Text: Lukáš 13,1-8
Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ´Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zemi?´ On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“
Kázání bezprostředně reaguje na události, ke kterým došlo 14. července večer v Nice na francouzské Riviéře. O dva týdny pak později pak přišla další otřesná zpráva: o vraždách v katolickém kostele v jiné části Francie. Pokusil jsem se k tomu, čeho jsou lidé v těchto dnech plní, zaslechnout něco z Bible.
Vybavilo se mi vyprávění evangelisty Lukáše, jak se podobného masakru dopustili Pilátovi vojáci v severní Palestině. Jistá obdoba je i v tom, že Pilátovi žoldnéři pobíjeli lidi, když přinášeli Hospodinu oběti. V Nice k tomu došlo, když si radostně připomínali pád Bastily. Ti dva mladíci zase vtrhli do kostela a vraždili přímo během dopolední mše. To vše je víc než otřesné. Vyjděme však z biblického vyprávění. (I když v něm je nejprve naznačena poněkud jiná souvislost.) Za Ježíšem přišli lidé, kteří mu vyprávěli mu o dalším hrozném činu římských okupantů. Přitom jim nešlo ani tak o ty, kteří vraždili, o římské vojáky a Piláta, a co si o nich Ježíš myslí. Aby i on takové počínání (které tehdy nebylo ojedinělé) odsoudil, stejně jako to odsuzovali i oni sami a všichni v jejich zemi. O Pilátovi a Římanech mají jasno. Toho potrestá Pán Bůh. Tak to platí ostatně i dnes: soud nade všemi, kteří se dopouštějí takových hrozných akcí, je v Božích rukou.
Oni mají jiný problém: Jak se to mohlo stát? A že se to stalo právě tamtěm! Předkládají to spíš jako podnět k diskusi. Přičemž už dopředu dávají najevo svůj pohled na věc, co si o tom oni sami myslí: Že to potkalo právě Galilejce, to nemůže být náhoda. O Galilejcích je přece všeobecně známo, co je to za lidi. Poloviční pohané. Jestli si za to nakonec nemohou oni sami, jestli si to do značné míry sami nezavinili (někdo by řekl: jako ti Francouzi, jestli i oni ty islámské fanatiky zbytečně neprovokovali). Jestli to na ty Galilejce nepřišlo pro jejich bezbožnost. To je v pozadí jejich otázky. Neřekli to nahlas, ale Pán Ježíš zná jejich myšlení a zareaguje na to: Tak vy si myslíte, že je to potkalo proto, že to byli Galilejci, to znamená větší hříšníci. Že si to více méně vlastně zasloužili. Vždyť i to jejich obětování určitě nebylo přesně podle Zákona. Tváří v tvář tomu Ježíš řekne: Nebyli o nic horší než všichni ostatní. Právě tak se to mohlo stát tady někde v Judstvu, mohlo to potkat i vás. Nejste lepší než oni. Třebaže máte chrám a chodíte klanět se Hospodinu a přinášet mu oběti na správném místě, právě tak to mohlo potkat i vás.
Načež Pán Ježíš od takových víceméně teoretických úvah přejde k tomu, co je – právě tváří v tvář takovým událostem – mnohem důležitější: Ne diskutovat o tom, proč a jak se to stalo, a proč právě jim, ale uvědomit si, co z toho vyplývá pro ně a pro všechny ostatní. Vyjádří to přísnou větou: „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ Čiňte pokání! To znamená: Pokořte se před Pánem Bohem. Skloňte se před ním a uvědomte si, že se to právě tak mohlo stát tady, v některém městě v Judstvu, nebo přímo v Jeruzalémě. Mohlo to potkat i vás, a nejenom proto, že to s vaší věrností Hospodinu to také není nijak slavné, že nejste o moc lepší než ti Galilejci. Jestliže jste toho nyní zůstali ušetřeni, je to jen díky Boží milosti. To je to pokání, k němuž zde Ježíš vede. Tehdy i nyní. Ne v tom smyslu, že bychom se svými dobrými a zbožnými skutky mohli z toho vykoupit. Jako by nás naše zbožnost mohla ochránit, aby něco podobného nepostihlo i nás. Když budeme lépe, zbožněji žít, že se nám nic nestane. Pokání je v tom, že se opět pokorně skloníme před Pánem Bohem a svůj život stále budeme přijímat jako velikou, zcela nezaslouženou milost. A s tímto pocitem vděčnosti budeme začínat i uzavírat každý další den, který budeme moci pokojně a v klidu z Boží ruky přijmout.
Tak rozumím pokání, k němuž zde Pán Ježíš vede. Je to pokorné poznání a vyznání, že je to pouhá milost Boží, můžeme-li tady celkem klidně žít. Vždyť to právě tak mohlo potkat i nás. K tomu má vést každá taková zpráva, kterou slyšíme, ať už jde o teroristickou akci, nebo i nějakou přírodní katastrofu, o jaké na světě také není nouze. Pán Ježíš připomíná i tragickou událost, k níž zřejmě nedávno došlo v těsné blízkosti Jeruzaléma, když se zřítila vodovodní věž v Siloe a při tom neštěstí zahynulo osmnáct lidí.
Ale pak pokračuje a bezprostředně poté vypráví podobenství o neplodném fíkovníku, kterým posluchače vede ještě k hlubšímu pohledu na věc. Podobenství o Pánu Bohu a o nás lidech, o jednom každém z nás. Podobenství o životě, který nenese žádné ovoce.
Je tu člověk, který má vinici, ovocný sad. Tedy místo, z něhož právem očekává užitek. Co je zde zasazeno, má přinášet ovoce. Zasadili tam i fíkovník. Jenže ten stále nemá ovoce. Už tři roky je takto neužitečný. Co s ním? Nejlepší bude jej vytnout, zbavit se ho. Zbytečně jen zabírá místo. Aby tam mohl přijít jiný strom, který ponese ovoce, nebo réva, ze které bude užitek. Tak to Pán vinice rozhodl a v tomto smyslu už dá příslušný příkaz.
Je to přísné rozhodnutí. Tvrdé, ale spravedlivé rozhodnutí – o nás lidech. Pán Bůh nás stvořil, dal nám život, zasadil nás do běhu světa, který pro nás stvořil a ve kterém pro nás všecko dokonale připravil. Má nás na světě ne pro parádu, ale abychom činili jeho vůli, „nesli ovoce“. Máme pro to od něho všechny předpoklady. A když to ovoce neneseme, když si žijeme jenom sami pro sebe, nebo si dokonce začneme počínat tak, že je to v rozporu s jeho vůlí, tak co s námi? Díváme-li se na dění ve světě, je to smutný pohled. Z kolika věcí, které se na tváři země dějí, může mít Pán Bůh radost? A v našem vlastním životě – je to o tolik lepší? Vzpomeňme na jedno z prvních biblických vyprávění, kdy Hospodin litoval, že učinil člověka, a jak to tehdy dopadlo! Jenže podobenství má pokračování. Je tu někdo, komu ten majitel tu svou vinici svěřil. Kdo ji má na starosti, kdo na ní pracuje. A nejen to: kdo k té vinici a k tomu, jak to na ní vypadá, má bezprostřední vztah. Komu na ní (a na každém stromečku) záleží, ano, kdo ji má rád. A ten se za ten mizerný, neúrodný výrůstek přimlouvá: Dej mu ještě lhůtu. Zkus to s ním. Já jako ten, kdo se o něj stará, kdo s ním přichází nejvíc do styku, tě o to prosím. Budu se mu ještě více věnovat, aby přece jen přinesl ovoce. Rozumíme, o kom to je, kdo je ten „vinař“, jak je tu ten pracovník nazýván. A když říká „okopám a pohnojím“ (trochu zvláštní, ale naprosto přesný obraz), kolika různými způsoby na nás náš Pán působí, abychom se ze svých všelijakých lidských dobrodružství vraceli k Bohu, dali se jím vést, činili jeho vůli. Kolik je věcí, jimiž nás chce „zúrodnit“, abychom přece jen byli Pánu Bohu k užitku a k radosti, aby se i skrze nás uskutečňovala jeho vůle. O to teď jde při nás. K tomu nás má nakonec ve svých důsledcích vést i každá taková hrozná zpráva. K pokornému uvědomění si Kristovy věrnosti. A k ještě osobnějšímu přijetí toho všeho, co on pro nás činí. K vděčnosti za to, jaký život smíme vést. K pokornému přijímání zcela nezasloužené Boží milosti. A právě tak ke stejně pokornému úsilí, abychom byli věrnými křesťany, následovníky Krista, a hleděli nést ovoce, které od nás očekává. Každý na svém místě. V soukromí i na veřejnosti. V osobním životě, v rodině, ve společnosti. To je to, co si máme uvědomit, když takové zprávy slyšíme. Jistě, je nám těch postižených líto. Nejednou se v nás však ještě silněji ozve: Ještě že my jsme daleko, ještě že nám zatím nic takového nehrozí. (Nebo dokonce „hlavně, že to nepotkalo nás“.) V žádném případě to nesmí vést k nenávisti, a třeba k oplácení vůči všem, kdo s tím mají – třeba vzdáleně – něco společného, třeba společnou příslušnost, ať náboženskou nebo národnostní. Samozřejmě že jsou na místě všechna opatření, aby k teroristickým akcím nedocházelo. O tom nemůže být pochyb. Ale současně (a ještě více) je na místě vděčnost za čas, který nám je dán. A poznání, že je to čas milosti, a snaha co nejsprávněji jej využít. A ovšem i to, abychom vděčně a v pravé víře vnímali, že je tu ten, kdo se za nás přimlouvá. Kdo za nás u Pána Boha nejen ztratí slovo, ale kdo doslova za nás ztratil, obětoval život. A k čemu právě toto vědomí vede. Právě tak by nemělo zapadnout to nenápadné, ale velice potřebné sdělení, které čteme v závěrečných slovech podobenství: že lhůta k takovému pokání není nekonečná. Tím větší vděčnost za dosavadní čas milosti a tím věrnější plnění toho, co od nás Pán Bůh očekává. Amen.