené vlasti se Bohumil Procházka znovu ujal svého knihkupectví, do té doby spravovaného jeho sestrou. Měl opět velké plány, ale ty se v roce 1950 znovu rozplynuly. Jeho knihkupectví bylo znárodněno, mohl v něm jen krátce dále pracovat, později se stal vedoucím prodejny Kniha n. p. v Žitné ulici č. 14.
O ušlechtilém přátelství, jež je předmětem našeho článku, existuje dnes jen pár mlhavých vzpomínek dcer Bohumila Procházky. Podle jejich svědectví se oba muži setkávali v knihkupectví, kde otec pracoval, a rozvažovali tu o vydávaných knihách či o své víře. Kromě
již zmíněného Laichterova doporučení týkajícího se Procházkovy knihkupecké koncese se zachovalo ještě šest dalších písemností adresovaných Bohumilu Procházkovi
O vzájemné úctě obou přátel svědčí dopis z 15. dubna 1946, kdy František Laichter posílá Bohumilu Procházkovi svatební blahopřání. Jeho součástí je oznámení, jež jistě adresáta mimořádně potěšilo: „Dnes Vám a Vaší paní posílám z upřímného srdce jako svatební dar soubor Platonových spisů, pakliže jej nemáte.“ Byl to dárek čítající 20 svazků z Laichterovy Filosofické knihovny oblečených do sličné červenolící vazby.
Nejrozsáhlejší z dopisů odpovídá na Procházkovo blahopřání k Laichterovým šedesátinám. Z něho je patrná nejen Laichterova posmutnělá sebereflexe při příležitosti jeho kulatého jubilea, ale je v něm zároveň vyjádřeno mnohé, co oba muže spojovalo. Vzájemná důvěra, láska ke knize a zvolenému povolání, hluboká víra, touha po živé a Kristu cele oddané církvi. Proto tento dopis citujeme v celém jeho rozsahu:
V Praze dne 29. listopadu 1962
Milý bratře Procházko,
měl jsem opravdovou radost z Vašeho upřímného pozdravu k mé šedesátce. Odpovídám-li teprve dnes, tedy jen proto, že se mi do listopadu nahrnuly nárazové korektury, s nimiž se každodenně potýkám až do večera.
To nejpodstatnější, co Vám mohu odepsat, je, že Vás mám rád. Není to slovo, je to skutečnost. Kdysi se zrodila, pojal jsem k Vám důvěru, přilnul jsem k Vám a vždy mi bylo ve Vaší přítomnosti dobře. Nikdy jste nebral život ledabyle, upřel jste zrak i svou vnitřní pozornost k skutečným hodnotám a svou povahovou poctivostí jste posiloval druhé, mezi nimi mne.
Před prahem šedesátky nebylo mi nejveseleji. Musel jsem myslet na uzavřenou, přeťatou minulost. Nechci, abyste to bral nadneseně: Skutečně jsem do vydavatelské práce vkládal celou svou duši, viděl jsem v ní nejkrásnější náplň svého života. Nu – a je tomu konec. Teskný pocit torsovitosti, byť dějinnými zásahy vyvolané. Ale byly ovšem i krásné zážitky: dlouhá, hluboká, naprostá shoda s tatínkem, poutavá setkání s určitými osobnostmi, promýšlení dobových duchovních a mravních úkolů, realisované edice.
A to všechno na širším vzdělanostním i světovém pozadí a ve snaze regenerovat pojetí nakladatelské práce na domácí půdě.
Základem základů žhavý zážitek v mládí prostřednictvím Akademické Ymky a v naprosté oddanosti Šimsovi, že Ježíš Kristus je tou obrozující a očistnou mocí do všech složek spletitého a všelijak zmotaného moderního života.
Víte, že nehledím jen do minulosti. To bychom špatně vykupovali krátce nám vyměřený čas a promeškali bychom svou přítomnost. Život ve sboru, dělné a čilé staršovstvo, touha po bratrském obecenství ve všedních dnech – je mi vzpruhou a radostí. Žijeme sice v ovzduší, v němž uznané a následováním Krista inspirované výšiny našich dějin jsou karikovány a ve veřejném mínění znetvořovány. Ale tím se nesmíme dát zmást. Ježíše Krista lidstvo nemá za sebou, ale teprve před sebou. Má za sebou zinstitučnění a zpronevěru církví, ale kristovskou lásku, odpuštění a přemáhání zla dobrem má teprve před sebou.
Ze srdce Vám děkuji. Vzpomínám, že jste měl v plánu, že by se naše dvojice sešly. Asi už to nebude v tomto roce. Tedy určitě v r. 1963, ano?
S upřímným pozdravem Vaší paní
věrně Váš
František Laichter
Krátce poté Bohumil Procházka v důsledku válečných útrap opakovaně vážně onemocněl a tak ho Laichterův dopis ze 7. 3. 1963 zastihuje na lůžku. František Laichter píše tak potřebná slova povzbuzení:
„Právě že procházíte zdravotními zkouškami a trápeními, tím intensivněji na Vás myslím a toužím s celou Vaší rodinou a sestrou, abyste je s Boží pomocí překonával. Každá zmínka Vaší sestry o zlepšení Vašeho stavu je i mou radostí. Vy už jste v životě několikrát procházel těžkými zkouškami, nikdy jste to nebral na lehkou váhu. Kotvou Vám byla jistota, že Bůh je světlo a naše spasení, a kompasem Vám je, že máme chodit v Kristově světle, z čehož jste jak Vy a Vám nejbližší, tak i já při setkáních a hovorech s Vámi okusil lahodné ovoce obecenství Kristova lidu. V téže společné víře vstupujeme do tohoto roku s nadějí v další společné putování.“
V závěru dopisu doporučuje Procházkovi četbu A. J. Cronina:
„Upozorňuji Vás na Croninovo „Světlo ze severu“. Je to střídmě psané, takřka reportážně, nemá to síly, vyznavačskou mohutnost „Klíčů království nebeského“, onoho sebeobětavého neformálního misionáře v Číně; ale zaujme Vás blízkou nám tematikou: bojem čestného vydavatele novin (tisku) s revolverovou a velkokapitalistickou džunglí.“
Následující dopis je pak kondolencí přítelově vdově Lydii Procházkové. Pětiletý pobyt ve věznicích a v nacistickém koncentračním táboře trvale poznamenal Procházkovo zdraví a byl příčinou jeho předčasné smrti ve věku 53 let. Z dopisu je patrné, co oba muže k sobě přitahovalo a co jim pomáhalo nést nesnadný úděl, jemuž je vystavoval další totalitní, tentokrát komunistický režim:
Praha dne 4. dubna 1963
Vážená sestro Procházková,
vracím se a často budu vracet k bytosti Vašeho zvěčnělého muže. Byl to povahově ryzí a srdcem štědrý člověk. Skromný, a přece tak nevšední, protože opravdový, cele odevzdaný vyšším a trvalejším hodnotám, než je bezhlavost jarmarečního hemžení. Čistý, hluboce věřící muž. Pokorný, sebezpytující a k službě vždy radostně pohotový. Znal jsem nemálo knihkupců, ale Bohumil Procházka mne mezi nimi zvlášť zaujal. Měl od počátku moje srdce. Z každého setkání s ním jsem cítil, že touží po něčem krásném, neposkvrněném. Bývalo mi dobře, když jsem přicházel do jeho vzhledného krámku v Žitné ulici s čistými bílými regály. Společné duchovní zaměření Akademické Ymky nás ještě blíže k sobě přimklo. A nemálo jsem od něho přijímal v jeho důvěře, oddanosti a lásce. Ano, s ním jsem si mohl o všem pohovořit: ať o starostech a péči o pravdu v sboru a ryzost zvěstování, o dobových zmatcích a problémech anebo o věcech užší a širší rodiny. Počítám mezi společnou radost, že nám bylo dopřáno loni se setkat v Luhačovicích, že jsem ho slyšel modlit se v pozlovickém sboru a že jsme pak v slunci a sněhu spolu hovořili o věrnosti víře a o mladé generaci. A z paměti mi nevymizí to dojemné hnutí jeho srdce, kdy jsme se před prázdninami společně na Vinohradech setkali a kdy mi nabídl, abychom se navštívili.
Přes vážnou operaci a těžký stav v r. 1961 byl Vašemu muži uštědřen krásný půlrok v 1962, kdy se na čas zotavil a v klidu a soustředění o mnohém přemýšlel a vděčně se radoval. Pak následovala poslední zkouška – pro něho i pro Vás. Slovem, které mi v lednu ve Vašem rodinném kruhu řekl: „Mám příležitost mnoho o čem přemýšlet“, naznačil, že přemýšlí i o posledních věcech vezdejšího putování. Znal výhled víry a Kristovo neotřesné zaslíbení.
Byl vysvobozen z vezdejšího utrpení.
Beřte i tu svou bolest a smutné osamění ve víře a v trvalé důvěře v Určovatele smyslu a náplně našich životů. Bůh Vás v lásce semkl a dobře provedl nejednou zkouškou. Věrna krásné, jasné památce půjdete týmž směrem dál. A zastanete pro své a jeho dcery, jež měl tolik rád a na jejichž zdárném růstu a vývoji mu tolik záleželo, zastanete pro ně s Boží pomocí a věrných z Kristova lidu to, na čem se toužil s Vámi podílet.
Bůh Vás posiluj!
S upřímným pozdravem Vaší milé Martě a Lydii
Váš František Laichter s ženou Marií
Dochovaly se ještě blahopřejné dopisy určené manželce a dcerám při příležitosti jejich svateb. I v nich František Laichter neopomene vzpomenout na dávno zemřelého přítele, jak je tomu ve svatebním přání Procházkově starší dceři Martě ze dne 18. 12. 1975: „…vzpomínám na Vašeho ryzího a příkladného tatínka: nezapomenutelného bratra Bohumila Procházku, skromného a hluboce opravdového odbojového pracovníka v družině Akademické Ymky.“
Z korespondence nevelkého rozsahu lze tak vyčíst silné svědectví o důvěře a přátelství mezi dvěma muži, které nepříznivé dějinné okolnosti nedokázaly zlomit, přestože je pronásledovaly často až do krajnosti. Řečeno slovy samotného Františka Laichtera, byli to opravdoví „misionáři knih“, nedbalí ziskuchtivosti či kariérní dravosti a bezohlednosti. Jejich příkladná péče o duše druhých prostřednictvím krásné knihy je výzvou dnešku. Stejně tak jako jejich opravdově prožívaná víra, ochotná k osobní oběti pro blaho národa, jemuž se snažili sloužit, jak nejlépe uměli.
K tisku připravili Marta a Pavel Holekovi