Kdykoliv Sovětský svaz dobyl novou zemi, nasadili tvrdí pracovníci bezpečnosti nelítostné metody, aby předešli vzpouře. Než aby na nepokoje čekali, povraždili nebo deportovali ty, kteří by někdy v budoucnu mohli působit problémy.
NKVD instinktivně podezřívala vzdělané intelektuály, jako například učitele, lékaře nebo právníky. Hlubokou nedůvěru vzbuzovali také kněží, stejně jako všichni, kteří kdy sloužili v armádě. Reakce byla nelítostně jednoduchá: tito lidé byli – jen tak pro jistotu – zastřeleni nebo vyhnáni.
Po sovětských invazích do východního Polska v roce 1939 a na Balkán v roce 1940 následovalo preventivní věznění nebo popravy tisíců lidí, kteří byli vyhodnoceni jako podezřelí. Když Sovětský svaz po německé okupaci v roce 1944 znovu dobyl Estonsko, Lotyšsko a Litvu, byl postup opět stejně neúprosný.
Dnes vám téměř každý občan těchto tří zemí může povědět o někom, kdo skončil v sibiřském gulagu nebo v neoznačeném hrobě. Postižení vůbec nemuseli být disidenty, aby s nimi bylo takto naloženo – stačilo, že vypadali, že by se disidenty mohli stát.
Staré zvyky se těžko opouštějí. Důkazy nasvědčují tomu, že ruský brutální přístup „prevence je lepší než léčba“ má vliv na jednání Kremlu při jeho posledním výboji, totiž při anexi Krymu. V této oblasti Ukrajiny, kterou Vladimír Putin anektoval před dvěma lety, jsou potenciálně obtížní občané velmi snadno identifikovatelní.
Původními obyvateli Krymu je asi 200 000 Tatarů, kteří mluví osobitou krymštinou. Mají dávné zkušenosti s ruskou nadvládou: naposledy byla jejich domovina zabrána v osmnáctém století za Kateřiny Veliké.
Za druhé světové války byli Tataři obviněni z kolaborace s nacisty. Stalin se pomstil, jakmile Sovětská armáda měla Krym pod kontrolou: v roce 1944 byli Tataři hromadně deportováni do střední Asie.
Aby nikdo nezapomněl na tento příklad sovětské brutality, byla tato událost obsahem vítězné písně Eurovize 2016: „1944“, kterou složila a zazpívala Jamala, ukrajinská zpěvačka tatarského původu.
Za Gorbačova se směli přeživší Tataři a jejich potomci v malých skupinkách na Krym vrátit. Ve svých domech většinou nacházeli Rusy, kteří se v nich usadili a kteří obdělávali jejich pole. K jakémusi uvolnění došlo v roce 1991, kdy se Sovětský svaz rozpadl a Ukrajina, jejíž součástí je i Krym, dosáhla nezávislosti. Tato úleva trvala jen 23 let, do doby, než se v roce 2014 Rusové vrátili. S nimi také přišla stará podezíravost – a také staré způsoby preventivního zacházení s těmi, kteří by mohli novému zřízení vzdorovat.
Ze všech lidí žijících na Krymu měli Tataři nejzřetelnější důvod se moskevské vládě vzpírat. Vždyť oni přestáli nejhorší variantu kremelského imperialismu. Proto jsou Tataři pod tlakem a pečlivým dohledem od prvního dne, kdy Putin vyhlásil „navrácení Krymu“. Od Ruskem zinscenovaného a zfalšovaného referenda a od uchvácení Krymu asi 15 000 Tatarů zřejmě z Krymu uteklo, většinou do jiných částí Ukrajiny.
Jedním z prvních ruských zásahů bylo zrušení Mejlisu, tatarského samosprávného zastupitelského orgánu. Jeho předák, Mustafa Džemilev, byl donucen emigrovat do Kyjeva a bylo mu zakázáno se vrátit. Je to již jeho druhý exil: v roce 1944 byl jako šestiměsíční dítě mezi prvními Tatary deportován do Uzbekistánu, v jehož neúrodných pustinách vyrostl.
Ve hře je ještě jedna věc. Většina Tatarů jsou muslimové – a to, naneštěstí, situaci ruským úřadům usnadňuje: některé již obvinili z extremismu, v mnohých mešitách a madrasách došlo k raziím, jakmile okupace začala. Někteří Tataři byli okamžitě obviněni z terorismu a členství v radikálním islamistickém hnutí Hizb ut-Tahrir. Dnes je tato evropská minorita pronásledovaná okupační mocností ne proto, že by něco udělala, ale proto, že by něco mohla udělat. Tataři trpěli v minulosti, takže Putin je toho názoru, že pro jistotu musí trpět zas.
David Blair je vrchní zahraniční korespondent The Daily Telegraph. Uveřejněno v katolickém týdeníku The Tablet, 4. června 2016. Z angl. převedli Daniela a Tomáš Bískovi